Kultura21.cz

Martina Boledovičová je zakladatelka nakladatelství Smart Press, matka jedné dcery a tří synů. Stála u vzniku mnoha projektů a zajímavých knižních titulů, mezi které patří mimo jiné Tradináře. Nápad na tuto edici přišel v momentu, kdy zjistila, že by ráda dětem ukázala, a tak i předala smysluplné věci, které se z jejího života tak trochu vytratily – třeba zasít semínko, uspořádat posvícení či zpracovat vlastní úrodu.

Paní Boledovičová, nyní máme předvánoční období, tak se musím zeptat, jaký k němu máte vztah? Užíváte si jej, nebo je pro vás spíše hektické?

Vánoce i advent miluji od dětství. Snažím se mít vše promyšlené, protože jinak jsem se často dostávala do stresu (jsem časový optimista). Letošní rok je trochu jiný, protože jsem až na svatou Lucii dokončila práci a teprve nyní začíná být prostor na úklid, pečení, dárky. Jsem trochu pozadu, ale nedělám si z toho stres, pokud člověk chodí běžně do práce, nemůže stihnout všechny tradice. :-)

Jak to máte doma s vánočními tradicemi? Na co u vás nedáte dopustit?

Vždy jsou u nás babička a děda a každý člen rodiny má svou roli. Například děda vozí kapra, učí vnoučata rybu naporcovat a každému dává šupinu pod talíř. Děda také zdobí stromeček venku pro zvířátka a dokončuje betlém. Mnoho našich tradic je spojených s praktickou přípravou. Zkoušeli jsme také lít olovo, ale moc nám to nešlo, tak lijeme vosk do vody a odhadujeme budoucnost.

Momentálně pracujete na knize Jarní Tradinář, můžete nám prozradit nějakou zajímavou jarní tradici, kterou v knize čtenáři najdou?

Je jich spousta, od masopustu přes vynášení Morany po velikonoční zvyky. Mně se moc líbí zvyk pečení preclíků na první postní neděli, které se v některých krajích říkalo liščí. Maminky napekly preclíky a schovaly je dětem na zahradě a říkávaly, že je poztrácela liška (někde že je rozmetala ocasem, jinde, že je poztrácela při své svatbě). Takovým dárkům se říkávalo boží dárečky. V současnosti známe asi spíše zajíčka, který naděluje, ale dříve to bývala i slepička nebo skřivánek. Děti také přivolávaly na jaře ptáčky – maminky jim upekly ptáčky z těsta a děti si s nimi hrály, než je snědly. Nebo mě zaujaly hry s vajíčky, ke kterým se naši předci scházeli.

Jak se vám na této knize pracovalo? Šlo vše jako po drátkách?

Pracovali jsme na knize přes dva roky a měly jsme dlouhé pauzy, když byly v přípravě jiné knihy. Tím to bylo trochu ztížené. Také bylo potřeba nafotit fotky v období jara. Chtěli jsme knihu vydat už o rok dříve a pak jsme málem nestihli ani tento. Ale jinak to šlo skvěle.

Když jsme u toho, máte raději Vánoce nebo Velikonoce, tedy zimu nebo jaro?

Vždycky jsem měla nejraději Vánoce, ale už od konce prosince vnímám, že přibývá světla a v přírodě se začínají dít změny. A z období mám určitě radši jaro než zimu. I když každé roční období má své kouzlo – v zimě jsme více doma, je fajn se zachumlat do deky, nedělat nic, nebo péct dobroty a potkávat se s rodinou a přáteli. Od té doby, co jsem sepsala Jarní Tradinář, jsem si ale uvědomila, jakou má příroda na jaře nekonečnou energii. Vzpomněla jsem si, jak jsem od dětství nadšeně čekala na první sněženky a pupeny na stromech. Říkám tomu malé zázraky všedního dne.

Na dříve vydaných Tradinářích jste spolupracovala s Monikou Kindlovou. Jak jste to měli mezi sebou rozdělené? Která byla za co zodpovědná?

Měla jsem nápad na knihu, která by prakticky uchopila celoroční tradice – co si na ně připravit, upéct, uvařit, jak vysvětlit dětem co a proč se slaví. Monika vedla úžasný blog „U nás na kopečku“, kde popisovala svůj život s dětmi na venkově a sdílela i nápady, které má jako učitelka. Měla spoustu receptů i fotografií. To byl základ prvního Tradináře (a receptů bylo dokonce tolik, že jsme jí vydali i knihu Naše domácí – recepty z kopečku). U Tradináře jsem popisovala svátky, přírodní cyklus, vše probíhalo ve vzájemném prolínání. Dalším důležitým spolupracovníkem je od začátku Jiří Mačuda, etnograf, kterého jsem požádala o korektury a jeho přístup knihy nesmírně obohacuje.

