Kultura21.cz

Když jsem poprvé uviděla Sisu před čtyřmi lety u nás ve Frýdku – Místku na pódiu a slyšela ji zpívat, měla jsem pocit, že jsem v tu chvíli nejšťastnější ve svém životě. Znala jsem ji předtím tak trochu z televize, ale realita byla, co se týká zpěvu, charisma a neskutečného temperamentu ještě lepší. Jak žije tato divoká žena?

Jsi nádherná, vášnivá žena s velkým hlasem, tolik přirozená a svá, jak se ti žije, zpívá a tančí na jevišti? Dokážeš si představit, že bys dělala něco jiného?

Dokážu, ale ta představa se mi nelíbí. Věnovat se tomu, co mě nenaplňuje, by nepřineslo užitek ani mně ani druhým. Vystudovala jsem jazzový zpěv, chci se věnovat naplno hudbě a ráda bych, aby mě uživila. Teď koncertujeme tak jednou či dvakrát do měsíce, dříve to bývalo častěji. Momentálně spíše přijímám nabídky, které přichází, sama se neangažuji. Tento rok spíše skládám a nahrávám, spolupracuji s lidmi spíše ve studu než na pódiu.

Kde teď vlastně pobýváš a jakým hudebním projektům se věnuješ?

Žiju v Praze. Občas jezdívám do Londýna, kde mám kapelu Myo, tak jednou za měsíc či dva odehraju pár koncertů, něco nahraju a vracím se zpět. Dříve jsem tam asi rok žila a pracovala, zkoušela jsem pokračovat ve studiu svého oboru jazzové hudby poté, co jsem dostudovala v Praze, ale zjistila jsem, že studovat to stejné se mi už nechce. Navíc to velkoměsto mě skoro zabilo. Dělala jsem dvojité směny a večer chodila po jam sessions, abych nevyšla ze cviku nebo koncertovala. Přitom jsem stíhala akorát tak skládat krátké depresivní skity, když mě chytaly úzkosti.

Tady v Praze mám několik hudebních projektů, jednak Fehero Rocher, pak Pitch Bender, Used to be a Sofa a momentálně připravujeme s JeNem Hovorkou ambientní album Notions of everyday life o tom, jak dysfunkčně vypadá lidská společnost. Chystáme se ho pustit lidem v zatemněné místnosti, kde bude prostor jen na to poslouchat a zamyslet se. Jinak jsem se vrátila ke slovenským lidovým písním, dokonce jsem doma našla staré noty a vzpomněla si na své dětství, jak jsem se je učila hrát. Máme pianistu Itala Federica De Vittora, který s námi nehraje často, protože žije je Veroně, a ten právě udělal krásná aranžmá na některé lidové skladby z chystaného alba Cirrus. Mě ten folklór baví. Je třeba použít trochu jinou techniku, než když zpívám anglicky a jazzověji a je to po mne složitější, když jsem tradičně folklor nikdy nezpívala. Rozhodně je to pro mě výzva a je pak fajn užívat si, co z toho vznikne. Pro mě je třeba i náročnější psát texty ve slovenštině, angličtina je pro jazz přirozeně zpěvavější.

To zní hodně zajímavě. Kde ses vlastně naučila anglicky? Máš skvělý přízvuk. Co se v mládí naučíš, víš, jak to je. Na jaké nástroje hraješ? A když už jsi zmínila to dětství, hrála jsi a zpívala už tehdy? Na jaké hudbě jsi vyrostla?

Angličtinu jsem se učila od školky, nebylo to nic moc, ale nějaký kontakt s jazykem od malička je užitečný. Měli jsme ji taky na škole, ale učili nás povětšinou přeučení ruštináři. Později v pubertě jsem začala číst knihy v originále a sledovat filmy bez titulků. Jinak jsem jako dítě hrála na klavír a zpívala ve sboru. Kdykoli přišla návštěva k nám domů, postavila jsem se na stoličku a tancovala nebo zpívala, dokud jsem nedospěla do nudnějšího věku. :-)

Později mě sbormistr učil letmo na kytaru, ale to už se mnou cloumala puberta a nezajímala mě podstata hry, ale chytala jsem pád akordů ve stejném rytmu a vymýšlela jsem na to písničky. Díkybohu s klavírem to dopadlo jinak. Mám za sebou taky pár lekcí hry na klarinet, basovou kytaru, a kontrabas, ale to je spíše pomůcka ke skládání než k aktivnímu hraní. Bohužel :-)

