Písničkářka Eliška Míkovcová, vystupující pod pseudonymem pale&coy, oslovila svou hudbou příznivce melancholické hudby, spojené s výraznými melodiemi a promyšlenými texty. Spolu s hudebníkem a moderátorem Radia 1 Zdeňkem Lichnovským, alias blacksheepboyem loni vydali split album These Days / Urban Foxes, a společně hráli písničky z alba i koncertně. Při úspěšném křtu v Akropoli s nimi vystoupili Tadeáš Haager a norská skupina Living.
Pale&coy znamená bledá a plachá. Vidíš takto sama sebe?
Neřekla bych, že tak vidím sama sebe jako osobu, spíš právě samotnou tvorbu v rámci pale&coy. Má dost melancholický nádech, který se do toho názvu promítá. Tyhle dvě slova pro mě mají trochu jiný význam než „bledá a plachá“: pale spíš chápu jako introvertní, bezelstný; Coy jako upejpavý, neschopný něco přijmout a nebo si říct o pomoc...
Loni jsi vydala spolu se Zdeňkem Lichnovským rozdělené album. Při koncertech jsou vaše písničky natolik organicky propojené, že působíte jako jedna kapela. Jak začala tvá spolupráce se Zdeňkem?
My jsme spolu hráli v Dogsbodies, což byla kapela, kterou jsme založili, když nám bylo asi devatenáct. V roce 2014 jsme toho nechali, protože hrát takovou muziku už nám tak nějak nedávalo smysl. A když jsme zjistili, že si oba píšeme písničky do šuplíku a že se k sobě vlastně hudebně hodí, rozhodli jsme se je vydat společně jako splitko.
Nicméně pale&coy by existovala i bez Zdeňka?
To sice ano, ale pravděpodobně bych EP nevydala. Donutil mě písničky dodělat, abychom desku mohli vydat společně. A Zdenda s námi hraje taky naživo. Teď hrajeme ve třech - o basové party a programming se stará Pavel Kraus.
Neuvažuješ o samostatném albu?
O albu ne, do budoucna možná o dalším EP. Chci zachovat to, že písničky dávají smysl i jako celek a mapují nějaké časové období, a zatím nejsem schopná jich dát dohromady třeba deset. Takže to vidím na čtyř až pětipísničkové ípíčko. Ale letos budeme spíš hodně zkoušet a hrát, aby si sedlo živé hraní.
Bude se toto i další EP výrazněji lišit od Urban Foxes?
Myslím, že ano, ale zatím opravdu těžko říct jak bude vypadat, upřímně to není něco, nad čím bych teď přemýšlela. Urban Foxes byl pokus, kdy jsem si chtěla zkusit zachytit intenzivní emoce v rámci určitých limitovaných možností. Tracky jsem nahrávala v noci na mobil do Garage bandu. Když má člověk nastavené mantinely, nutí ho to k větší kreativitě. Nebo aspoň na mě to tak funguje. Když mám neomezené možnosti a můžu všechno, tak často dojdu do fáze, že vlastně nevím co s těmi všemi možnostmi dělat. Předpokládám, že další nahrávka bude hodně blízko koncertnímu zážitku.
Nepřemýšlíš o akustickém projektu?
Ne, tímhle směrem mě to zatím vůbec netáhne.
V minulosti jsi vystupovala ve skupině The Dogsbodies. Jak velký rozdíl je pro tebe hrát ve skupině a vystupovat sólově?
Je to obrovský rozdíl. Pořád tak nějak bojuju s trémou. Ale učím se a řekla bych, že se to celkem lepší.
Tvá část alba, sdíleného spolu ze Zdeňkem Lichnovským, se jmenuje Urban Foxes, tedy městské lišky. Čeho jsou symbolem?
Městská liška je pro mě takovým symbolem oportunisty. Je to přizpůsobivá a dravá šelma, cosi, co souvisí s rychlostí života ve městě. Vnímám ji jako konotaci negativních lidských vlastností. Něco, co se nám na životě ve městě často nelíbí...
V refrénu zpíváš „Proč jsi sem přišel, když nemáš rád městské lišky“…
To je celkem jednoduché. Písnička Urban Foxes je odkaz k tomu, že často vidíme problémy i tam, kde nejsou. Když za vším stěžováním si a nespokojeností je někdy jen to, že člověk neví, co vlastně chce. A někdy by stačilo přijmout, že existujou věci, se kterými neuděláme vůbec nic...
Co říkáš na remix tvé písničky Hibernate, jehož autorem je Gruzo?
Myslím, že Gruzo se popral s Hibernate hodně zajímavým způsobem, dal ji ještě větší temnotu. Baví mě, že dostala formu, kterou bych ji sama nedala, zároveň si písnička zachovala svoji emoci. Přetransformoval ji do jiného žánru a podle mě to funguje.
Jaká hudba tě při skládání inspiruje?
Neřekla bych, že mě inspiruje nějaká konkrétní hudba. Nedokážu si úplně představit, že si někdo sedne a napíše song jako jeho oblíbená kapela. Teda asi si to dokážu představit, ale nevidím v tom nic moc zajímavého. Nemám seznam kapel, které by mě inspirovaly. Jestli ti jde o to, co poslouchám, tak mám většinou krátkodobější obsesi nějakým albem. A nemusí to být nutně něco úplně čerstvého. Před měsícem to byl třeba Bon Iver a 22, A Million a před týdnem Jenny Hval a Blood Bitch. To je třeba něco, co mě baví teď. Ale o přímé inspiraci při skládání se dá obtížně mluvit. O tom nepřemýšlím. Snažím se prostě čerpat ze svých emocí a co nejvěrněji je přetransformovat do písňové formy.
Býváš řazená do elektroniky, alternativního popu a městského folku. Kde vidíš svou hudbu ty?
S tím souhlasím. Asi to vidím jako elektronické písničkářství.
Kdy nejdříve tě bude možné slyšet naživo?
Nejbližší koncert proběhne 27. dubna v Divadle D21.
| < Předchozí | Další > |
|---|
Fanoušci spisovatelky Sylvy Lauerové se po třech letech konečně dočkali a jejich radost může být hned dvojnásobná. Je to jen pár týdnů, co vyšla její sbírka poezie s názvem Klóketen a nyní se na knižních pultech objevil i no...
Populární zpěvačkou se stala Michaela Linková v osmdesátých letech. Tehdy zaujala původními písničkami, ale i zvláštním zabarvením hlasu a přirozeným vokálním a jevištním projevem. Zabodovala ve Zlatém slavíkovi, vystupovala v televizi i na koncert...
Se zajímavou ideou se na nás obrátil nadšenec pan Ludvík Toman a protože i my často zůstáváme v úžasu nad různými optickými klamy, rozhodli jsme se, poskytnout prostor jeho úvaze a plánu. Pan Toman by rád uspořádal výstavu ...
Hořká komedie Ryba ve čtyřech německých autorů Wolfganga Kohlhaase a Rity Zimmerové, kterou režíruje Viktorie Čermáková, vplouvá na prkna, co znamenají svět. Groteskní příběh, místy s černohumorným pohledem na stáří, osamělost či vztah....jpg)
Na tento film se těšilo hodně lidí. I já. Pořád jsem si říkala, jaká dvě slova to asi budou? Miluji tě? Nebo třeba Být šťastný? Žít naplno? Vedle jak ta jedle. Jsou...
