Kultura21.cz

Alžběta Bublanová za svou prvotinu, povídkovou sbírku Čtyři stěny (2012), získala od Akademie literatury české ocenění Máchova růže. Kromě beletrie se zabývá také psaním recenzí, rozhovorů, fejetonů a článků. Narodila se 8. dubna 1984 v Brně, vystudovala gymnázium v Tišnově a poté odešla do Prahy, kde úspěšně absolvovala magisterské studium na Literární akademii Josefa Škvoreckého.

Máte za sebou už několik knih. Co vás vedlo k napsání Života s panikou, deníku spisovatelky bojující s úzkostnou poruchou?

Když jsem ji psala, nevěděla jsem, že píši knihu. Založila jsem si na Facebooku blog pod názvem Už zase umírám – život s panickou atakou, kde jsem pravidelně jednou týdně psala článek o tom, co se mi děje. Panickou poruchou trpím sice už deset let, ale tak před třemi roky se vrátila, zintenzívněla, změnila. A já to chtěla sdílet. No a protože jsem zjistila, že odezva je, že je spousta lidí, kteří tím také trpí, rozhodla jsem se to vydat knižně.

A jak jste se vnitřně poprala s tím být, tak otevřená? Váhala jste nad zveřejněním?

Neváhala. Protože já se za to nestydím, a otevřená být umím. Možná až moc, jsem ten typ, co na sebe prozradí hodně. A vím, že to ostatním pomůže, že oni nebudou mít třeba právě problém s tím, že to tutlají, ale řeknou to taky narovinu.

Jak dlouho jste na knize pracovala? Bylo pro vás psaní i jakousi terapií?

Bylo, psala jsem ji tak dva roky a jak říkám, každý týden jeden článek a blog píši stále.

Slovo ataka je známé z křížovek, ale co si pod ním má neznalý člověk představit?

Panická ataka je zesílená úzkost, kdy vás přepadne pocit intenzivního strachu, kdy se chováte jako v panice, tedy jako v situaci, kdy vám jde o život. Se vším všudy, máte v hlavě jeden velký strach, jako by na vás někdo mířil pistolí. Jste v obrovském presu, chcete okamžitě do nemocnice. Je to ale složitější, panická ataka může přijít v převleku, tedy jako pocit, že umíráte, že máte infarkt nebo nějaký akutní zánět čehokoli, či mrtvice, prostě cokoli, u čeho si budete myslet, že umíráte. Ale může přijít i jako panická ataka, vy to víte, ale stejně vás ovládne. Učím se ovládat já ji. A pochopit ji. Protože ona není zlá, ona upozorňuje na něco, co je špatně. Vztahy, práce, prostředí atd.

„Tohle zvládneš, dýchej.“ Co by pomohlo, aby o panice, případně atakách věděla široká veřejnost? Jaký je doporučený postup, jak by mohli někomu pomoci?

Tak to je dobrá otázka, protože spousta lidí neví, co dělat. Myslí si, že přeháníte, nebo že jste blázen, mimo, nebo třeba pod vlivem. A nepomohou. Na druhou stranu někdy je lepší příliš nepomáhat, tedy nepodporovat vás v té panice, neříkat věty typu „jsi bledá“, „mám zavolat záchranku?“. Pomůžete tak, že budete milá, laskává, budete u toho člověka a je dobré odvést pozornost jinam. Ptát se, co ten člověk dělal přes den apod. Někdy se uplatňuje opačný postup a sice ptát se, co se děje, ale opravdu co se děje, člověk se na sebe podívá a vidí, že nic hrozného, že se mu jen trochu třesou nohy, začne paniku ovládat, chápat ji. Ale to je náročnější postup. Nicméně s mou terapeutkou jsme ji zkusily a pomáhá.

A jak by měli reagovat blízcí? Na jaké chování nebo vyjadřování by si například měli dávat pozor?

