V Karlových Varech zvítězil Křižáček

Václav Kadrnka na sebe upozornil již svým minimalisticky, staticky, s pozorovatelskou netečností pojednaným dramatem 80 dopisů. V historickém snímku KŘIŽÁČEK, který navzdory očekáváním zvítězil na karlovarském filmovém festivalu 2017, tento vypravěčský princip zopakoval, tentokrát na látce ze středověku. Jak oznamují hned úvodní titulky, volně se inspiroval epickou básní Jaroslava Vrchlického, nazvanou Svojanovský křižáček.

Téměř beze slov, s důrazem na obrazové ztvárnění, na světelnou modelaci prostoru a postav v něm s dominací jak oslepujícího slunečního jasu ve vyprahlé krajině, tak stinného stromoví, na zasazení rekvizit v něm (až nepřirozený svit podkov na kopytech cválajících koní) tu vylíčil, jak nemluvný, zasmušilý otec, asi drobný zeman, se vypravil hledat svého synka Jeník, jenž uvěřil zvěstem, že jen nevinné malé děti osvobodí Svatou zemi zpod nadvlády muslimů, když se sešikují do křížové výpravy, a potají uprchl z domova.

Jestliže z počátku vidíme zejména Jeníka, záhy dominuje přítomnost jeho otce (v sošném zpodobnění Karlem Rodenem, jemuž vousy brání v jakékoli mimice) – jen jednou spatříme Jeníka v retrospektivě, kdy o jeho příchodu vypráví poustevník, poté vyslechne toliko verbální svědectví, že jej provázel muž v černém, a uhlídáme nanejvýš předmět, který chlapci patřil - třeba provrtanou minci, na šňůrce zavěšenou kolem krku. Častěji pohlédneme na výšivku s jeho podobou, kterou nešťastný muž ukazuje, portrét postupem času stále rozedranější a s obrysy setřelými. Navíc nechybí ani vize případné budoucnosti, kdy protagonista odhodlaně rubá nevěřící.
Lze se ovšem dohadovat, nakolik příběh doopravdy postihuje dobovou mentalitu i zvyklosti, zvláště když hlavnímu hrdinovi přisoudil, že záchranné mise se účastní sám jediný, bez jakéhokoli doprovodu, podoben spíše potulnému pocestnému. Otazníky se rovněž vznášejí nad víceméně ohleduplným zacházením s ním, když svým počínáním zaviní konflikt – nebyl by v takovém případě spíše ubit?

Mužova cesta vede z českých (zalesněných) krajin do vyprahlých italských končin, prochází několikerými konflikty, zpravidla v okamžiku, který vnímá jako zraňující, ať již je to „náborové divadlo“, které láká na účast na dětské křížové výpravě (a nápodoba brnění má stejný vzhled jako odění, kterým se opásal Jeník), nebo ze dřeva vytesané sošky dětského rytíře Božího, v němž otec rozpozná synovy rysy. Průjezd italským městečkem je pak jediným výpravnějším, hojněji zalidněným výjevem. Po určitou dobu jej provází mladý rytíř, chystající se na křížovou výpravu. Uvolí se, že chlapce budou hledat společně, avšak vymíní si, že pokud děcko nenaleznou, oba se odebéřou bojovat.
V postižení středověkých reálií je Křižáček jistě věrohodný, najmě v oblékání: v poloze bezmála posvátného rituálu spatříme vrstvení jednotlivých vrstev oděvu včetně drátěné košile a vrchního pláště, pnoucího se i po koňském zadku. Lněná látka, ať již vzorně čistá a zachovalá nebo naopak cárovitě roztřepená a proděravělá, se vyznačuje světlavým až bělostným zabarvením, ovšem s odstíny pečlivě rozlišenými, sahajícími až k zabláceně šedi.

Kadrnka zásadně neguje jakoukoli vypravěčskou vstřícnost, „nedějovost“ se stává základním stavebním prvkem, příběh postrádá jakékoli mravní dilema či duchovní přesah (což třeba sytilo Vláčilův film Údolí včel). Křižáček se vyznačuje zdůrazněním pouhé existence postav v čase a prostoru, jejich kresba zůstává plochá a do sebe uzavřená. Hojně využívá výpustky jak v putování (např. nespatřený Jeníkův odchod z tvrze, ačkoli je sledováno dění předtím i poté; později se tato přerývanost a izolovanost událostí týká postavy Jeníkova otce), tak v časové posloupnosti (neurčitá doba, než dospěl až na mořské pobřeží, do Itálie, určené jedině jazykem), čímž dochází k určité fragmentizaci příběhu, k rozbití jeho dramatické struktury. Pozoruhodný je rovněž zvolený formát obrazu – režisér prosadil archaický, téměř čtvercový (4:3), používaný před nástupem rozšířených (různě širokoúhlých) formátů.
Příznačné pro režisérovu poetiku jsou dlouhé, zpravidla nehybné záběry či občasné pomalé jízdy, sdělované repliky jsou bezpříznakové. Někdy až uhrančivé krajinné záběry (zejména kamenité pustiny, vedle Apulie a Kalábrie natáčené též na Sardinii) stěží vyváží nicotnost syžetové osnovy, jen do nekonečna natahované. Stejně jako 80 dopisů je rovněž Křižáček nekomunikativní, zdlouhavý a monotónní, lze jej vnímat jako příznačnou ukázku tzv. „festivalového filmu“, naprosto uzavřeného do vyprázdněné, ale o to lesklejší bubliny umělecké důležitosti.

Křižáček
Česko, Slovensko, Itálie 2017; délka 90 minut
Distributor: CinemArt; premiéra 3.8.2017
Režie. Václav Kadrnka
Scénář: Václav Kadrnka, Jiří Soukup, Vojtěch Mašek podle básně Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček
Kamera: Jan Baset Střítežský
Hudba: Irena Havlová, Vojtěch Havel
Střih: Pavel Kolaja
Výtvarník: Luca Servino
Hrají: Karel Roden, Aleš Bilík, Matouš John

Hodnocení: 30 %
Foto: Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, Česká televize