Kultura21.cz

Jan Vavřík (1978) pracoval mnoho let v dětském domově, kde jej příběhy dětí ovlivnily natolik, že se staly podkladem pro napsání první knihy Kolotoč strachu, na kterou navázalo volné pokračování Případ Kláry P. Začal také psát povídkový blog, z těchto příběhů vznikla povídková knížka Pošahaný svět. K zálibám autora patří mobilní komunikace, historie a bohemistika. Miluje německé boxery, J. R. R. Tolkiena, Karla Čapka, Karla Maye a všechno řecké, zejména pak ostrov Korfu, kam se pravidelně vrací.

Jak se máte v těchto dnech? Máte rád květen?

Jak se mám? Rychle. Převzal jsem čtvrtou třídu, do toho zkouškové – dvě až tři zkoušky týdně. Vtipné je, že v tomhle věku už to do hlavy leze pomaleji. Do toho ještě recenze o mobilních telefonech, knížka, rodina, úkoly… A dny, co by si zasloužily aspoň dvakrát tolik hodin. Ale kdo by si stěžoval, že jo? Teď mě čekají ještě dvě těžké zkoušky – poetika a morfologie. Když je dám, můžu se na tři měsíce tvářit, že mám život pod kontrolou. (smích)

Rozhovor je o knize Ve stínu levandule, která je především o snaze očistit jméno příbuzného. Jak se k vám dostal tento námět?

Ten námět ke mně přišel vlastně docela přirozeně. Vždycky mě zajímaly příběhy, které mají v sobě silný osobní prvek a trochu toho historického dramatu. Příbuzný, který se ocitl na špatné straně historických předsudků, mi přišel jako ideální námět – jednak je to silné téma a jednak jsem si říkal, že tak nějak to snad musí mít ve svém životě každý.

Navíc mě baví ty příběhy, co leží někde mezi oficiální historií a rodinnými drby, protože tam často najdete ty nejzajímavější zápletky – a taky největší průšvihy. A že já se jich v životě nadělal. (smích)

Vaše předchozí kniha Návrat z pekla je podle skutečných událostí, tak jak je to s titulem Ve stínu levandule?

Tento příběh je vymyšlený… Moje první knížka, která se nezakládá na příbězích, které mi někdo vypověděl. Ale samozřejmě jsem se inspiroval reálnými místy a dobovými detaily, protože jinak by to působilo asi tak věrohodně jako filmový hrdina, co se z boje vždycky vrací s dokonale upraveným účesem. Jen najít skutečné názvy ulic, kde velodrom stál, dalo obrovskou fušku. A pak si vzpomínám, jak jsem „studoval“ technologii dojení krav, aby vyprávění ze statku vypadalo reálně.

Děj knihy jste zasadil do Francie a nastínil tak zde mnoho historických událostí. Jak se vám s nimi pracovalo? Bylo snadné vše najít, nebo se objevilo i něco, co vám dalo zabrat?

Práce s historickými událostmi je vždycky trochu jako hrát šachy s minulostí – musíte vědět, které figurky můžete posunout a které radši nechat stát, protože mají svůj neochvějný význam. Francie má sice bohatou historii, ale najít přesné detaily k některým méně známým událostem je občas oříšek. Když jsem třeba hledal, co si lidé v určité době mysleli o levanduli, narazil jsem na víc receptů na vonné oleje než na seriózní historické studie. (úsměv)

Moc se mi líbilo, jak je kniha koncipovaná, tedy jak se v ní prolíná minulost se současností prostřednictvím deníků a vzpomínek. Zamýšlel jste to tak od počátku?

Ano, tohle bylo jasné už od začátku. Mám rád, když se minulost a současnost prolínají a vzájemně ovlivňují – trochu jako když hledáte starou fotografii a najednou si uvědomíte, že některé věci se vlastně nikdy nemění.

Navíc mi to dalo možnost hrát si s dvěma různými vypravěčskými hlasy a perspektivami, což mě jako autora vždycky baví. Je to jako psát dvě knihy najednou – jen s tím rozdílem, že je nakonec musíte šikovně proplést, aby to celé nespadlo jako špatně postavená skříň z Ikea. (smích)

Přečtěte si naše recenzi knihy: Ve stínu levandule vás přenese do Francie a Ve stínu levandule. Francouzská vesnice skrývá temné tajemství

V jednom rozhovoru jste řekl, byste si přál, aby Ve stínu levandule nebo Návrat z pekla někdo natočil. Já si u čtení říkala to samé, tak by mě zajímalo, podnikáte pro to něco?

Ano, sázím Sportku. (smích) Film, to je záležitost stovek milionů, a zatímco psaní knih je skvělé na duši, na peněženku už méně. Dnes máte jako autor za jeden prodaný výtisk honorář zhruba na dva rohlíky – a to ještě, když nejsou z nějaké hipsterské pekárny.