Nezlehčovat to, neposmívat se, štve mě, když mi někdo řekne „abys zase neměla ten svůj záchvat“. Být tady, respektovat mě. A věřit mi, to znamená, aby si ten člověk neříkal, že nic nedokáži, že nemůžu dojet támhle a udělat tohle, protože mám paniky. Vyléčíte se tak, že tomu nebudete propadat.

Co je na životě s úzkostnou poruchou vůbec nejtěžší? A co vám naopak nejvíce pomáhá?

To, že nevíte, kdy přijde, a ne vždy si s ní umíte poradit. Omezuje vás. Když dosáhne vrcholu a vy se v ní zrovna utápíte, není na nějaké hrdinství čas a prostor, a tak spousty věcí neděláte, bojíte se. Někdo třeba nelítá letadlem, někdo pro jistotu nejde ani ven. Nejtěžší na tom, je že se zbytečně bojíte, přiděláváte si starosti, které nejsou, bojíte se, co bude, a ono to vůbec nenastane. Jste zbytečně úzkostní a vytváříte si černé scénáře. Pomáhá mi moje vlastní síla, když něco překonám. A humor.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Soutěžte o knihu Život s panikou

Jak moc na vás mají vliv bylinky, které v knize několikrát zmiňujete?

Obecně přírodní věci jsou samozřejmě blahodárné a je lepší používat bylinky než léky. Než si dát prášek na spaní tak si raději uvařit heřmánkový čaj. Je dobré poznat sebe, vrátit se k přírodě, zjistit, co mi dělá dobře a pokud to jde, vyhnout se chemii. Ale ne vždy to jde, a to říkám často, pokud to člověk opravdu nezvládá, tak ať ti raději ten neurol dá a až bude silnější, zkusí to bez něj.

Co vás život s panikou naučil? Dal vám něco pozitivního?

Dal. Naučil mě být silnější. Ovládat svůj život a nespoléhat se pořád na někoho. Možná proto paniky přišly. Něco mi chtěly říct. Já si uvědomila jednu věc, a sice, že jsem i před panikami byla taková vystrašená, bála jsem se. Vlastně ty paniky jsem já, já je utvářím, a to nechci. Takže se učím být volnější, nebrat život tak vážně.

A jaký vliv na váš stav měla situace spojená s koronavirem?

Zrovna teď mám covid. I když jsem očkovaná. Jinak mě celá ta situace nikdy moc neděsila. Trochu jak správný panikář jsem byla vyděšená, když jsem se nechávala očkovat, protože i když jsem přesvědčená, že to není žádná drastická látka, věděla jsem, že můj mozek pod vlivem různých konspiračních teorií umí vyvolat paniku. Divila byste se, kolik lidí s panickou poruchou řeší očkování, bojí se své psychiky. A nyní se bojím, co se mnou covid udělá, i když mi zase tak nic hrozného není. A pak ta karanténa… Dva týdny doma jsou pro panikáře těžké, protože pro něj je důležité, aby chodil ven a učil se, že svět není zlý a že on se v něm může pohybovat.

Tohle mi není jasné. Nechala jsem se testovat, a protože jsem pozitivní, musím být dva týdny doma. Ale kdybych na test nešla, tak mi stačí mávat certifikátem o očkování a můžu si dělat co chci a nemoc roznášet. A neočkovaný testovaný člověk nemůže ani na kafe.

Na závěr by mě zajímalo, co byste doporučila a poradila těm, kteří se v knize najdou.

Aby se nezavírali doma, aby neříkali, že nemohou tohle a tamto, protože mají panickou poruchu. Ale zároveň, aby k sobě byli laskaví a znali své limity. Jsem citlivá a vím, že nemůžu mít přes den tři pracovní schůzky a večer ještě kafe s kámoškou. Když jsem unavená, zůstanu doma. Takže bych ještě poradila, ať se přijmou a nebojí se být jiní. Někdo si v kině odpočine, pro někoho je to sice krásný zážitek, ale vyčerpávající a potřebuje pak svůj klid.

Děkuju za rozhovor.

Zdroj foto: Slávek Kaplan