Kultura21.cz

Pavla Koucká je psycholožka. Pracuje v azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi. Dříve působila jako šéfredaktorka časopisu Psychologie dnes. Je spoluautorkou knihy Výchova láskou (Portál, 2012), a autorkou knih Zdravý rozum ve výchově (Portál, 2014) a Uvolněné rodičovství:Rozumně, citlivě a s menším nasazením (Portál, 2017).

V čem spočívá pojetí uvolněného rodičovství?

Uvolněné rodičovství vzniklo jako reakce na příliš angažované rodiče, kteří svou přehnanou snahou dětem ve všem pomáhat, maximálně je rozvíjet a stále hlídat způsobují problémy sobě i svým dětem.

Dnešní rodiče jsou velmi aktivní, spoustu toho pro své děti dělají, chtějí je všestranně rozvíjet. Ve výsledku jsou ale unavení. A děti, které mezi školou a domácími úkoly absolvují někdy i dva kroužky nebo tréninky, také.

V pozadí je samozřejmě nastavení celé naší společnosti, která je perfekcionistická, komerční, zaměřená na výkon a konzum. My rodiče jsme zpravidla strávili řadu let v konkurenčním prostředí škol a trhu práce, odkud jsme zvyklí tvrdě pracovat, snažit se vyniknout, být lepší než ostatní. Rodičovství nás pak mění, ale jen určitou rychlostí a do určité míry. Takže ačkoli víme, že dítě není projekt ani soutěžní disciplína, změnit své nastavení není snadné. Stojí to ale za to. Když se rodiče uvolní, uleví se jim. A dětem taky.

Setkáváš se ve své soukromé praxi často s problémy, které jsou spojeny s příliš úzkostným či ustaranými rodičovstvím?

Takoví rodiče tvoří největší část mé klientely.

Bývají často málo uvolněné i matky, se kterými pracuješ v azylovém domě?

Mámy z azylového domu jsou zpravidla uvolněnější, mívají ale jiné problémy – výchova a péče, kterou samy zažily, byla často velmi problematická nebo nedostatečná, výjimkou nejsou ani časná traumata, zkušenost se zanedbáváním, týráním a zneužíváním. Mají proto řadu problémů. Například jejich volní vlastnosti (síla vůle) jsou často velmi nedostačující – nejsou schopné se k ničemu přinutit, a tak selhávají: nedokončily studium ani kurz, někdy mají problém i jen ráno vstát v určitou hodinu, přijít na dohodnutou schůzku, když se jim nechce. Zajímavé přitom je, že i rodiče z mé soukromé praxe mají problémy s vůlí – ale přesně opačné: není pro ně problém se k něčemu přinutit, neumějí ale odpočívat, nejsou k sobě vlídní. Na tom je hezky vidět, že optimum neleží ani v jednom extrému, ač ho tam máme tendenci hledat.

Lze o nějaké skupině rodičů říci, že je obzvláště náchylná k přílišné ustaranosti?

Jsou to jednak rodiče obecně úzkostní – a tady je myslím vhodné zmínit, že zkušenost s úzkostnou poruchou má u nás skoro třicet procent lidí, a jejich počet stále stoupá. Teorií, proč se to děje, je vícero, s jistotou však příčiny neznáme.

Dále jsou pak ohroženi rodiče, kteří si z různých důvodů nejsou jisti ve své roli. Často se to stává těm, kteří sami zažili výchovu, již odmítají. Rizikový je též perfekcionismus – čím větší nároky na sebe jako rodiče máme, tím jsme náchylnější k úzkosti, že jim nedostojíme.

Liší se nějak děti uvolněných a ustaraných rodičů?? 

No ano. Ti první jsou uvolněnější, pohodovější, druhé ustaranější ;–). Troufám si ale říci i to, že děti uvolněných rodičů jsou spokojenější a zodpovědnější – když se o ně rodiče tolik nebojí, snáze jim předávají různé kompetence a zodpovědnost za sebe sama. Když tvůj syn poleze na strom, a ty se přitom budeš bát, že spadne, buď mu to vůbec nedovolíš, nebo pod ním budeš stát, abys ho chytal. Takže zodpovědnost za něj bereš na sebe. Dítě nezíská zodpovědnost, a ani zkušenost. Anebo možná dokážeš překonat svou obavu do té míry, že mu to dovolíš, a ani pod ním nebudeš stát. Ale dítě stejně vycítí, že se bojíš, citlivější nepoleze. Navíc mají děti tendenci potvrzovat naše očekávání, a tak se zvyšuje pravděpodobnost, že když poleze, skutečně spadne.

