Kultura21.cz

Jitka Závodná (*1975) o sobě říká, že je obyčejnou ženou, jakými jsou čtenářky jejich knih. Psát začala pozvolna a nenápadně, kdy uložila do postele dítko a měla velikou chuť napsat pár vět o příbězích, které kdysi zaslechla, a kterými doslova a do písmene žila. Tak napsala první povídku, a i když na psaní dalších neměla mnoho času, rozhodla se, že si každý den najde alespoň půlhodinku, kdy se bude snažit zpracovat každý z těch jedinečných příběhů, které zná. Během několika let vdechla život dvěma povídkovým sbírkám, dvěma kratším novelám a také románu Lastočka. Právě o něm se nyní můžete dozvědět více!

Kniha Lastočka je příběh sepsaný na základě skutečných událostí a nedá se nezeptat, je úplně vše podle pravdy?

Dobrý den Jano, děkuji za otázku, na kterou bych mohla odpovědět jednoslovně – ano. Tento příběh se skutečně odehrál a já jsem v něm v podstatě změnila pouze jména hlavních hrdinů, a to ještě ne u všech. Dá se říct, že v knize je pouze pár neznatelně pozměněných situací, a to pouze v místech, kde bylo potřeba lehce posunout děj příběhu kupředu. Na druhou stranu jsem dbala na to, aby zásadní historické události a političtí aktéři té doby byli zachyceni tak, jak skutečně na veřejnosti, ale i v soukromí vystupovali.

A čí to byl vlastně příběh? Jak dlouho trvalo jej získat a jak to probíhalo?

Úplnou náhodou se ke mně okrajově donesl příběh neznámé ženy. Ten příběh mi nastínil její syn, který se v knize také objevuje. Vyprávění celého příběhu, kousek po kousku, probíhalo více než rok a já si vše poznamenávala a sepisovala. Ke vzniku knihy nemalou měrou přispěl vypravěč, v tomto případě jediný pamětník, a já jsem za to velmi vděčná.

Kdy vás napadlo tento příběh sepsat? A váhala jste, nebo jste měla jasno?

Příběh mne zaujal hned na začátku, a protože jsem v danou chvíli na ničem jiném nepracovala, navrhla jsem, že bych Ludmilin příběh mohla knižně zpracovat. Slovo dalo slovo a začalo vyprávění, které mě zavedlo až na samý začátek, do roku 1927. Teprve postupem času, během rozkrývání jednotlivých událostí jsem s údivem přicházela na to, co vlastně držím v rukách. Ten příběh byl mnohem víc než jen vzpomínky jedné ženy. Bylo to autentické svědectví o tehdejší době a o politických událostech posledního století.

Hned na první pohled mě na knize překvapilo členění textů do menších odstavců. Je za ním nějaký úmysl? Nebo proč to tak je?

Po pravdě, žádný úmysl za tímto není. Já sama mám ráda text, který není jednolitý, ale je členěný, protože se mi lépe čte. Některé čtenářky to také tak vnímají, ale dostala jsem i zpětnou vazbu, že to je ke škodě knihy, protože takto psaný text některé čtenáře ruší. V budoucnu se budu snažit najít vhodný kompromis.

Lastočka není jen o příběhu, ale je také plná silných myšlenek. V jedné recenzi jsem našla citovanou pasáž o válce, kterou jsem si poznačila také. Jak k vám takové části knihy přichází? Inspirujete se někde v tomto směru?

Velká část myšlenek ke mně přichází sama, ale přiznávám, hodně se jich objeví i během vyprávění s pamětníky. Ti ve svých úvahách nejednou zpětně hodnotí to, co se událo a sami bezděky pronesou větu, nebo myšlenku, která se mne jemně dotkne a já ji nemohu přejít bez povšimnutí.

Psala se vám Lastočka lehce? Přeci jen se nejedná o odpočinkové čtení a z některých událostí mrazí.

Kdepak, lehce se mi tato kniha nepsala. Každý příběh prožívám, tak jako pamětníci, a nakonec i čtenáři. Tu a tam se nad příběhem usmívám, nebo mi tečou slzy. To ale ke psaní patří a já jsem za to ráda.

Všechny vaše knihy jsou takto náročné. Jak od psaní relaxujete? Jak si kompenzujete těžší témata?

Mimo psaní knih mne zaměstnávají moje dvě děti, domácnost, práce v administrativě a také zahrada, kterou máme u domu. Práce na zahrádce je pro mě ten největší relax a odpočinek, který každému vřele doporučuji. :-)

Jak to obecně, nejen u Lastočky, máte s historií? Máte ji hodně ráda a v malíku? Nebo spoléháte na nějaké odborné zdroje? Co vám v tomto směru pomáhá?

