Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Více o kurzech, které nemají v České republice obdoby, přestože genealogických spolků a společností je již desítky let plno, se dočtete v rozhovoru s lektorkou Zuzanou Pomykalovou, členkou České genealogické a heraldické společnosti v Praze, absolventkou Literární akademie, autorkou knih Vikinská princezna aneb Velké velrybí vyprávění, či Záhada prázdné zvonice.

Co odpovídáte zvědavcům, kteří se Vás ptají, proč psát rodovou kroniku?
Proč psát rodovou kroniku? Třeba protože nás to baví? Protože nám to dává smysl? Protože nám osudy našich předků nejsou lhostejné a vážíme si jak jejich práce, tak našeho vlastního úsilí, které jsme vynaložili při sbírání jejich životopisných dat. Tedy zkrátka protože je to způsob, jak vzdát hold těm, kteří tu byli před námi a jak předat jejich odkaz v originální formě těm, kteří přijdou po nás.

Jak vás napadlo uspořádat kurz pro rodinné kronikáře?
Začalo to tím, když mi ilustrátorka (Nadja Rawa) mého knižního debutu (Vikinská princezna) nabídla zpracovat příběh její rodiny, rodiny se šlechtickým erbem, rodovou legendou a hlubokými kořeny. Byla to výzva, na kterou jsem bez rozmýšlení nadšeně kývla. Ale téma si žádalo plno teoretické přípravy, práce s historickými prameny, zvládnutí heraldických pojmů a rodopisného pátrání v archivech i v terénu a mnoho dalšího, s čímž jsem neměla žádnou zkušenost. A tehdy jsem objevila existenci České genealogické a heraldické společnosti v Praze a přihlásila se Kurzu pro začínající genealogy. Po teoretické stránce se mi dostalo výborných a pevných základů, ale pro absolventu Literární akademie a začínající spisovatelku skončil kurz tam, kde to teprve začalo být zajímavé, před samotným psaním. Tématem závěrečné hodiny kurzu pro rodopisce byly právě rodové a rodinné kroniky. Úžasná příležitost si zalistovat výsledky prací statečných průkopníků, ale bylo mi jasné, nejen z výrazů ve tvářích některých mých spolužáků, že tohle je sice cíl, kterého by většina ráda dosáhla, ale přesto cíl pro mnohé prakticky nedosažitelný. Budou si umět vyhledat kupu informací, dat, materiálů, ale kdo z nich bude mít dostatek disciplíny a trpělivosti, aby vše smysluplně utřídil a sepsal? A ti, kteří se do psaní přeci jen pustí, budou mít nakonec dost pokory a budou schopní sami ve svých textech škrtat, aby kroniky byly čtivé a nepřetížené fakty? Na vlastní kůži jsem mockrát pocítila, kolik to chce přemlouvání si k počítači sednout a psát a psát a psát. A tak se tehdy a tam, na poslední hodině kurzu pro začínající genealogy, nápad na kurz zrodil.     

Jak dlouho to potom trvalo, než jste od nápadu přešla k realizaci?
Asi dva nebo tři roky. Ale s podporou ČGHSP, smíchovské pobočky městské knihovny a Literární akademie se to nakonec povedlo. Navíc myslím, že každý nápad musí napřed řádně dozrát. Pokud je opravdu nosný, tak na něj dojde. Jen je někdy potřeba se obrnit trpělivostí. Jsem přesvědčena o tom, že kdybych chtěla realizovat kurz dříve, nebyly by ohlasy absolventů zdaleka tak pozitivní.

Pro koho jsou vaše kurzy určeny?
Pro všechny rodopisce od 10 do 100 let, kteří se chtějí seznámit s lidmi majícími stejný zájem. Pro ty, kdo nevědí, jak zpracování kroniky uchopit, i těm, kteří jsou svým okolím odmítáni, nebo těm, které zaskočilo množství nashromážděného materiálu a bojí se začít.

Jak takový kurz probíhá?
Na kurzu si týčíme cíle, stanovujeme témata, vedeme teoretické řeči, inspirujeme se navzájem, třídíme a dohledáváme, ale hlavně se hned od začátku a se stejným nasazením vrháme na první kapitoly naší budoucí kroniky. Z každé hodiny si kurzisté odnáší několik úkolů, ze kterých si volí jeden, dva, ale nic jim nebrání vypracovat všechny (podle zájmu i možností). A vždy je více způsobů, jak se tématu zhostit. To proto, aby výsledek co nejlépe zapadal do konceptu vznikajících kronik. Je třeba dbát na individuální přístup, protože každá kronika je originálním odrazem osoby kronikáře a jeho předků.  

Co vás v souvislosti s kurzem nejvíce potěšilo?
To, že se v hodinách vždy vytvoří velmi přátelské a inspirativní prostředí. A že se nejednou ukázalo, že dvanáct setkání nestačí. Uspořádala jsem proto pokračování (dalších dvanáct setkání), pak pro desetičlennou skupinku skalních rodopisců jsem vypsala ještě pokračování pokračování. A teď to skoro vypadá, že budu muset vypsat kurz Jak psát rodovou kroniku IV.  

A jaké jsou vyhlídky do budoucna?
Ráda bych v pořádání kurzu pokračovala, protože to má smysl. Stále se znovu a znovu ukazuje, že práce rodopiscova nemusí být cestou osamělého běžce, plnou pouze nočního listování digitalizovanými matrikami a nepochopení ze strany rodiny. S každým dalším kurzem se nám zas a znovu daří vytvářet životaschopný a navíc reálný prostor pro diskuzi s neuvěřitelným tvůrčím potenciálem, kde ožívá minulost a vznikají nová přátelství. Kurz vytváří prostor, kde se mohou lidé se stejným zájmem scházet, dělit se o své poznatky, pochlubit se s výsledky, povzbudit se vzájemně do další práce či najít nový směr. Pokud se mi to povede, ráda bych od podzimu 2016 zkusila vypsat celoroční kurz, abychom se mohli psaní a bádání věnovat nerušeně a bez přestávek.

Více o lektorce i kurzech najdete na www.zuzanapomykalova.cz .