Kniha Podbrdské ženy přibližuje těžký úděl vesnických žen

Pondělí, 17 Prosinec 2018 10:07 Taťána Kročková

Podbrdske zeny perex Románová prvotina Jany Poncarové s názvem Podbrdské ženy mě hned na začátku rozplakala. Snad proto, že jsem také žena, podléhající svým emocím a hormonálním výkyvům. Ženy jsou ale silné bytosti, a především jimi vždy musely být. Tahle kniha o tom vypráví…

Kniha popisuje nejen generační osudy statečných žen z podbrdské oblasti, ale i doby kdy celodenní ženská dřina a ústrky ze strany mužů byly na denním pořádku. Od počátku vnímám feministickou vlnu, která protéká celým více než čtyř set stránkovým románem. Úvod je velice pěkně napsaný a naznačuje jasný směr, kterým se bude kniha ubírat.

Příběh začíná na konci první světové války a pokračuje až do současnosti. Ústředním motivem je neutěšený život žen na vesnici, kterým nezbývá než přijmout svůj těžký úděl navzdory vysněným představám o velké lásce a krásné budoucnosti po boku prince, co je bude nosit na rukou. Přesto v sobě objevují sílu vytrvat, vychovat děti a milovat své muže, i když ti se ohlížejí po jiných sukních a majetnicky svým ženám poroučejí. Podbrdské ženy zvládají ustát mateřství, porody, rozumět bylinkám a žít v souladu s přírodou.

Autorka není žádnou militantní feministkou, kniha neodsuzuje a nekritizuje muže, naopak se jim snaží porozumět. Také oni mají své sny a vzdorují těžkým životním podmínkám. Jana Poncarová používá pěkné popisné pasáže vnějšího prostředí a dokáže si poradit i s vylíčením křehké psychiky postav, například hlavní mužské postavy Mírka, který se už jako chlapec musel smířit se smrtí matky a vyrůstal s mrzoutským a despotickým otcem. Líbí se mi, že je na chování a pohnutky osob nahlíženo z mnoha stran. Jsme zkrátka lidé, kteří mají své touhy, přání, slabosti i traumata bez ohledu na pohlaví. Například Mirkův otec si nikdy neodpustí kritickou poznámku vůči Mírkově ženě Milce a působí jako necitelný despota, ale když do rodiny přibude společník pro vnouče - malý pejsek Málčik, starý muž přetéká citem.

Autorka popisuje dobu počátku druhé světové války, celospolečenské i politické poměry, včetně změn, jež naruší dosavadní stereotypní život hlavních postav. Kniha je poměrně dlouhá, s mnoha popisnými pasážemi, směřuje až k osudům dalších potomků a jakémusi vysvobození poslední ženské hrdinky. Ta si uvědomuje vlastní svobodu a setřásá ze sebe generační zátěž všech žen, které čelily svému údělu v minulosti.

Kniha mě bavila. Vzhledem k tomu, že se v posledních letech věnuji výhradně četbě odborné literatury, začetla jsem se velmi snadno. Román ve mně vzbudil emoce a zarýpal do mého ženství. Tohle je obrovský bonus, ale nechci tím tvrdit, že by měl být určen primárně pro ženy. Z mého pohledu je možná snad příliš dlouhý. Kdo si potrpí na akční děj s rychlým spádem, knihu možná odloží. Líbí se mi malebnost a jemnost, mnohdy jednoduchost, naivita. Vylíčení doby a života postav mi přišlo autentické a oceňuji i skvělé vyjádření pocitů a nitra postav. Hodnotím vysoce a jako první ji dám přečíst své mamince, třeba jako dárek k Vánocům.

Jana Poncarová (*1983)

Autorka své první knihy je novinářka a copywriterka. Tvoří obsah webů a časopisů, miluje příběhy a věnuje se jejich sepisování.

Ukázka z knihy:

Slunce na nebi žhnulo a beton kolem nemocnice byl rozpálený...Tak tady čekala a procházela se po betonových cestách mezi nízkými keři a stromy. Horkost jí stoupala přes nohy až k hlavě. Potom se opírala o lavičku, protože kdyby si sedla, možná by už nevstala. Všechno bylo tak daleko, že se zdála cizí sama sobě. Teď byla žena, která chodí v parku a čeká, až vytlačí dítě do světa. A sama se stáhne. Když míjela jiné ženy, sklápěla tvář k zemi. Byly příliš mladé a růžolící a ona schovávala svoje vyhublé ruce pod dlouhé rukávy.

Jediné, co na ní překypovalo, bylo břicho. Narůstalo, i když si uvařila vratič. A potom horké víno. Ležela vařících neckách a zatínala ruce do dřeva, aby vydržela tlak v podbřišku. Chtěla to živé vypudit dříve, než si toho všimne Mírek, starý pán a všichni kolem ní…

...Odolávala tomu. Lízala si rány, stavěla se na nohy anebo si zacpávala uši. Vybavil se jí její sen, jak na ni starý pán křičí z okna, že má záda ohnutá jako luk, jen si vystřelit. Tak k něčemu přece jen je. Porodí jeho nebo ji. Bude mít v těle kapku krve starého pána. Kus jízlivosti a úsečnosti. Taky Mírkovu rozpolcenost. Kus dobrého a špatného, které se v něm střídá...

Z ní může to dítě dostat nespokojenost, jež jí vtiskávala vrásku mezi obočí, protože se mračila na svět vždycky, když se jí zdál příliš krutý.