Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Blanka Kovaříková je autorka osmnácti knih o legendárních hercích, domech slavných a prvorepublikových detektivech. Patří mezi ně například Herecké balady, Jak se dědí sláva, Rada Vacátko a jeho hříšní lidé, Lexikon slavných českých dynastií, Po stopách krále Miroslava, Zločin a vášně za rady Vacátka, Kuchařka plná vzpomínek, Největší tajemství Oldřicha Nového, Příběhy domů slavných, Nové příběhy domů slavných, Příběhy domů slavných i zapomenutých, Lásky za oponou nebo Herecké balady a romance. Poslední z nich je První republika: Jak žily hvězdy. Blanka Kovaříková je také spoluautorkou televizního dokumentu Kriminální policie aneb Na jménech nezáleží, 13. komnaty Consuely Morávkové, dokumentů o Slávce Budínové a o Vladimíru Rážovi z cyklu Příběhy slavných.

Jak jste se měla na dovolené? Odpočinula jste si a načerpala nové síly?

Po dvou letech jsme byli v Chorvatsku, kde to máme moc rádi. O to víc mě štve, jaké nehorázné pomluvy se o této zemi v některých našich médiích objevují a přemýšlím, která konkurence si to objednává. Moře je úžasným zdrojem energie, škoda, že ho nemáme u nás.

V červnu vám vyšla kniha První republika – Jak žily hvězdy. Jak dlouho jste na ní pracovala?

Víte, na kterém textu v knížce jsem pracovala nejdéle? Na kapitole o Jiřině Štěpničkové, kde mi už asi před deseti lety prozradila moje tchyně, že ví od kamarádky z Dobříše, že herečka byla vdaná za nějakého medika Kopřivu. Považovala jsem to po leta za nepodložený drb, a ono se ukázalo, že to byla pravda. Syna onoho medika jsem našla a vyzpovídala vloni a byla jsem nadšená jako bývají lovci, když se vrátí s dobrou kořistí.

Jak se shání informace do takové knihy?

Vlastně jsem vám na to už odpověděla. Musíte za tím jít jako lovec nebo detektiv. Některá stopa se ukáže jako falešná, jiná je pravá. Je to velká dřina a v době, která přeje překlápění a vykrádání textů díky internetu, si někdy připadám jako podivín. Ti, co poměřují čas s odměnou za vykonanou práci, se mi diví. Naštěstí měla tahle země vždycky nadšence, kteří se zabývali něčím jenom ze zájmu – takových lidí si vážím nejvíc. A já za to navíc i dostávám honorář, tak jsem vlastně šťastný člověk.

Na své práci si cení setkávání s osobnostmi, zde s Ivanem Havlem

A co bylo v tomto ohledu nejtěžší?

Nejtěžší bývá přesvědčit pamětníky, aby promluvili. Někdy se setkám s totálním odmítnutím, motivovaným třeba nějakou nepříjemnou zkušeností s bulvárem, a to mě pak moc mrzí. Jsem závislá na ochotě druhých a takových dobrých duší je naštěstí také dost.

Podle čeho jste volila hvězdy do knihy? Je v tom nějaký klíč, který jsem neodhalila? :-)

Klíč to asi nemá. Vyprávím příběhy osobností, které mě samotnou zaujmou. Jsou mezi nimi jména známá i neznámá, protože považuji za svou téměř vlasteneckou povinnost připomenout třeba profesora Brdlíka, vynikajícího pediatra, nebo úžasnou sportovkyni a charakterní ženu Bělu Friedländerovou, které kdysi patřil hotel Axa, ale když o něj přišla, nijak se z toho nehroutila. Lpěla na jiných hodnotách než na majetku.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Zjistěte, jak žily hvězdy

O jaké osobnosti jste se vy sama toužila dozvědět více?

Tu uvádím hned v první kapitole. Ve svých třech letech jsem poznala baletku Zdenku Zabylovou, k níž jsem chvíli chodila do kurzu a doslova jsem se do ní zamilovala. Pak mi doktoři balet zakázali a já se na prahu šedesátky poznala s jejím synovcem, hercem Milošem Vávrou, který mi o ní nádherně vyprávěl, a hlavně mi pomohl pochopit, proč mě ta bytost jako dítě tak okouzlila. Do té doby jsem si myslela, že se o ní nedozvím víc, než co uvádí slovníková hesla.

V úvodu knihy píšete, že některé osudy můžete vyprávět díky neuvěřitelným náhodám a souhrám okolností. Můžete našim čtenářům nějakou takovou prozradit?

Náhodě samozřejmě musíte jít vstříc. Když jsem se zajímala o Hanu Vítovou, prozradila mi dcera komika Jardy Štercla, že si z dětství pamatuje na její chatu. Vzpomněla si, že byla někde v Chrustenicích na Berounsku. A vy jedete do chatové osady, bloudíte, a když už to chcete vzdát, zaštěkají na vás tři psy úžasné paní, jejíž rodiče pomáhali herečce srub kdysi stavět a byli jejími sousedy. A ten srub tam dodnes stojí a vy jen žasnete, jak byl obyčejný. Taková hvězda a jak skromně dokázala trávit prázdniny. A vy najednou na tu krásnou Haničku koukáte docela jinýma očima.

