Francis Veber vzpomíná na slavnou éru francouzské kinematografie

Francis Veber vzpomíná na slavnou éru francouzské kinematografie

Tisk

altJak probíhalo natáčení dnes již kultovních francouzských komedií Uprchlíci, Otec a otec či Blbec k večeři? Jaký je ve skutečnosti Pierre Richard, Gérard Depardieu nebo již zesnulý Lino Ventura či Marlene Dietrichová? Francis Veber, známý francouzský režisér a scénárista, na všechny tyto otázky odpovídá ve své právě vydané biografii. Už její název - Ať to zůstane mezi námi – o stylu jeho vyprávění leccos prozradí.

Celá biografie je od začátku do konce napsána velice svižně a vtipně. A autor, který “nečekaně” začíná popisem svého dětství a dospívání, si tuto laťku drží od samotného začátku. Jindy většinou méně zajímavá část všech biografií zde naopak pobaví, neboť rodinné vztahy a charaktery členů rodiny zachycuje Veber způsobem, který by vydal na samostatnou knihu – netradičně, všímavě a především s nadhledem. Stejně pokračuje i s popisem svých ne moc povzbudivých pracovních začátků. Než začal režírovat sám, napsal celkem osmnáct scénářů a často se musel smiřovat s tím, že jeho dílo bylo přepisováno či jinak upravováno i proti jeho vůli. Režisérskou stoličku si prvně vyzkoušel až v roce 1976 u filmu Hračka, ke kterému zároveň napsal i scénář. I když film nakonec příliš úspěšným nebyl, stal se odrazovým můstkem k jeho kariéře. Poprvé se zde také setkal s Pierre Richardem, svým dvorním hercem a nejčastějším představitelem dnes již kultovní postavy – roztržitého chlapíka a věčného smolaře Françoise Pignona. A jak přišel Veber právě na toto jméno, které, i když v menších obměnách, používá většinou pro všechny své hlavní postavy? Žádná veselá historka se za tím kupodivu neskrývá: “Proč jsem se rozhodl říkat mu François Pignon, nevím. A proč jsem se k tomuto jméno připoutal tak, že jsem z něho udělal hrdinu dalších sedmi komedií, pro to také neexistuje žádné vysvětlení. I když je Pignon imaginární a nestejnorodou postavou, zastává v mém životě důležitější místo než řada “reálných” postav.” 

Veber postupně vzpomíná na všechny své více či méně úspěšné filmy, ať už se jedná o ty, které sám zrežíroval – například Kopyto, Uprchlíci, Blbec k večeři, Jaguár, KOndoMEDIE či  Drž hubu!, nebo ty, ke kterým “ pouze” dodal scénář  -  Velký blondýn s černou botou, Muž z Acapulca, Klec bláznů… Barvitě popisuje svá setkání s tehdejšími i současnými hereckými hvězdami – Linem Venturou, Marlene Dietrichovou, Jeanem Reno, Gérardem Depardieuem, Pierre Richardem… Vzpomínky na poslední dva jmenované jsou převážně úsměvné. Patří mezi ně i ta na jejich první společné setkání, ke kterému došlo při přípravách k filmu Kopyto. Režisér si oba herce pozval na večeři, aby poznal, jak na sebe vzájemně reagují: “Když Pierre Richard jí, nejenže strašně pokecá sebe, ale v zápalu diskuse pokecá i toho, kdo sedí naproti němu. Na konci večeře byl Depardieu pokrytý rajskou omáčkou a vajíčkem natvrdo a poprvé vrhal Campanovy nevěřící pohledy na Perrina (Perrin – zdejší obměna jména Pignon). Zrodil se můj pár.”  Další jejich snímky – Uprchlíci nebo Otec a otec jsou toho důkazem.

alt

Protože však svou biografii pojímá velice otevřeně a nebojí se na rovinu mluvit jak o sobě, tak o ostatních, nejedná se vždy o vzpomínky pouze veselé. Osobní pasáže bere místy jako zpověď, kdy se nesnaží ukázat svoji osobnost jen v dobrém světle, ale neváhá odhalit i temnější stránky své povahy. Svěřuje se s výčitkami svědomí vůči své matce, manželce, kterým ne vždy byl dobrým synem a manželem. Mluví dokonce i o určité duševní nevyrovnanosti, která více či méně provází všechny talentované tvůrce.  Servítky si nebere ani ve chvílích, kdy mluví o svých kolezích a známých. Ať už jde o lidi, která má či nemá rád, práskne na ně, stejně jako na sebe, cokoli (což je samozřejmě velice atraktivní pro čtenáře, méně už pro osoby, o kterých píše).

Kniha je doplněna filmografií, která přehledně mapuje všechny autorovy tvůrčí etapy – tedy psaní scénářů, divadelních her a následně i režie. Je však velká škoda, že neobsahuje více fotografií. Snímků z Veberova osobního života se nedočkáte vůbec a těch pracovních, zachycujících natáčení, je zde jen malá hrstka – přesněji řečeno osm. Nezasloužila by si tak dobrá kniha, jakou Ať to zůstane mezi námi bezpochyby je, i trochu vizuálně okrášlit?

alt

A proč si tedy přečíst Veberovu biografii? Budu stručná. Její autor umí báječně psát. Je originální. Je vtipný. Ale tohle fanouškům francouzské komedie jistě nemusím vykládat…


Ať to zůstane mezi námi
Autor: Francis Veber
Žánr: biografie
Vydáno: 2012
Stran: 344
Vydalo nakladatelství: XYZ
Hodnocení: 90 %

Zdroj foto: nakladatelství XYZ, Gaumont


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Ředitel festivalu Voda, moře, oceány Jindra Soukal: celoroční práce se na konci tváří jako příjemně a bezproblémově běžící festival

TVMO Soukal perexakže jsem se opět ocitla v takovém středu vesmíru, vždyť to se přece o Bali říká, ne? Ale nebojte, nesedla jsem do letadla a nedala jsem se opět na tu děsivou dvoudenní cestu s cílem Denpasarského leti...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Z archivu...

Čtěte také...

Rosemary má děťátko – hororová klasika, která nezklame
ImageKam až sahá láska matky k dítěti? Je pro něj schopna obětovat i svůj život? Klasika mezi filmovými horory s příznačným názvem Rosemary má děťátko vychází začátkem února na DVD.

...

Literatura

František Kotleta fanouškům (nejen) scifi předkládá novinku ze světa Bratrstva krve

Kotleta Vlci 200Nakladatelství Epocha stihlo před koncem roku vydat mnohými českými fanoušky scifi ságy Bratrstvo krve očekávanou novinku Vlci, která je se světem slovanských upírů značně provázaná. Jaké bylo však překvapení, že tato novela není pokra...

Divadlo

Zkrocení zlé ženy rozzářil neplánovaný ohňostroj

zkroceni zle zenyNa brněnském nádvoří hradu Špilberk se letos uskutečnil již třináctý ročník Letních shakespearovských slavností. Čtvrtou červencovou sobotu se hrálo představení Zkrocení zlé ženy, nejúspěšně...

Film

Nový film režiséra Robina Kvapila s názvem More Miko podniká cestu za záchranou sirotků

More Miko 200Časosběrné svědectví režiséra Robina Kvapila More Miko mapuje svědomí českého národa prostřednictvím hlavního hrdiny Jaroslava Mika. Společně s ním, řidičem kamionu, Romem, aktivistou, otcem, manželem a člověkem, který se nebojí pomáhat, se vra...