Historii mám ráda, ale jestli ji mám v malíku, to opravdu nevím. :-) Určité znalosti jsem posbírala během let, vyhledávám si informace i v knihovnách a odborných zdrojích, ale hlavně mě zajímají vzpomínky, které mi někdo vypráví. Vzpomínky pamětníků porovnávám, případně se ptám na názor a pokud toto vzpomínání nezávisle na sobě dojde určité shody, pak pro mě má cenu zlata.

V jednom článku jste uvedla, že jste se ke psaní dostala po vyslechnutí příběhu, který by neměl být zapomenut. Je to tak? Je právě tohle váš hnací motor?

Ano, je to přesně tak. Nevím, proč tomu tak je, ale příběhy ke mně přicházely samy, už od dětství. Jeden z nich jsem zažila sama na vlastní kůži, když mi bylo pět nebo šest let. Při zalévání tetiny zahrady jsem nedopatřením namířila hadici s tekoucí vodou k sousedům. K mé smůle jsem nechtíc pokropila souseda, starého muže, který v zahradě odpočíval. Jeho reakce byla nečekaná. Křičel ze všech sil, jako kdybych ho polila kyselinou. Teprve potom jsme se od jeho manželky dozvěděli, že byl během druhé světové války vězněn v koncentračním táboře a dozorci ho tam mučili studenou vodou…

A jaké byly tedy vaše začátky? Přeci jen není jednoduché sednout a jen tak napsat dobrou knihu.

Začátky jednoduché nebyly, na všechno jsem sama postupně přicházela, zprvu jsem o spisovatelském řemeslu nevěděla vůbec nic. Ostatně, jsem dnes moudřejší? O každém textu před vydáním pochybuji, ale nakonec seberu odvahu a knihu přeci jen vydám. :-)

Cítíte, že se v psaní posouváte? Že každá nová kniha je lepší než ta předchozí?

Myslím, že určitý posun v psaní je. Když dnes zpětně čtu své prvotiny, nacházím v nich mnoho začátečnických chyb, ale tak to asi má být. Tu a tam se nad textem usmívám a vše beru jako vývoj. Přeji si, aby každá nová kniha byla lepší než ta předchozí, ale zároveň vím, že se pořád mám co učit.

Přijde mi, že podobné knihy jako je Lastočka se v poslední době těší velké oblibě. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že čtenáře, a hlavně čtenářky, lákají příběhy z nedávné historie. Je v nich vždy plno emocí, nečekaných zvratů, které každá těžká doba přináší, a také mnoho ponaučení.

A čtete vy sama takovou literaturu s příběhy z historie? Po jakých knihách saháte ve volném čase?

Ano, je to můj oblíbený žánr. Tematicky si vybírám podobné knihy, které vlastně i sama píšu. Co autor, to jedinečný rukopis a já se pokaždé ráda začtu. Líbí se mi sice zahraniční literatura, ale nejvíc mě stejně oslovují příběhy současných českých autorů.

Ještě by mě zajímalo, jak to máte s propagací knih? Jak se je snažíte prodat a dostat mezi lidi? Je to vždy jednoduché? Přeci jen je něco jiného mít a nemít zázemí velkého nakladatelství.

Hodně mi v uvedení knihy na trh pomohly sociální sítě. Bez nich bych si to nedokázala vůbec představit. Většina mých virtuálních přátel jsou knižní nadšenci, se kterými jsem ráda sdílela úryvky z knih ještě před vydáním a společně jsme se na knížku těšili. Samozřejmě se jako autorka, která vydává samonákladem, nemohu rovnat renomovaným nakladatelstvím. Tam jsou prodeje knih i jejich propagace na úplně jiné úrovni.

Jezdíváte často na besedy nebo autorská čtení? Pokud ano, kde vás mohou naši čtenáři vidět? Nebo co mohou udělat pro to, abyste například přijela do jejich města?

V posledním roce mě trochu pozlobilo zdraví, takže jsem se besedám a autorským čtením nevěnovala. Zatím ani nemám plán, kde by mohlo být příští setkání se čtenáři, ale pokud by se kdekoliv tady u nás našlo několik nadšenců do čtení a třeba i psaní, moc ráda přijedu na besedu bez nároku na cokoliv. Stačí mě kontaktovat skrze mé web stránky a je to.

Na závěr nám prozraďte, co máte nyní v plánu? Píšete něco, nebo budete? Jak to vypadá?

Ano, psaní se věnuji. Nyní se pokouším o svůj první scénář na celovečerní film o Haně Podolské. V plánu mám samozřejmě i další knižní příběh, ale vše má svůj čas. Snad se vše vydaří a já vás brzy budu moct pozvat do kina.

Děkuji moc za rozhovor!

I já velice děkuji.

Zdroj foto: archiv autorky

Více informací: https://www.jitkazavodna.com/