Kultura21.cz

V lidském životě lze nalézt spoustu zátěžových situací na hranici snesitelnosti, ať již se týkají vlastních nesnází (zvláště závislosti na cizí péči) nebo obrazné i doslovné ztráty těch nejbližších, to jest v první řadě partnera či dětí. Tato traumata prozkoumala řada filmů, některé se spokojily se slzopudným melodramatickým zakotvením, jiné se vzepjaly k mistrným psychologickým studiím. Rozuzlení přinášely různá - od rezignace a podlehnutí až ke rvavému vzdorování. Málokdy však pokukovaly po komediální nadsázce, jakkoli zasazené do dojemného rámce, který horoval pro vzájemné pochopení a pomoc.

NĚŽNOST

Hrdince francouzského snímku Něžnost zemřel milovaný manžel a před ní se tak otevřela nicota, zaháněná po několik let jedině úsilovnou prací, snad jen mimoděk vedoucí ke strmému kariérnímu vzestupu. Odmítala milostné nabídky, a když téměř duchem nepřítomna, snad v jakémsi v uhranutí, vtiskla vášnivý polibek nic netušícímu kolegovi, započala tím směšně dojemné i trapné potýkání s láskou, jíž se oba obávají a současně jsou jí přitahováni. Oba, jakkoli vzájemně přitahováni, se obávají učinit první rozhodný krok, vzájemné oťukávání vede jen k dalšímu váhání, někdy až dětinsky vzdorovitému. A sotva může být probíhající dění označeno za komedii, byť občasné úsměvné okamžiky obsahuje.

Avšak od žánrových pochyb přejděme dál: jakkoli oprávněně lze konstatovat, že Něžnost se vyhýbá hollywoodským klišé, bohužel se přimyká k jiným klišé, a sice ke klišé vážně vyhlížejících "vztahových" historek tak říkajíc po francouzsku - to jest šířících kouřovou clonu umělečna. Toliko napodobují podobně vystavěné výpovědi Rohmerovy nebo Rivettovy (známe je z kin z televizního uvedení - připomenu aspoň Rohmerův cyklus příběhů nazvaných podle jednotlivých ročních období), aniž by dosáhly jejich vypovědní hodnoty. Jen znicotněly, jsou veskrze kalkulativní, vytratila se z nich opravdovost a autenticita prožitku, nahrazena významovým zploštěním a povrchností. Stačí si připomenout všechny ty útržkovité rozmluvy vedené při pození v kavárnách i za chůze po (často deštivých) pařížských ulicích.

Něžnost je svým způsobem ještě průzračný počin, protože se motivicky nevětví a neřeší, jak na vícero postav souběžně dopadají pohromy, jak tomu bylo v nedávno uvedeném - samozřejmě rovněž francouzském - snímku Milovaní. Avšak jinak plně spadá do naznačené linie, umocněný navíc hereckým projevem Audrey Tautouové, nad níž se i zde vznáší snílkovský stín stále vrhaný nezapomenutelnou Amélií z Montmartru, postavou ani nejslavnější.

Také v Něžnosti svou Nathalii vykresluje jako bezmála plachou bytost, jíž se téměř nedotýká společenský vzestup. Nemění se ani její ťapkavá chůze (ostatně kamera nikoli náhodou ji ustavičně sleduje v dlouhých jízdách, ať již se pohybuje za ní nebo před ní!), ani zpola omlouvavá mluva. Její pracovní pozice se mění v pouhou kulisu, neboť vlastně nerozhoduje, zda ji vidíme, jak v divadle prodává programy nebo jak v kterémsi podniku vede samostatné oddělení. A totéž platí pro rodinné zázemí i kamarády.

Nathaliina nová láska, místy dojemně bezradný Švéd Markus (François Damiens), postarší, mírně oplešatělý chlapík již si zřejmě zvykající na osamění a citovou prázdnotu, je zaskočena nenadálými událostmi. Dokonce jsem v pokušení napsat, že Damiens svého zmateného hrdinu vykresluje v mikroportrétu rozličného přešlapování a udivených pohledů mnohotvárněji i přesvědčivěji než Tautouová, i když naprosto uniká smysl jeho švédského původu. Nevzniká zde nic, co by bylo možné odečítat jako odlišné od francouzského normálu (jak to kdysi přímo ukázkově pro japonské prostředí zpracovala rovněž francouzská komedie Strach a chvění) - a zařazení netitulkované švédské vsuvky s nesrozumitelně diskutujícími Marcusovými rodiči je svou bezdůvodností opravdu prapodivné.

Něžnost vznikla podle prý úspěšné literární předlohy, kterou sepsal David Foenkinos, spolurežisér filmu. Není důležité, kolik výtisků se prodalo, film zjevně přináší toliko popisnou ilustraci jednotlivých syžetových okruhů. Snaží se výslednou podobu ozvláštnit náběhy k dosti vyumělkované poetičnosti či jakémusi přírodnímu (zde zahradnímu) lyrismu - to vrcholí v deštné epizodě spojené s návštěvou babiččina domu, kde Nathalie prožila své dětství a mládí. Tady totiž v připomínce plynoucího času vzlíná jak inscenační i vypravěčská bezradnost, tak výrazová veteš, opouštěná filmaři snad před půlstoletím. To snad i pradávní Mallovi Milenci, obrazově vyumělkovaní a zajatí měšťanskými interiéry, vyznívají snesitelněji.