Ale kdyby se to jednou zfilmovalo, kniha by se zpopularizovala a možná by se tím psaním dalo i živit. Můj sen je mít dům na pobřeží Korfu, kde bych celé léto psal, pil kafe a tvářil se, že jsem ten tajemný spisovatel s hlubokými myšlenkami. Takže pokud znáte nějakého nadšeného režiséra, ale hlavně pak producenta, dejte jim vědět! (smích) S Levandulí či Návratem z pekla by určitě chybu neudělali.

Podobným přáním jedné čtenářky je, aby se kniha dostala na seznam povinné nebo doporučené literatury na středních a vysokých školách. Co byste na to říkal? Byla by to pro vás pocta?

Víte, že teď, když studuji češtinu, jsem zjistil, že jsem v jedněch skriptech? Regionální autoři Moravskoslezského kraje… Což mě sice potěšilo, ale při zkouškách z poetiky nebo morfologie mi to asi žádné body nepřidá. (úsměv)

Ale teď vážně – byla by to obrovská pocta. Představa, že by se moje kniha dostala mezi povinnou nebo doporučenou četbu, je skvělá, ale taky trochu děsivá. Z vlastní zkušenosti vím, že studenti se na povinnou četbu často dívají jako na nutné zlo, tak bych si asi musel připravit nějakou omluvu na začátek. (smích)

Ještě by mě moc zajímalo, jestli máte rád levanduli a jestli jste měl dopředu promyšlené, že bude hrát roli ve vaší knize?

Levanduli máme po celé zahradě, což je zásluha mé ženy – já bych tak nanejvýš zvládl zasadit se na gauč s knihou. (smích) Ona se stará o zahradu, domácnost a naši dceru, zatímco já se tvářím, že pracuju, ale většinou jen zírám do prázdné stránky a přemýšlím, co bych měl napsat. Takže za to jí patří velké díky.

Co se knihy týče, levandule tam má spíš metaforickou úlohu, kterou nechci úplně prozrazovat – spojuje začátek a konec příběhu, vytváří takový symbolický oblouk. Není to tedy jen zahradnický prvek, ale něco hlubšího. Navíc má levandule tu vlastnost, že voní krásně, ale když ji podupete, ještě zesílí – a to je vlastně docela pěkný symbol celého příběhu.

S vámi jsou spojené záliby jako jsou mobilní komunikace, historie a bohemistika. Dočetla jsem se, že bohemistiku jste se rozhodl i studovat. Jak vám to jde? A bylo něco, co vás na tomto studiu překvapilo?

Než jsem to začal studovat, myslel jsem si, že umím česky, Ne, neumím. Ale vážně – je to náročné, hlavně když zjistíte, že i věci, které jste považovali za samozřejmé, mají složitou teorii a terminologii. Třeba taková morfologie – člověk by si myslel, že skloňování je jen o správném i/y, a najednou se ocitne v labyrintu něčeho, čemu vůbec nerozumíte.

Překvapilo mě, kolik toho člověk o vlastním jazyce neví. A taky, že jsem se už objevil v jedněch skriptech jako regionální autor – to bylo trochu surrealistické zjištění. (úsměv)

Ale zatím mě to baví – je to trochu jako opravovat motor auta, které sám řídíte. Sice to může být frustrující, ale když to nakonec zaburácí a rozjede se, máte z toho skvělý pocit. (úsměv)

Knihu Ve stínu levandule můžete vyhrát v naší soutěži: Odhalte pravdu o Jeanu Mazetovi

Vaše předchozí knihy jsou různého ražení – jak blogové, vycházející z vaší práce v dětském domově, tak historické. Proto bych v závěru chtěla vědět, co přijde nyní? Já si to rozhodně nenechám ujít!

Dělal jsem patnáct let v ústavní výchově, což je svět sám pro sebe. Za tu dobu se hodně změnil – někdy k lepšímu, ale často bohužel spíš k horšímu. Nakonec jsem si musel přiznat, že v tom systému už dál pracovat nemůžu. Ono je to občas na šlak trefení.

Právě proto bude moje další kniha popisovat příběhy dětí z dětského domova. Troufám si říct, že některým lidem otevře oči, jiné možná naštve, a dost možná si po jejím vydání budu muset pořídit neprůstřelnou vestu. Ale věřím, že je potřeba nazývat věci pravými jmény.

Dostat se do „děcáku“ není nic veselého, to ví každý. Ale dostat se z něj do života a bojovat s předsudky, to je teprve pořádný mazec. A věřte mi, těch předsudků je mračna. Často od lidí, kteří si paradoxně žijí celkem pohodlně, ale přesto si stěžují, jak je život těžký.

Takže jestli ta kniha někoho naštve, asi to bude znamenat, že jsem se trefil do černého. (smích)

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: oficiální facebookový profil autora

https://www.facebook.com/janvavrikspisovatel