Dělám vědu proto, abych se dozvěděl, co ještě nikdo neví

Dělám vědu proto, abych se dozvěděl, co ještě nikdo neví

Tisk

archiv Jaroslav PetrPPopularizovat vědu je to pro něj úžasná možnost podělit se s lidmi o dobrodružné příběhy, které píše věda. Kromě vědecké práce se profesor Jaroslav Petr věnuje také psaní, působí jako pedagog na přírodovědeckých fakultách a spolupracuje s Českým rozhlasem na oblíbeném pořadu o vědě Meteor.


Dočetla jsem se, že jako kluk jste rád poslouchal vědecko-populární rozhlasový pořad Meteor, který hodně ovlivnil váš budoucí profesní život. Čím jste chtěl být?

Nejdřív jsem chtěl být učitel, potom spisovatel, následně něco jako kovboj v českých podmínkách a nakonec přírodovědec. Když se tak na to zpětně dívám, tak se mi to vlastně skoro všechno splnilo.

Po gymnaziálních studiích jste vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, obor zootechnik, ale tím jste se nakonec nestal a zakotvil jste ve Výzkumném ústavu živočišní výroby v Praze a to jste k vědě, jak jste jednou řekl, původně vůbec nemířil. Jak k tomu došlo?

Ano, já jsem chtěl být tím „kovbojem“, co se stará o stáda krav. S tím jsem na zemědělku šel, i když od prvního ročníku jsem dělal v laboratoři u pana profesora Jílka. Po škole jsem mířil do zemědělského podniku, ale nejdřív jsem si musel odkroutit rok povinné vojenské služby. Během toho roku přešel pan profesor Jílek z univerzity do Výzkumného ústavu živočišné výroby. A protože tam, měli volné místo a pan profesor si na mne vzpomněl, nabídl mi, abych po návratu z vojny nastoupil u něj na oddělení. A letos už jsem tam čtyřicátým rokem. Já jsem měl v životě vůbec velké štěstí na lidi, kteří mi hodně pomohli.

archiv Jaroslav Petr 4

Stal se z vás vědec a ve své profesi jste se našel. Věda nabízí místa, kde ještě nikdo nestál. Věda se zdá být nuda, ale je to vlastně velké dobrodružství a opravování omylů. Co vás na své vědecké profesi baví a naplňuje?

Já dělám vědu proto, abych se dozvěděl, co ještě nikdo neví. A to je úžasný pocit, když skončí experiment a najednou víte o těch buňkách něco úplně nového a jste pravděpodobně jediný na světě, kdo to ví. Samozřejmě, pak to opublikujete ve vědeckém časopise a dozví se to další vědci. Ti pak na vás mohou svým výzkumem navázat, což také není špatný pocit. Ale tomu okamžiku, kdy si řeknete: „Aha, tak tahle ono v té buňce asi chodí“ se nic nevyrovná.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vědec by měl být na svůj výzkum přísný. Jak jste na tom vy? Jste přísný?

Snažím se ze všech sil. Když nebudeme na své pokusy přísní, tak roste pravděpodobnost, že se dopustíme omylu. My se ani tak chybám nevyhneme, ale když nebude ke své práci kritičtí, tak je skoro jisté, že dojdeme ke špatným závěrům.

Jste velkým popularizátorem vědy. A právě za tuto činnost jste v roce 2018 obdržel Cenu předsedy pro výzkum, vývoj a inovaci. Co to pro vás znamená?

Co pro mne znamená být popularizátor vědy? To je úžasná možnost podělit se s lidmi o dobrodružné příběhy, které píše věda. Ty příběhy jsou schované ve vědeckých článcích a laik se k nim těžko propracuje. Popularizátor mu ty příběhy přeloží z jazyka vědy do jazyka, kterým mezi sebou běžně hovoříme. A i laik si pak může ten příběh užít. A co pro mne znamenala Cena předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Tu cenu uděluje předseda na návrh členů Rady, což jsou přední odborníci z mnoha různých oborů. Toho, že vybrali mě, si moc vážím, protože si vážím těch lidí v Radě.

Od roku 1992 spolupracujete s ČRo na oblíbeném pořadu o vědě Meteor a je to pro vás srdeční záležitost. Jak jste se k této spolupráci dostal?

Na jedné straně vlastní drzostí a na druhé straně díky lidem, jako byl Ivo Budil, Jindra Jarošová nebo Marek Janáč – tedy rozhlasoví redaktoři, kteří se v Meteoru vystřídali. Ta drzost spočívala v tom, že jsem jednou sedl, napsal příspěvek pro rozhlasový pořad, který jsem do té doby jen nábožně poslouchal. A měl jsem štěstí, že to tenkrát Ivo Budil nehodil do koše, ale napsal mi dopis – třikrát delší než můj příspěvek – kde mi vysvětli, co všechno je v mém textu špatně. To byla moje první učebnice popularizace. Zase jsem měl štěstí na lidi, kteří mi pomohli.

archiv Jaroslav Petr 3

Učíte na několika vysokých školách. Jaký je zájem o přírodovědní obory? Čím vás pedagogická práce obohacuje?