NEDOTKNUTELNÍ

Člověk se však nemusí vyrovnávat jen se ztrátou někoho blízkého, může být sám osudově postižen. Každý jistě uzná, že být s výjimkou hlavy ochrnutý na celé tělo není nic povznášejícího. Řada filmů takový stav rozebírala v ponurých příbězích, mnohdy hájících právo takto postiženého člověka na dobrovolný odchod ze života - viz španělské drama Hlas moře. Francouzská tragikomedie Nedotknutelní hájí opačné stanovisko: vždy stojí za to žít, zvláště pokud naleznete někoho, kdo vám vdechne chuť dál pokračovat.

Režiséři Olivier Nakache a Eric Toledana zvládli toto obtížné zadání natolik přesvědčivě, že se jejich film rázem ocitl mezi divácky nejúspěšnějšími díly novodobé francouzské kinematografie. Přitažlivým na jejich vyprávění je zejména absence soucitné tklivosti a dojemna. Postižený paraplegik Philippe (s decentní, nonšalantní melancholií, ba smyslem pro lakonický humor, jej představuje u nás nepříliš známý François Cluzet, jehož jsme díky televizi viděli například ve filmech Nikomu to neříkej nebo Krevní pouta, rozhodně nepatří, jistě i zásluhou svého duchovního rozhledu, mezi rezignované jedince. Bohatství dané aristokratickým původem mu zajistilo potřebné finance, běžnému smrtelníku stěží dostupné.

Jako ošetřovatele přijme muže zdánlivě nejméně vhodného, z vězení čerstvě propuštěného černocha Drisse (Omar Sy, jehož jsme doposud mohli zahlédnout jen v bizarní komedii Galimatyáš) - zaujme jej prostořekost, jakousi přidrzlou neotesaností, když předpokládaje, že bude odmítnut, si přijde jen o potvrzení, že se ucházel o práci, aby získal podporu v nezaměstnanosti. Film samotný pak pojednává o sbližování obou protikladných mužů, vzdělaného estéta a zdrsnělého, téměř negramotného afrického přistěhovalce, u něhož se však zanedlouho rozezvoní laskavé srdce. Dokonce spolu vytvoří nerozlučnou dvojici, ochotnou podnikat všelijaké ztřeštěnosti a dokonce se sázet o nejrůznější hloupůstky, třeba při zběsilé jízdě, když je stíhá policie.

Nedotknutelní načrtávají svého druhu úsměvnou idylu (jak lze usuzovat i podle líbezného rozkreslení vztahů v Philippově sídle), která předpokládá i u problémových lidí výskyt jedině ušlechtilých vlastností. Philippe zjišťuje, že i v ochrnutí může prožívat všelijaká netušená dobrodružství včetně milostných (a mnutí uší jako náhradního sexuálního podnětu je jednoduše rozkošné), Driss si naopak takříkajíc doplňuje vzdělání, zejména hudební.

I tady se dočkáme důmyslných špílců, když se třeba ukáže, že všelijaké klasické melodie sice zná - jenže hlavně z reklam. A na oplátku předvede, jaká hudba se zase líbí jemu. Philippa nepochybně zaujala jeho přímočarost, s jakou řeší případné problémy - počínaje parkováním cizího auta navzdory zákazové značce přes "promlouvání do duše" nezbedných děcek až k seznamovací večeři se ženou, s níž si Philippe dosud jen dopisoval. I Drissova postava oplývá živelností a bezprostředností chování, jak plyne třeba z mírně poťouchlého dvoření jedné z žen.

Sytě, ba uličnicky vybarvená bezstarostnost, až ukázkově dokládající, že života si lze užívat za jakýchkoli okolností (a zejména létání, kterého se Driss zprvu děsil, to potvrzuje), propůjčuje příběhu, jakkoli ten se odvíjí konvenčně, strhující sílu, i když v tuzemských podmínkách zřejmě nedosáhne stejně intenzivního přijetí jako ve Francii. Určitě přijmeme věrohodné, pečlivě různěné, ale přitom souznivé herectví, v němž dominují jakoby postupně rozkvétající úsměvy Philippovy na jedné straně a naproti tomu bujarý smích do široka rozevřených úst Drissových.

Jistě si zaslouží uznání, že při všech nadsázkách a exklusivitách (viz například závěsné létání) se autoři vyhýbají všemu, co by příběh znevěrohodňovalo. Ve splétání zápletek se drží při zemi a vzdávají se zbytečné grotesknosti či bláznivosti, ostatně zdůrazňují, že se inspirovali skutečným případem. Přesto nezbývá než uzavřít, že Nedotknutelní stejně jako Něžnost, jakkoli stylově odlišné, setrvávají v osidlech duchaplně vystavěné, přesto nezávazné hříčky, na hony vzdálené načrtávanému mentálnímu rozpoložení obou hlavních postav i jejich rozkreslení. A troufám si prorokovat, že ani Nedotknutelní, jakkoli se ve Francii zařadili mezi divácké hity, ani Něžnost, přestože na jejím počátku stál mezinárodně úspěšný román, nedosáhnou u nás nějakých mimořádných návštěvnických výsledků.

Něžnost (La délicatesse)
Francie 2011
Režie: David Foenkinos, Stéphane Foenkinos
Hrají: Audrey Tautouová, François Damiens
Uvádí: D-Cinema.
Premiéra: 30. června 2012
Hodnocení: 50%

Nedotknutelní (Intouchables)
Francie 2011
Režie: Olivier Nakache, Erich Toledano
Hrají: François Cluzet, Omar Sy
Uvádí: 35MM
Premiéra: 7. června 2012
Hodnocení: 60%

Foto: d-cinema.cz a 35MM