Kultura21.cz

Hana Hermanová se svou povídkou Cancfranc zvítězila na celé čáře v naší literární soutěži Nejkrásnější milostný příběh. Co o sobě prozradila čtenářům magazínu Kultura 21? Třeba i to, jak se jí psala vítězná povídka, co ráda dělá ve svém volném čase a o čem sní. 

Na vás je vidět, že umíte psát a nepíšete poprvé. Takže ven s tím, co už jste napsala, vydala?

Děkuju za kompliment, ale amatérka jsem. K psaní jsem měla blízko od dětství, ale většinou to zůstávalo v rovině, až jednou bude čas. A čas, jak známo, nikdy není. Zhruba před rokem a půl mě ale kamarádka přivedla na kurz tvůrčího psaní podle Lustiga. Ten mi dodal trochu víc disciplíny a struktury, díky němu jsem se i dozvěděla o vaší soutěži. Moje texty je tedy možné přečíst si na blogu účastníků toho kurzu. Píšu i poezii, ale ta je většinou tak nemilosrdně osobní, že je nepublikovatelná.

Prozradíte něco ze svého soukromí? Všimla jsem si, že žijete v Belgii, tam jste trvale?

V Belgii žiju už čtrnáct let v ulici, kde na jaře kvetou japonské třešně. Doma mluvíme francouzsky, i když do řeči různě mícháme rumunská, česká a anglická slova, v práci mluvím převážně anglicky. Psaní je tak pro mě i způsobem, jak zůstat v kontaktu s češtinou.

Tak to se vám rozhodně daří a určitě i čtete knihy v češtině. Jaké autory máte nejraději?

Ještě z mládí mi zůstala láska k rakouským autorům z meziválečného období, Josephu Rothovi, Franzi Werfelovi a zejména Robertu Musilovi. Muž bez vlastností je asi mou nejoblíbenější knihou. Mám ráda i Thomase Bernharda, protože jeho texty mají určitý úderný rytmus, téměř melodii. Z novějších autorek jsem přečetla skoro všechno od Margaret Atwood a Eleny Ferrante. Času sednout si s knihou, nebo ideálně se s ní uvelebit v houpací síti v nějakém jabloňovém sadu, mám ale málo. Tak alespoň poslouchám četbu na pokračování na rozhlasové stanici Vltava. V létě jsem každý večer čekala na nový díl Příběhu kriminálního rady od Ladislava Fukse a teď na podzim se těším na Roky od Annie Ernaux.

Jak vznikla Hana Hermanová?

Hana Hermanová vznikla, protože jsem chtěla být při psaní co nejméně omezená tím, čím a kým v normálním životě jsem. Díky manželovi mám poměrně nezvyklé příjmení, ale pro své spisovatelské alter ego jsem chtěla něco příjemně staromilského. Hana Hermanová je kombinací křestního jména mojí maminky a příjmení prababičky.

A kým jste? Jaká je vaše profese? A co ráda děláte ve svém volném čase?

Jsem právnička. Ve volném čase ráda hraju na piano, hlavně Bacha, ale nikdy ne na veřejnosti. To pak strašně znervózním.

Jak se vám psala povídka Cancfranc?

Těžce. Samotnou povídku jsem napsala asi za tři noci, ale rodila se zdlouhavě. Od začátku jsem věděla, že to nebude klasický milostný příběh, ale spíš příběh o tom, jestli je možné, aby nás druhý skutečně viděl. Mám ráda hongkongský film Stvořeni pro lásku a chtěla jsem vytvořit atmosféru, která by se alespoň trochu přiblížila té filmové. Konečně mě inspirovalo i setkání se spolužáky z gymnázia. Viděli jsme se po pětadvaceti letech od maturity a přišlo mi, že víc než setkání se spolužáky to bylo setkání s mladší verzí sebe samých. A že ačkoliv máme většinou navenek poměrně úspěšné a spokojené životy, po té mladší a naivnější verzi nás samých se nám stýská.

Co je vaším snem, pracujete na něčem?

Mám rozepsaný román, ale je už rozepsaný tak ostudně dlouho, že je krajně nejisté, jestli se mi ho někdy podaří dokončit. Co je mým snem, vím naprosto přesně. Vzít si na pár měsíců volno z práce, zavřít se do domku v zahradě broumovského kláštera, koukat na mraky a psát.

Tak to udělejte…moc vám to přeju a těším se, že jednou budu váš román číst…

Vítěznou povídku Hany Hermanové Cancfranc si můžete přečíst ZDE.