U Vánočního a Jarního Tradináře najdou čtenáři zase jméno Martiny Viktorie Kopecké. Jak padla volba zrovna na ni? A jak si s ní rozumíte?

Po úspěchu prvního Tradináře jsem chtěla pokračovat Vánocemi, protože mi vadilo, že jsou spojené s konzumem a vytrácí se jejich původní smysl. Martinu jsem oslovila, protože jsem věděla, že je potřeba sepsat křesťanský příběh podrobněji. Poslala jsem Martině první Tradinář, který ji oslovil, a tak začala naše spolupráce. Moc se mi líbí, jak Martina vede dialog s lidmi, myslím, že dělá neskutečně mnoho důležité práce.

A jak se vlastně zrodila myšlenka Tradinářů? Bylo vám něco inspirací, nebo šlo o něco, co vám na trhu chybělo?

Tradináře jsem začala psát z vlastní potřeby předat informace dětem a pak jsem myslela i na ostatní maminky – aby také měly pomocníka, pokud by něco takového chtěly dětem předávat. Nejdříve jsem sama nevěděla, odkud se to ve mně bere, až v průběhu práce na knize se mi vybavila řada souvislostí. Například má sestra od dětství vytvářela spoustu věcí, které se týkají lidové kultury – ozdoby ze slámy či šustí, perníčky, vajíčka… Jezdili jsme po muzeích, po výstavách a na polích hledali žito na slámu na vánoční ozdoby. Maminka nám často vyprávěla o dětství na statku, o příhodách se zvířaty, o osívání i sklizni polí. Pekla tradiční pečivo – koblihy, mazanec, vánočku a vlastně jsme žili zcela přirozeně s ročním koloběhem. Jen jsem to nevnímala, práce na zahradě jsem nesnášela. Studovala jsem, pracovala, cestovala a pak úplně ztratila kontakt s ročním rytmem a přestala vnímat cyklus přírody. Vrátily mě zpátky mé děti. Ten spouštěč byl, když jsme se přestěhovali z města do domku se zahrádkou a zkoušeli jsme vypěstovat vlastní jídlo. Téměř všechny původní svátky jsou propojené s obživou, obděláváním, setím polí a sklizní. Také mě vždy bavilo účastnit se sousedských akcí jako jsou masopust nebo pouť. Vnímala jsem, že se poslední desetiletí svátky obnovují, bohužel ale zejména ty, které mají komerční prospěch. A že často nevíme, jaký byl jejich původní smysl. To mi vadilo a potřebovala jsem to vědět pro sebe a pro své děti. Proč svátky vlastně slavit, co je tou energií, která je pohání. A díky své práci v nakladatelství jsem věděla, jak to vše zhmotnit do knihy.

Proč si myslíte, že je důležité o tradicích psát, mluvit a připomínat je?

Myslím, že se někdy ztrácíme v přemíře informací, možností, aktivit, úkolů a hledáme jakousi kotvu. Potřebujeme mít začátek, konec, hmatatelný výsledek. To často chybí a úplně se to vytrácelo v období covidu – tam jsme přes počítač pracovali, nakupovali, bavili se… Tradice nám poskytují řád a navíc tím, jak jsou původní svátky propojené s přírodou, tak nikdy neztratily platnost. Líbí se mi také to, že jsou pro všechny a bez rozdílu, mohou tedy propojit rodiny, komunity, jsou pro děti i babičky, pro všechny věkové kategorie.

Jak si od veškeré práce odpočinete? Co vám spolehlivě dobije baterky?

Vždy mě nabíjela společnost lidí, ale v současné době vnímám, že potřebuji i klid, přírodu, samotu. Ale jen na chvíli. Taky chodím na volejbal.

Nakladatelství jste zakládala v roce 2005. Tak když se zamyslíte, jak se od té doby posunulo? Jde směrem, který jste si na začátku vysnila?

Jde ještě lepším směrem, než jsem si vysnila. Neměla jsem velké ambice. Chtěla jsem dělat smysluplnou práci. Naplňuje mě, když vidím, jak naše knihy dělají lidem radost.

Na závěr nám povězte, jaké máte aktuálně plány? Chystáte nějakou další knihu? Pochlubte se.

Chystáme další knihy s našimi autory, kuchařku Pavla Drdela, tvořivou knihu od Terezy Rak. V edici Tradinář mám několik dalších nápadů.

Děkuju za rozhovor a také za vaši záslužnou práci nejen v šíření tradic.

Zdroj foto: Nakladatelství Smart Press, Pavel Ovsík