Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Horory frčí. Čtou je rádi dospělí, nacházejí v nich oblibu děti. Strašení bylo, je a bude in. Vždyť se s ním setkáváme od mala, kdy jsme se báli o pohádkové hrdiny, kteří bojovali s příšerami, čaroději, ježibabami a jinými potvorami. Mladá fronta přispěla do ranečku „lekavých povídek“ knížkou Půlminutové horory. Je pravda, že všechny příběhy jsou krátké, úderné a hlavně neskutečně napínavé. Hrají si s představami čtenáře, podněcují jeho fantazii, jen naznačují.

Výběr 72 příběhů poskládala do velmi pěkného celku editorka Susan Richová, oo které se v medajlonku říká, že strašila jako redaktorka v starých nakladatelstvích v New Yorku a Torontu, kde dnes žije se svým ďábelským manželem a děsivými dětmi. Takže, odbornice na slovo vzatá. Podmínkou zařazení příběhu do sborníku byla stručnost, děsivost a napětí založené především na psychologických faktorech. V žádném příběhu či komiksu se nesetkáte s velkými monstry, tady se straší pocity, náznaky a jitřením fantazie…

Došel jsem příliš daleko, až jsem skončil v části města, kde všechny domy vypadaly opuštěně. Pouliční lampy se rozsvítily a já běhal od jednoho kruhu bílého světla k druhému a hledal něco, co by mi bylo povědomé.
Nakonec, když jsem seznal, že jsem se dočista ztratil, jsem přišel k domu, kde pohyb záclon naznačoval, že není opuštěný. Doufal jsem, že se dozvím, kudy dál, a zaklepal jsem na dveře.
Muž, který mi otevřel, byl mým příchodem až podezřele nadšen. Jako by na mě nebo někoho podobného čekal. Uvedl mě do potemnělého pokoje.
„Takže nikdo neví, že tu jsi,“ pronesl.
Uslyšel jsem otočení klíče v zámku.
(Gloria Whelanová: Příliš dlouhá procházka; Půlminutové horory, Mladá fronta, 2012, str. 32)

Po takovémto příběhu bych neusnula – a takových je tady většina. Všechny jsou uvěřitelné, všechny se mohly skutečně přihodit. Krátké příběhy, básně, balady, nejsou delší, než dvě tiskové strany a prostřídávají je děsivé ilustrace a hororové komiksy. Jsou ve stejném duchu, jako texty. Nápadité, jednoznačné, strašidelné. Jasným důkazem je třeba ilustrace Jona Klassena (Legenda o Alexandře a Róze) ze strany 21, na níž je vyobrazen ponurý dům s kůlnou, kolem kterého se rozkládá chmurná zahrada s holými stromy a jedním rýčem a v obrázku jsou zakreslena čísla od jedné do sedmi. Pod ilustrací je jednoduchá legenda k číslům – velmi snadno zjistíte, co se v domě událo a vaše fantazie začne pracovat na plné obrátky.

Myslím, že není třeba dodávat víc. Velmi oceňuji mistrovství autorů, za jejich stručnost a skvělé pointy. Stejná slova chvály zasluhuje Lucie Křesťanová za jejich překlad. Ilustrace celému povedenému sborníku dodávají pověstnou třešničku na dortu. Celkový dojem – zdařilý projekt, který nadchne děti i dospělé. Jen ještě jednou zdůrazňuji – nečtěte tyto horory před spaním. Zaručeně neusnete. Rada na závěr – kdo nemusí pavouky, nechť vynechá strany 86 a 87. Po téhle povídce se jich bude bát ještě víc!

Půlminutové horory. 72 příběhů, které vás nenechají spát!
Editor:  Susan Richová
Překladatel:  Lucie Křesťanová
Žánr: horory
Vydáno: 2012
Stran: 150
Vydalo nakladatelství:  Mladá fronta
Hodnocení: 99 %

Zdroj foto: Mladá fronta