Dozvěděla jste se v rámci práce na knize něco, co jste nemohla nebo nechtěla zveřejnit?

Takové okamžiky jsem zažila před lety při psaní knihy o Vladimíru Rážovi. Tam jsem neprozradila zdaleka vše s ohledem na jeho příbuzné i na něj samotného. Někdy je k vám zpovídaný upřímnější, než původně chtěl a pak vás požádá, abyste něco nezveřejňovala. To samozřejmě akceptuji. Nikdy nechci svými knihami ubližovat, ale také odmítám lakovat věci narůžovo. Když není zbytí, raději v jistých chvílích mlčím.

Co podle vás měly oproti dnešku popisované osobnosti společné? Jaké vlastnosti a hodnoty?

Na to asi není univerzální odpověď. Každý byl tak jiný. Ale jedno pojítko tam určitě je – profesionalita a pracovitost. Bez toho se osobnost nezrodí. A čím víc na sobě pracuje, tím bývá také skromnější.

Psala jste nejen o slavných osobnostech, ale také o podnikatelích. Čím by se od nich mohli inspirovat ti dnešní?

Podnikatele v knížce zastupují známí pražští uzenáři Beránek a Maceška, u nichž mě fascinovalo, jak volili téměř shodný postup při budování svých firem. A pak zmiňuji některé stavitele a architekty, cukráře či restauratéry. Působili ve velmi odlišných podmínkách od současnosti, ale v mnohém uplatňovali naprosto moderní metody včetně účinné reklamy. Ti nejlepší mysleli na každý detail, třeba v jaké formě vám dovezou zmrzlinu, a to v kteroukoli denní či noční dobu až do bytu.

S nakladatelskou redaktorkou Danou Bryndovou a někdejším majitelem nakladatelství Brány Zdeňkem Doležalem po obdrženi Ceny Miroslava Ivanova kveten 2018

A jak to bylo s fotografiemi? Jak jste je získávala?

Dvanáct let jsem pracovala ve známém ženském týdeníku, kde jsem se naučila, jak moc záleží na obrazovém vnímání a kvalitních fotografiích. Dobové materiály můžete získat buď přímo od zdroje, tedy od pamětníků, což je nejlepší, nebo je sháníte po antikvariátech, ve starých časopisech, případně o ně žádáte různé instituce. Tam to ovšem bývá nejobtížnější.

Dovedete si představit, že byste žila v období první republiky?

Dovedu díky tomu, že můj tatínek se narodil v roce 1921 a jeho mamince už tehdy bylo čtyřicet. Žila dlouho svobodná a provozovala prodejní galerii s uměleckými předměty. Dědeček byl ředitelem Klárova ústavu slepců a noblesu si zachoval až do konce života. Něco jsem od nich jako dítě pochytila, i když to bylo spíš intuitivní. Tu dobu si neidealizuji, ale přece jen se mi zdá, že bylo víc slušnosti a míň se kradlo a podvádělo. I když můj oblíbený policejní rada Vaňásek a jeho mordparta v Bartolomějské, o nichž jsem napsala dvě knihy, měli stejně plné ruce práce.

Co by vás na tomto období nejvíce lákalo? A co by vám naopak chybělo?

Lákala by mě asi ženskost v oblékání a ulice historické části Prahy bez aut. Jinak by samozřejmě záleželo na tom, v jaké rodině bych žila. Moje venkovská babička v Břežanech dřela na poli a nejdál se byla podívat v Horažďovicích, když musela k doktorovi. I na ni myslím, jak byla statečná a na nic si nestěžovala. Je pro mě stejně velkou hvězdou jako Hana Vítová…

Autorka na křtu své knihy Rada Vacátko a jeho hříšní lidé v roce 2007 s Věrou Nerušilovou

Prozraďte nám v závěru, jaké máte další literární plány.

Znáte to pořekadlo: Člověk plánuje a Bůh se směje. Už jsem to někde říkala, ale musím to zopakovat – Oldřich Nový by si zasloužil celovečerní film. Ve své knize Tisíc tváří Kristiána jsem přinesla dostatek informací, které by invenčního filmaře mohly inspirovat. Prokázal za protektorátu velkou statečnost a lidskost, uchránil svou židovskou manželku před koncentrákem a dokázal se postarat i o adoptovanou dceru. Zároveň zářil na filmovém plátně a na jevišti a rozdával lidem v nejtěžších chvílích radost. Jenže všecko je v rukou producentů, kteří argumentují tím, že dobový film vyžaduje obrovské náklady. Vím, že se to ale jednou podaří.

Děkuji moc za rozhovor.

Zdroj foto: archiv spisovatelky

Vše o autorce najdete na www.bkovarikova.cz, kde si vede od roku 2006 Zápisník se svými postřehy.