Kultura21.cz

Na podzim loňského roku se v Terezíně konala vzpomínková tryzna u příležitosti 70. výročí zahájení deportací českých a moravských Židů a současného vzniku terezínského ghetta. Akce se zúčastnila i dnes devadesátiletá Margot Friedlanderová, pamětnice tamějších událostí a současně autorka autobiografického románu Útěk z Berlína – S židovskou hvězdou v kapse, který byl nyní přeložen i do češtiny.

Nástup nacistů a jejich následná vláda nad Evropou poznamenala Německo i celý svět na dlouhou dobu. Diskriminující zákony a podivná pravidla, která Hitler ve společnosti postupně zavedl, přicházela nejprve nenápadně. Lidé, kterých se týkala především – Židé, považovali celou situaci nejdříve za zcela absurdní – v Německu vyrostli, považovali se za součást tehdejší společnosti, a proto nechápali, čím se odlišují: “Myslí tím doopravdy nás? To není možné, jsme přece Němci!”  Margot si tyto otázky dlouhou dobu nekladla. V době Hitlerova nástupu k moci byla ještě příliš malá a později byly její názory výrazně ovlivněny rodinou.  Margot tehdy žila, stejně jako většina tehdejší společnosti, v jakési ulitě a veškerá možná nebezpečí si i přes četná varování z okolí odmítala připustit. A tak stejně jako mnozí ostatní propásla i ona ten správný čas, kdy bylo ještě možné z Německa legálně odejít.

Večer 20. ledna 1943 znamenal pro tehdy jednadvacetiletou Margot konec života, který do té doby znala. Tento den měla se svou rodinou, která v té době čítala už jen ji, její maminku a bratra, zrealizovat dlouho plánovaný útěk z Berlína.  Plán byl však na poslední chvíli prozrazen a jediná Margot, kterou nacisté ve společném bytě nezastihli, zůstala na svobodě. Matka jí stihla zanechat jen jediné poselství: “Pokus se přežít!”. Margot, která se náhle a zcela nečekaně ocitla úplně sama, musela doslova přes jedinou noc dospět. Přes známé se napojila na organizovanou síť, která pomáhala lidem, kteří se ocitli v ilegalitě, přežít. Avšak ne všichni, kteří své služby nabízeli, byli v této věci nezištní. Někteří očekávali i jisté protislužby, které však dívka plnit odmítala a musela tak rychle měnit bydliště… Ze strachu, že bude prozrazena, podstoupila Margot i radikální proměnu svého zevnějšku. Nechala si obarvit vlasy a dokonce i upravit svůj typicky židovský nos, který by lovce Židů, kterých bylo nyní na ulicích všude plno, na její původ ihned upozornil. Ani tato opatření ji však nezachránila a po patnácti měsících úspěšného skrývání byla nakonec zatčena a transportována do sběrného tábora v Terezíně.

Zážitek z této doby Margot shrnuje takto: “Vše se točilo kolem jídla, spánku a práce, a přitom vše, co s tím souviselo, byl boj. V podstatě šlo jen o jedno: přežít další den.”  V souvislosti s tím se zamýšlí nad smutným osudem nemocných a starých lidí, kteří nemohli pracovat a nezbylo jim nic jiného, než chodit po ulicích a žebrat: “Byli to lidé narození v minulém století. Kdo z nich by si pomyslel, že budou ve stáří znevažováni, že o ně jejich děti nebudou pečovat, že se budou toulat cizími ulicemi a žebrat o chleba u cizích lidí (…).” Kromě jiného se pozastavuje i nad náhodami (nebo předem daným osudem?), které ji mnohokrát zachránily život. “Náhodou” objevená zručnost ve štípání slídy, pro nacisty tak cenná, “náhodná” setkání s lidmi, díky nimž šla cestou, kterou by se sama nevydala… Proč zrovna ona, Margot, nebyla ani v jednom transportu na Východ, do tábora, ze kterého se ještě nikdo nevrátil?

Na osvobození vzpomíná jako na hodně zvláštní dobu. Lidé byli již tak otupělí, že nedokázali projevovat jakékoli city, natož se radovat: “Moc dlouho jsme na ten okamžik čekali. Teď nastal, ale my jsme tomu nedokázali uvěřit.”  Z dřívějších lidí s rodinou a zázemím se stali lidé, kteří najednou nikam nepatřili a neměli ani kam a ke komu se vrátit. Mnoho z nich proto odjelo hledat nový život do Ameriky, ale pocit vykořeněnosti v nich zůstal: “ Hodně z nás v Německu vyrostlo, ale mohli jsme se po tom všem ještě cítit Němci? Jeli jsme do Ameriky, ale budou z nás někdy Američani? Nebyli jsme nikdo.”

Do země velkých možností odjela i Margot, která ze své rodiny přežila jediná. Až po letech, kdy čas zahojil ty nejhorší rány, začala na popud přátel sepisovat své vzpomínky. Psala je v angličtině, neboť ačkoli němčina byla jejím rodným jazykem, k popisu hlubších prožitků ji již použít nedokázala. S konečnou podobou knihy, jejímž výsledkem je čtivý, místy až napínavý text, pomohla berlínská spisovatelka a scénáristka Malin Schwerdtfegerová, známá mimo jiné díky svému románu Café Saratoga.

Do Německa se paní Margot vrátila poprvé až v roce 2003, a to z důvodu natáčení dokumentu Don´t call it Heimweh, ke kterému ji přemluvil režisér Thomas Halaczinsky. A jak se na svou rodnou zemi dívá dnes? Vlastenectví k ní již necítí: “Nemám vlast jako ostatní lidé. Moje vlast je někde v minulosti. Je to země, která už neexistuje.”

Útěk z Berlína. S židovskou hvězdou v kapse.
Autor: Margot Friedlanderová, Malin Schwerdtfegerová
Žánr: biografie
Vydáno: 2011
Stran: 232
Vydalo nakladatelství: Ikar
Hodnocení: 70 %