Kultura21.cz

Amélii je 12 let. Řeklo by se, že má život před sebou, ale něco je jinak… Má černé vlasy, chodí celá v černém a i kolo, na kterém jezdí, je černé. S maminkou žijí ve starém, zapomenutém domě na břehu řeky, kde se před 122 lety zastavil čas. Z lidí i světa venku má strach, ale má k tomu oprávněné důvody. K řece se občas vydá na procházky, ale i to jen v noci, kdy tam nikoho nepotká. Až jednou…

„Zamračím se a Nita, která mi doteď hověla v náručí, toho má právě dost. Vytrhne se mi a jako černý stín se žene kamsi do rákosí. „Nito!“ vykřiknu uraženě a holka sebou polekaně trhne. Otočí se a zůstane stát jako zkamenělá.
Ne že bych byla ošklivá, to ne. Po mámě mám dlouhé černé vlasy, učesané do copů s mašlemi, a i když se možná moje šaty na kolo nehodí, jsou z hedvábí. Po pravdě, určitě jsem hezčí než ta ubrečená holka, ale i tak vím, proč na mě zírá. Duchů ještě nejspíš moc neviděla.“

Tady začíná přátelství Amélie a Markéty, dvou stejně starých dívek přesto, že každá je z „jiného světa“. Autorka na neobvyklém vztahu interpretovala potřebu přátelství bez ohledu na situaci, v níž se zrovna nacházíme. Každý z nás potřebuje spřízněnou duši, i když někdy máme potřebu se uzavírat do sebe. Amélie to má o to těžší, že pokud si najde přítele z „našeho“ světa, je to vždy jen na krátkou dobu. Všichni totiž, na rozdíl od Amélie, stárneme. Ale horší než cítit bolest z loučení je necítit nic. A jak se zdá, tohle neobvyklé přátelství nakonec může být prospěšné oběma stranám.

„Jsem tady, Markéto,“ skláním se k ní a beru ji za ruku.
„Ten chlap,“ vydechne přerývaně a vlny jí zalijí tvář.
„Nejdřív se musíš dostat ven,“ povzbuzuju ji. Nikdy jsem neuměla plavat, ale Markéta to umí. Držím ji za ramena a tahám ji z vody jako z jámy. Nejde to, a tak ji jen vleču je břehu, jako dítě, které si na provázku veze kachničku. Je těžká, jenže já mám vůli, nic jiného, ale vůle mi zůstala. Kousek po kousku ji dostávám blíž a blíž k mělčině. Muž zatím přeběhl most a vydal se k nám. Nevím, jestli mě vidí, ale vím, že se se mnou seznámí.“

Nechám na vás, jestli se chcete dozvědět, co se vlastně stalo a jak to všechno dopadne. Já vím, že někdy neuškodí, když si knížku pro děti přečtou dospělí. Ne, že bychom snad věřili na duchy a strašidla, ale připomenou nám dětský pohled na svět i starosti, které mohou děti mít a na které jsme jako dospělí dávno zapomněli nebo je pokládáme za nedůležité.

Autorka napsala příběh pro děti, který je určitě zaujme svým pojetím i tajemnou atmosférou. Tu ještě umocňují překrásné ilustrace Lubomíra Kupčíka. Při pohledu na ně máte dojem, že vás se zaujetím sledují živé Améliiny oči…

O autorce

Petra Neomillnerová (* 16. ledna 1970, Praha) je česká spisovatelka a recenzentka. Absolvovala Střední knihovnickou školu, po revoluci se věnovala tvorbě užité grafiky a v současné době se živí psaním fantasy. Zajímá se o přírodu, magii a poezii. Dlouhodobě spolupracuje s časopisem Pevnost, který se zabývá fantastikou. Psala také pro již zaniklý web BDSM.CZ. Na Internetu používá přezdívku Alraune. Mezi její záliby patří psaní poezie, chov československých vlčáků a přírodní magie. Byla první, komu se podařilo postoupit ze čtenářských povídek do profesionální části časopisu Pevnost.

Amélie a tma
Autor: Petra Neomillnerová
Žánr: Beletrie pro děti
Vydáno: 2012
Stran: 91
Vydalo nakladatelství: Albatros Media a.s.
Hodnocení: 90%

Zdroj foto: Albatros Media a.s.