Kultura21.cz

Violoncellové duo Tara Fuki tvoří zpívající violoncellistky Andrea Konstankiewicz-Nazir (ex BOO, ex Rale, Kubilai Khan Investigations) a Dorota Barová (Vertigo, Kuzmich Orchestra, DoMa Ensemble, hostuje např. v kapele Anety Langerové, ex Chorchestr, ex Asyl Akt). Letos slaví 20 let. Jak je hodnotí a co posluchači najdou na novém albu Motyle nám prozradila violoncellistka Andrea Konstankiewicz-Nazir.

Tara Fuki slaví 20 let. Jaké to byly roky, když se ohlédnete zpátky?

A: Krásné a intenzivní. Jen nějak moc rychle utekly, takže jsme si v tom letu málem ani nevšimly, že už je nám zase 20. :)

Máte za sebou spousty koncertů, ale také ocenění. Co vám navždy utkvělo v paměti? Na jaký moment nebo zážitek nikdy nezapomenete?

A: Pro mě asi nejsilnější bylo sdělení jednoho posluchače, že jej naše hudba zachránila před sebevraždou. Tomu pocitu se žádná ocenění nevyrovnají.

Jste violloncellové duo dvou žen. Bylo to mezi vámi vždycky dobré? Neměli jste nějaké špatné období nebo takzvanou ponorku?

A: Ponorku jsme ještě neměly, na to asi nikdy nebyl úplně prostor a ani čas. Od té doby, co máme děti už nejezdíme dlouhé měsíční šňůry. Zavedly jsme systém, kdy máme jeden společný intenzivní hrací týden a po něm tří týdenní bloky, kdy odjedu do Francie a věnujeme se každá něčemu jinému. Takže se nevidíme a můžeme se zase těšit na příště. Vlastně je to docela sebezáchovný způsob, který nás chrání před společným vyhořením. Pořád je z čeho ten plamen přiživovat.

A jak to mezi vámi funguje hudebně? Víte, co od druhé očekávat? A je pro vás jednoduché přijít s něčím novým?

A: Určitě za tu dobu tušíme, jaké má každá z nás možnosti a limity, ale pořád se dokážeme navzájem příjemně a vtipně překvapovat. Na pódiu i v životě, který vlastně sám přináší neustále nové impulsy.

Jak to vypadá s oslavami vašeho výročí, když je v dnešní době tak složité cokoliv plánovat?

A: Všechny plánované koncerty doprovázející křest CD se zatím přesouvají z letošního podzimu na příští jaro. Můžeme jen doufat, že až to jednou definitivně vyjde, nebude nám o pět let víc :)

Měla současná situace vliv i na tvorbu nejnovějšího alba Motyle? Pokud ano, s čím jste se musely potýkat?

A: Motyle se měly původně nahrávat v březnu, vše bylo připraveno, domluveno a do toho 3 dny před odletem ve Francii nastolili skoro tří měsíční karanténu, zákaz vycházení a zavřely se hranice. Byla to škoda, protože by v té době bylo určitě zdravější zavřít se do studia, vypnout informační šum, naplno se ponořit do hudby a něco vytvořit než sedět doma, kousat si nehty a dělat si starosti. Nakonec jsme nahrávaly v červenci, takže jsme ještě stihly původní termín vydání.

A ovlivnila jej nějak i hudebně nebo textově?

A: Textově ani ne, hudebně nakonec trochu ano, protože najednou bylo více času a tím i možností některé věci lépe vymazlit.

Vychází tvorba z vašich pocitů a nálad? A je jednoduché je do ní promítnout?

A: Ano, protože hudba je ideálním jazykem, k jejich vyjádření a sdílení s druhými. O některých věcech se těžko hovoří i když je všichni zažíváme. Hudba ten pomyslný závoj strachu dokáže poodhrnout a ukázat, že v tom nejsme sami. Že je tu naděje.

Kromě polsky zpívaných písní se zde nachází i nějaké české. Je pro vás čeština o hodně jiná?

A: Pro mě je čeština velká hudební výzva, je zvukově tvrdá a plná nahromaděných souhlásek. Mám k ní rozporuplný vztah, protože i přes to, jak je těžce uchopitelná, je vlastně nádherná. A je to můj rodný jazyk, kterým se vyjadřuji nejlépe.

Na co se vaši fanoušci mohou těšit? Nalákejte je k poslechu.

A: Na všechno možné :)), na téhle desce se nám sešel bohatý kaleidoskop vztahů mezi dvěma lidmi. Od zamilovanosti, přes touhu vlastnit, lehkost svádění, zradu, přátelství, obětování se, lásky na jednu noc... Ještě nikdy jsme nepoužily v textech tolikrát slovo dveře. Kdyby to nebylo tak nepoeticky znějící slovo, mohl by to být název CD. Dveře se zde neustále různě otevírají, přivírají či zavírají, aby nakonec zůstaly jen lehce pootevřené. ;)

Na závěr se zeptám, jaké máte hudební plány a poprosím vás o vzkaz pro čtenáře.

A: Protože v této době se těžko něco plánuje, dejme si alespoň jeden cíl: nezblázněme se z toho, važme si každé hezké chvilky a buďme k sobě slušní a ohleduplní. Jsme v tom všichni společně.

Děkuji za rozhovor!

Také děkujeme!

Autor foto: Zuzka Bonisch