Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Petra Š. Jirglová vždy ráda cestovala, ať už za zábavou, nebo za prací, a tato vášeň stála v základech nejen její úspěšné prvotiny Letuška z Economy aneb co na Instagramu neuvidíte (2019), ale i románového debutu Všechno nejlepší, Anoo, volně inspirovaného životem v její milované Anglii. Její poslední knihou je Nejdražší suvenýr, o které nám prozradila více.

Jak se máte v těchto dnech a čemu se věnujete, paní Jirglová?

Mám se velmi dobře, snažím se skloubit mateřství a péči o syna s prací a se svou spisovatelskou kariérou, kterou jsem trochu odsunula na druhou, možná třetí kolej. Nejvíce mě kromě syna zaměstnává práce spolku Za ruku, který se věnuje osamělým dětem v nemocnicích, který jsem v loňském roce založila.

Tento rozhovor se týká vaší knihy Nejdražší suvenýr, která vyšla v loňském roce, ale určitě stojí za připomenutí. Jak se na ni zpětně díváte?

Psala jsem tuto knihu v době, která pro mě byla osobně velmi náročná. Možná právě proto jsem hledala únik a chtěla tvořit něco veselého, letního, lehkého. Věřím, že se mi to povedlo. Pracovně jsem svou knihu nazvala “plážovka” a spousta čtenářů mi potvrdila, že se mi můj záměr povedl. Knihu přečetli jedním dechem, dost často právě někde u vody.

Jste ten typ, který dá hodně na to, co o něm, respektive jeho dílu lidé říkají? Čtete a sledujete recenze a ohlasy na knihu?

Ano, samozřejmě mě to zajímá. Vždy na začátku, brzy po vydání knihy jsem jak na trní a sleduji recenze. Ale vzhledem k tomu, že většina recenzí mi přistane přímo na mém instagramu, mám povědomí tak průběžně. Těší mě nesmírně, když se líbí, když má moje kniha nějaký přesah. To se hodně stávalo u mé druhé knihy Všechno nejlepší Anno. Lidé mi psali, jak jim kniha připomněla Anglii, jak si uvědomil určité věci vztahové i rodinné, pro mnoho z nich je to kniha srdcová. To mě hřeje.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Příjemná oddechovka nejen na dovolenou

Děj se odehrává v Mexiku a Praze. Proč zrovna tam? Máte především s Mexikem něco spojeno?

K hlavní lince mě inspirovali, sice jen vzdáleně, ale přece, mí přátelé – on Čech, ona Mexičanka. Jednou na společné dovolené jsme trávili večer tím, že nám vyprávěli, na jaké kulturní rozdíly naráželi, jak se jejich rodiny sžívali, co si ona myslí o Češích. A já se celý večer nepřestala smát. Po zbytek dovolené jsem se vyptávala na všechno možné a už jsem měla v podstatě jasno. Navíc mám moc ráda zasazení příběhu do jiné země, to je myslím jasné ze všech mých knih. :)

Bylo pro vás snadné zasadit děj právě do Mexika a popisovat místní kulturu? Moc se mi to v knize líbilo a bylo to příjemným ozvláštněním.

Někdy to bylo velmi snadné a zábavné, někdy jsem trochu tápala. Občas jsem právě kontaktovala svou kamarádku, aby mi něco osvětlila, nebo dala nějaký tip.

Čerpala jste při psaní i nějaké vaše zkušenosti z práce letušky nebo vlastního cestování?

Určitě, vždy čerpám z vlastních zkušeností a netýká se to jen cestování. Cestování se pro mě ale samozřejmě velmi důležitou složkou. Čerpám z něj pořád hodně ve všech aspektech života.

Roman je v příběhu označován jako mamánek. Byl vám pro něj někdo inspirací? A máte dojem, že takových mužů v dnešní době přibývá?

Všechny postavy jsou někým inspirované, někým, koho znám, ale spíše je to mix osob. Do každé vložím trochu někoho, tak, jak se mi to hodí. :) Naštěstí s mamánkovstvím tolik zkušeností nemám, ale určitě je to vlastnost, která by mi na muži velmi vadila.