Jak velký vliv měla na text knihy skutečnost, že sama jsi matkou tří dětí?

Zásadní, bez mých dětí bych takovou knížku nenapsala, a koncept uvolněného rodičovství nevytvořila. Kdybych sama nebyla matkou, rodičovství by pro mě nebylo zásadním tématem. Věnovala bych se něčemu jinému.

Takhle jsem si už v těhotenství s první dcerkou začala všímat, že je něco přehnané: četla jsem sáhodlouhé seznamy výbavičky pro novorozence, poslouchala rady kamarádek, a říkala si: to přece není možné, aby dítě tohle všechno potřebovalo? Intuice to odmítala a v mysli se mi vynořovaly samice lidoopů, které se o nepříliš odlišné mládě starají bez toho všeho. Dala jsem na intuici a nic nepořizovala. Nepoužívali jsme ani postýlku, ani kočárek, ani monitor dechu, chůvičku, kolotoče nad postýlku a všeliká další udělátka. Myslím, že malé dítě nepotřebuje krom s láskou pečujících rodičů prakticky nic. Rodičům pak mohu doporučit šátek na nošení. Ten jsem s oblibou využívala a mimochodem – považuju ho za stěžejní vynález lidstva.

No a svou roli asi hraje i to, že děti jsou tři, vcelku rychle za sebou – tomuhle principu říkám „z nouze ctnost“. Víckrát se mi stalo, že až to, že jsem už nemohla, neměla energii za děti něco dělat, ony to najednou začaly dělat samy. A já jen koukala, jak schopné jsou.

Jsou s uvolněným rodičovstvím spojena nějaká rizika?

Myslím, že žádná. Na první pohled to tak sice může vypadat, zejména co se týče přístupu k bezpečnosti, protože uvolněný rodič své dítě nehlídá na každém kroku. Ale ono je to přesně naopak, v dlouhodobém měřítku uvolněné rodičovství rizika snižuje, protože děti nebudeme hlídat celý život. Takže když za sebe postupně přebírají zodpovědnost, když trénují své schopnosti a zároveň znalost o svých schopnostech, vyplatí se to.

Mnohá nebezpečí navíc vznikají právě z našich strachů. Třeba ta dnešní fobie, že dítě do tří let nesmí přijít do styku s předměty menšími než jeho pěst. Výrobci hraček to dmýchají velkými nápisy: Obsahuje malé části – nebezpečí vdechnutí! Nevhodné pro děti do tří let! Jasně: malé děti všechno strkají do pusy. Jenže proč by měly něco takového vdechnout? Není pro to žádný důvod. Ten ovšem nastane, když se toho rodič opravdu začne bát – když všechny malé předměty pečlivě odklízí, a pak, když se přece stane, že jeho pečlivosti něco uniklo, dejme tomu korálek – a dítě ho zvědavě strčilo do pusy: rodič zareaguje leknutím, což znamená, že se prudce nadechne. Dítě se pochopitelně lekne taky…

Jsou málo uvolnění i současní prarodiče? Nebo u nich byla  přílišná ustaranost vždy normou?

To je zajímavá otázka. Jisté je, že dnešní prarodiče, když byli sami rodiči, byli obecně vzato uvolněnější, než jsou dnes jejich děti. Coby prarodiče však jsou také povětšinou úzkostní. Jednak úzkostnost s věkem zpravidla stoupá, a pak: o svěřené dítě obvykle pečuješ víc, než o svoje – prostě ho tolik neznáš, nedovolíš si něco zanedbat. Tak to ale bylo vždycky. Dnes je to víc o ten společenský faktor: i na prarodiče působí dnešní trendy, včetně trendu „bezpečnost nade vše“.

Jsou čeští rodiče v něčem specifičtí?

Unikátní je, že české mámy navzdory tlakům výkonové společnosti, navzdory zpomalení své kariéry, zůstávají s malými dětmi doma nejdéle ze všech západních zemí. V pozadí je možná trauma z budovatelských padesátých let s jejich zaměstnaností žen a někdy i týdenními jeslemi, v nichž bylo dítě nonstop od pondělka do pátku. Možná je to tímhle traumatem, které se transgeneračně přenáší, a my ho nyní kompenzujeme. Ale ať už to je tímto, nebo ne – děláme dobrou věc a myslím, že bychom mohli být inspirací mnoha zemím.