Zájem o přírodovědné obory je podle mne velký. Studuje je spousta chytrých, zapálených mladých lidí, které studium baví a chtějí se něco dozvědět. Takže je nesmím zklamat. Musím přemýšlet, jak daný problém nejlíp vysvětlit. Musím si doplňovat informace a inovovat přednášky. To je při tempu, jakým se přírodovědné obory rozvíjejí, docela náročné. Ale stojí to za to. Když vidíte, že to studenty baví, že se během přednášky ptají, protože chtějí vědět víc, nebo když vám třeba na konci přednášky zatleskají, tak si člověk snad může říct, že to nedělá úplně špatně a že jim něco dává. Nejde ani tak o fakta, protože ta rychle zastarají. Spíš o schopnost přemýšlet nad problémy. Karel Čapek to skvěle vystihl, když řekl, že vzdělání je to, co nám zbyde, když zapomeneme všechno, co jsme se ve škole naučili.

Věnujete se také publicistické činnosti. Své odborné práce jste publikoval v řadě periodik a vydal také čtyři publikace a kniha Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět vám vynesla Cenu Magnesia litera. A co další zajímavá knížka ze života zvířat? Nerýsuje se něco?

Rýsuje. Dokončuji novou knihu Desatero pohybů o tom, jak se lidé a zvířata na naší planetě pohybují na souši, ve vodě či ve vzduchu. Čtenář se dozví třeba to, proč se může velryba potopit na hodinu do hloubky dvou kilometrů, a přitom se neutopí. Proč se můžou mořští ptáci terejové vrhat na kořist střemhlavým pádem z výšky sedmdesát metrů, do vody dopadnout rychlostí kolem sta kilometrů v hodině, a přitom si nesrazí vaz. Nebo proč může tibetská antilopa čiru uběhnout sto kilometrů průměrnou rychlostí sedmdesát kilometrů v hodině v nadmořských výškách, kde řídký horský vzduch obsahuje poloviční množství kyslíku, a my se zadýcháme po pár krocích. Snad to bude čtenáře zajímat.

Umíte vůbec odpočívat?

Samozřejmě umím. Protože většinu pracovní doby prosedím u mikroskopu nebo u počítače, tak odpočívám pohybem. V zimě při běhu, v létě při jízdě na kole. Když můžeme, vyrazíme s manželkou někam do kopců, třeba do Lužických hor. A jsem děda, takže taková hra na schovávanou s vnuky je pro mě také vydatný odpočinek. Možná ten úplně nejlepší.

archiv Jaroslav Petr

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc:

  • Narodil se 3. 8. 1958 v Kolíně. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze obor zootechnik. Pracuje ve Výzkumném ústavu živočišní výroby v Praze. Od roku 2004 je profesorem v oboru fyziologie, anatomie a reprodukce hospodářských zvířat. Přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze, na Přírodovědeckých fakultách Karlovy univerzity v Praze, Masarykovy univerzity v Brně a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
  • Je popularizátorem vědy a od roku 1992 spolupracuje s Českým rozhlasem na pořadu Meteor. Je autorem řady odborných článků a populárně-naučných knih – Klonování: Hrozba nebo naděje, Když jdou ryby rybařit, Homo sapiens: Příběh lidstva a Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Cena magnesia litera). Je také autorem vědeckofantastických povídek (Cena Karla Čapka za krátkou povídku Tajemství cesty). Je členem redakční rady časopisu Vesmír, kde také přispívá.

Foto: archiv Jaroslava Petra


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Samo Alexander, Pressburger Klezmer Band: Som najradšej, keď je na pódium zábava

sam perexPostupne sa dostávame ku Klezmeru zo Slovenska. Začalo to predchádzajúcim CD, kde sme mali jednu pieseň z Vyšných Rastlavíc. Kedysi sme nevedeli, že sa hral na Slovensku, v súčasnosti sme v rôznych knihách naš...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Kateřina Foltánková: Strašně ráda zkouším nové věci

Foltánková 3Pokud vás baví psaní a věnujete se literární tvorbě, je pravděpodobné, že znáte web Literární alchymie. Jeho autorkou je absolventka mediálních studií a žurnalistiky na brněnské Masarykově univerzitě Kateřina Foltánková. Na webu u...


Literatura

Láska a naděje jsou mocnější než nenávist a hněv. Jaké byly poslední dny v Berlíně?

Posledni dny v Berline perexJurij Santacruz se zúčastnil jmenování Adolfa Hitlera kancléřem. A poté se jeho život v Berlíně navždy změnil. Společně s částí své rodiny uprchl z Petrohradu a doufal, že v Německu ho čeká klidný život. J...

Divadlo

Nekonečno snů Michala Nesvedy

nekonecno snu200Bez mučení přiznávám, že jsem v neděli vstupovala do Vinohradského divadla v Praze poněkud skepticky. První, čeho si ovšem k mému velkému překvapení všímám, je velké množství lidí, které se tu ten den sešlo. Hmatatelné napětí prostupuje ...

Film

5 top filmových zážitků z letošních Karlových Varů

alt47. ročník MFF Karlovy Vary se chýlí ke svému závěru a filmoví publicisté i diváci mohou začít bilancovat. Tohoto úkolu se nyní zhostí i K21, a sice očima redaktora, který navzdory tomu, že se festivalového dění účastnil pouze...