Máte něco společného s hrdiny knihy? Čí chování nebo povaha je vám blízká?

Všechny postavy jsou v něčem trošku extrémní, ale jako v životě, mám ráda, když osoby a jejich charaktery nejsou černobílé. Každý klaďas má v sobě něco špatného a naopak.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Nalaďte se na léto s Nejdražším suvenýrem

Nejdražší suvenýr jste musela psát v době, kdy jste měla doma malého synka. Jak jste si našla čas na psaní? A kdy to bylo?

Ten čas se samozřejmě nalézá obtížněji, i energie a mnohdy i chuť. Nebudu lhát, musela jsem se občas hodně přemlouvat, ale naštěstí mě psaní baví a jak jsem již zmiňovala, psaní této knihy byl pro mě i takový malý únik od reality k bílým písčitým plážím, takže svým způsobem i relax.

A jak dlouho jste na knize vlastně pracovala? Co vám na ní dalo nejvíce zabrat?

Těžko říct přesný časový úsek. Ale od samotného nápadu k poslednímu slovu bych řekla skoro rok. Na to, jak oddechová a pohodová knížka je, dala mi zabrat velice. Nějaké pasáže se psaly samy, ale někde jsem musela hodně vymýšlet, předělávat, číst po sobě. To myslím zná každý autor. Ale vracet se zpátky, číst po sobě a opravovat, to opravdu nemám ráda.

Nejdražší suvenýr vyšel také jako audiokniha. Slyšela jste ji? Co na ni říkáte?

Slyšela jsem část a měla jsem i tu možnost podílet se na výběru interpreta. Líbí se mi moc, Robert Hájek ji skvěle namluvil.

Máte ráda audioknihy? Pouštíte si občas nějaké čtení do uší?

Miluji audioknihy a mluvené slovo obecně. Pouštím si je často, i před spaním, v autě se vždy těším na nějakou mluvenou relaci v rádiu. Manžel se mi posmívá, že jsem babička. :)

K psaní knih jste se dostala přes blog. Vnímáte jej osudově? A myslíte, že byste se pustila do knih i bez blogu?

Ano, všechny své “milníky” vnímám velmi osudově a blog je určitě jedním z nich. Vždy jsem měla tendenci něco napsat, ale blog mi určitě pomohl, popostrčil k vydání knihy a vše urychlil. Bez něj a bez Letušky bych teď možná pořád jen stavěla vzdušné zámky.

Co vás blogování obecně naučilo? Co vám dalo? A je i něco, co vám vzalo?

Dalo mi obrovskou svobodu psát si co chci, kdy chci, nikdo a nic na mě netlačilo, žádný korektor, editor, cenzura. Navíc jsem se setkala s velmi rychlou odezvou čtenářů. Myslím, že mi nevzalo nic, vnímám ho velmi pozitivně.

V loňském roce jste založila spolek Za ruku. Můžete nám jej v závěru ve stručnosti popsat?

Spolek Za ruku má za cíl pomoci dětem, které jsou v nemocnici bez doprovodu. Takových dětí jsou stovky ročně, a tak trochu se na ně zapomnělo. Proto jsme založila spolek, aby na to žádné dítě už nebylo samo. Chtěla bych, aby v nemocnicích byla osoba, nezdravotním, který by takovým dětem dělal společnost, staral se o ně a “dohlížel” na jejich vývoj fyzický, psychický i sociální. Je před námi dlouhá cesta, ale jednáme s ministerstvem práce a sociálních věcí i s Úřadem vlády. Změna je nevyhnutelná.

A nyní už se jen zeptám, jaké máte další plány? Ať už životní, se spolkem, nebo co se týče knih.

Na spolku intenzivně se svým malým týmem pracuji a každý den se posouváme o krok dál. Věřím, že do budoucna se mu budu moci plně věnovat. Další knihu bych ráda vydala do Vánoc, ale zatím si o tom netroufám mluvit nahlas. A v nejbližší budoucnosti mě čeká dovolená s manželem a se synem, na kterou se nesmírně těším.

Tak přeji krásnou dovolenou a děkuji moc za rozhovor.