A vyrostla jsem na otcově Deep Purple a Aerosmith a mámině Beatles a Abbě dokud jsem si nezačala hudbu vybírat sama. :-)

A čím tě krmili? Vtipnou kaší? Čím se vlastně stravuješ a jak vnímáš současný trend zdravé výživy, půstu a očisty organismu? O umělcích se tvrdí, že nežijí moc zdravě :-)

O půst se snažím často, ale plánovaně mi to nevyšlo ještě ani jednou :-) Jím to, na co mám chuť. Mám období, kdy nejím maso několik měsíců. Někdy ze dne na den mám obrovskou chuť na velký steak, tak si ho klidně dám. Farmy, je to v pořádku. Není třeba jíst maso každý boží den, ale dělat to svátečně. Keď babka zarezala kuru, vtedy bola polievka :-)

Kde čerpáš inspiraci a o čem vlastně jsou tvoje texty? Jak se do nich promítá tvůj život a to, co vnímáš kolem sebe?

Pro mě je důležité sladit melodii a text. Často to vymýšlím zároveň.

Není to tak dávno, kdy jsem šla zhroucená vypadnout do hor. Tam jsem právě napsala několik nových textů a také jeden o horách, s názvem Stranger in his home – je to i první skladba na našem novém albu Cirrus, které vyjde začátkem června. Uvědomila jsem si tam jednu věc. Lidi chodí do hor na výlety, zdolávat vrcholy, za adrenalinem nebo si zasportovat, ale mají pocit, že tam už nepatří. Necítí se tam jako doma. Zdolají vrchol hory a pak zase spěchají dolů. Ale musí ten cíl vždy být? Zajisté to neplatí pro všechny, ale pro mnoho lidi ano.

Pro mě ne:-) a pro tebe? Myslíš tím to, že jsou lidé příliš odtržení od své prapůvodní podstaty? Návrat k přirozenému, který probíhá, vnímám pozitivně, jen mě trochu zneklidňují propastné rozdíly a vyhrocené extrémy takřka ve všem. Zajímá mě, jak žiješ a jak vnímáš současný svět?

Myslím, že svět je na tom celkem špatně, protože funguje úplně bizarně. Vezměme si na příklad takové krevety – vyloví je v Norsku, potom cestují na opačnou stranu kontinentu někam k Číně, aby je oloupali, pak zase jinam, aby je zabalili, a nakonec se vrátí do Evropy, aby je prodali a snědli. Politika, společnost, média, přesycenost informacemi, kdy si člověk musí házet mincí, co z toho všeho je pravda a co lež. Farmaceutické společnosti, otrávené jídlo, otrávená zvířata, moře a lesy, brutalita mezi lidmi k sobě navzájem i ke zvířatům a celý entertaiment industry, co nás krmí fiktivními emocemi a slogany, aby lidé, i když relaxují nebo by mohli mít trochu času se zamyslet, byli zaneprázdnění. Na grc :-)

Možná by prospělo, kdybychom postoupili o stupeň výše v evoluci, i když kdoví, zda by to nedopadlo ještě hůř. Nevidím cestu, všichni dychtí po moci a materiálních požitcích a chybí spiritualita. Vnímala jsem dlouhé období, kdy si lidé prakticky mysleli, že po smrti je definitivní konec. Život je jen jeden, musíš využít každou chvíli a vytěžit z něj co nejvíce. A tak každý těžil sám pro sebe a podle toho to tady teď vypadá.

Nakonec, ještě že máme ty umělce. :-) Jdu si od tebe něco pěkného poslechnout…

Simona Fehérová (* 1990)
- vystudovala obor jazzový zpěv na VOŠ při konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze
- v roce 2009 obdržela cenu za sólový výkon v Junior Jazz, v roce 2014 získala v soutěži Nové tváře jazzu v Bratislavě cenu za zralý koncept za a individuální výkon
- v současné době vystupuje s kapelami Myo, Pitch Bender, Fehero Roche, Used to be a sofa, Jen Hovorka & Sisa Feher
- v minulosti vydala dvě alba s kapelou Pitch Bender, tohoto roku vychází debutové album Cirrus s kapelou Fehero Rocher a album Notions of everyday life v spolupráci s JeNem Hovorkou

Otravně po koncertu Sisu zpovídala: Taťána Kročková