Francis Veber vzpomíná na slavnou éru francouzské kinematografie
Banner

Francis Veber vzpomíná na slavnou éru francouzské kinematografie

Tisk

altJak probíhalo natáčení dnes již kultovních francouzských komedií Uprchlíci, Otec a otec či Blbec k večeři? Jaký je ve skutečnosti Pierre Richard, Gérard Depardieu nebo již zesnulý Lino Ventura či Marlene Dietrichová? Francis Veber, známý francouzský režisér a scénárista, na všechny tyto otázky odpovídá ve své právě vydané biografii. Už její název - Ať to zůstane mezi námi – o stylu jeho vyprávění leccos prozradí.

Celá biografie je od začátku do konce napsána velice svižně a vtipně. A autor, který “nečekaně” začíná popisem svého dětství a dospívání, si tuto laťku drží od samotného začátku. Jindy většinou méně zajímavá část všech biografií zde naopak pobaví, neboť rodinné vztahy a charaktery členů rodiny zachycuje Veber způsobem, který by vydal na samostatnou knihu – netradičně, všímavě a především s nadhledem. Stejně pokračuje i s popisem svých ne moc povzbudivých pracovních začátků. Než začal režírovat sám, napsal celkem osmnáct scénářů a často se musel smiřovat s tím, že jeho dílo bylo přepisováno či jinak upravováno i proti jeho vůli. Režisérskou stoličku si prvně vyzkoušel až v roce 1976 u filmu Hračka, ke kterému zároveň napsal i scénář. I když film nakonec příliš úspěšným nebyl, stal se odrazovým můstkem k jeho kariéře. Poprvé se zde také setkal s Pierre Richardem, svým dvorním hercem a nejčastějším představitelem dnes již kultovní postavy – roztržitého chlapíka a věčného smolaře Françoise Pignona. A jak přišel Veber právě na toto jméno, které, i když v menších obměnách, používá většinou pro všechny své hlavní postavy? Žádná veselá historka se za tím kupodivu neskrývá: “Proč jsem se rozhodl říkat mu François Pignon, nevím. A proč jsem se k tomuto jméno připoutal tak, že jsem z něho udělal hrdinu dalších sedmi komedií, pro to také neexistuje žádné vysvětlení. I když je Pignon imaginární a nestejnorodou postavou, zastává v mém životě důležitější místo než řada “reálných” postav.” 

Veber postupně vzpomíná na všechny své více či méně úspěšné filmy, ať už se jedná o ty, které sám zrežíroval – například Kopyto, Uprchlíci, Blbec k večeři, Jaguár, KOndoMEDIE či  Drž hubu!, nebo ty, ke kterým “ pouze” dodal scénář  -  Velký blondýn s černou botou, Muž z Acapulca, Klec bláznů… Barvitě popisuje svá setkání s tehdejšími i současnými hereckými hvězdami – Linem Venturou, Marlene Dietrichovou, Jeanem Reno, Gérardem Depardieuem, Pierre Richardem… Vzpomínky na poslední dva jmenované jsou převážně úsměvné. Patří mezi ně i ta na jejich první společné setkání, ke kterému došlo při přípravách k filmu Kopyto. Režisér si oba herce pozval na večeři, aby poznal, jak na sebe vzájemně reagují: “Když Pierre Richard jí, nejenže strašně pokecá sebe, ale v zápalu diskuse pokecá i toho, kdo sedí naproti němu. Na konci večeře byl Depardieu pokrytý rajskou omáčkou a vajíčkem natvrdo a poprvé vrhal Campanovy nevěřící pohledy na Perrina (Perrin – zdejší obměna jména Pignon). Zrodil se můj pár.”  Další jejich snímky – Uprchlíci nebo Otec a otec jsou toho důkazem.

alt

Protože však svou biografii pojímá velice otevřeně a nebojí se na rovinu mluvit jak o sobě, tak o ostatních, nejedná se vždy o vzpomínky pouze veselé. Osobní pasáže bere místy jako zpověď, kdy se nesnaží ukázat svoji osobnost jen v dobrém světle, ale neváhá odhalit i temnější stránky své povahy. Svěřuje se s výčitkami svědomí vůči své matce, manželce, kterým ne vždy byl dobrým synem a manželem. Mluví dokonce i o určité duševní nevyrovnanosti, která více či méně provází všechny talentované tvůrce.  Servítky si nebere ani ve chvílích, kdy mluví o svých kolezích a známých. Ať už jde o lidi, která má či nemá rád, práskne na ně, stejně jako na sebe, cokoli (což je samozřejmě velice atraktivní pro čtenáře, méně už pro osoby, o kterých píše).

Kniha je doplněna filmografií, která přehledně mapuje všechny autorovy tvůrčí etapy – tedy psaní scénářů, divadelních her a následně i režie. Je však velká škoda, že neobsahuje více fotografií. Snímků z Veberova osobního života se nedočkáte vůbec a těch pracovních, zachycujících natáčení, je zde jen malá hrstka – přesněji řečeno osm. Nezasloužila by si tak dobrá kniha, jakou Ať to zůstane mezi námi bezpochyby je, i trochu vizuálně okrášlit?

alt

A proč si tedy přečíst Veberovu biografii? Budu stručná. Její autor umí báječně psát. Je originální. Je vtipný. Ale tohle fanouškům francouzské komedie jistě nemusím vykládat…


Ať to zůstane mezi námi
Autor: Francis Veber
Žánr: biografie
Vydáno: 2012
Stran: 344
Vydalo nakladatelství: XYZ
Hodnocení: 90 %

Zdroj foto: nakladatelství XYZ, Gaumont


 

Přihlášení



Milostpán. Kniha (nejen) pro milovníky koček

Milostpán je kočka. Někdo by mohl říci obyčejná kočka. Ale my, co kočky máme, víme, že žádná kočka není obyčejná. A Milostpán není obyčejný vůbec. Má svou čtvrť, na kterou dohlíží, všechny a všechno má pod tlapkou. Sice je jeho paničkou oficiálně Šéfka a její přítel Mlékoknír, ale pro něj je to nepodstatné. Dle něj Šéfka není jeho panička, ale jeho spolubydlící. Páníčka mají tak maximálně ti otravní slintové – čili psi.

Kriminálnice. Příběhy o vině, trestu a druhých šancích

Pokud vám dělá problém začíst se do románu, možná vás chytnou poutavé rozhovory s ženami, které skončily za mřížemi. Knížka, jednoduše nazvaná Kriminálnice, vypráví osudy několika trestankyň z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, které jsou vyprávěné formou otázek a odpovědí. Své svěřenkyně vyzpovídala ředitelka tohoto vězeňského ústavu, Gabriela Slováková, která udělala to nejlepší, co mohla. Knihu vydalo nakladatelství Nastole.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Načítám nejnovější video z playlistu...

Rozhovor

Dana Kalinová: Dobrá duše pražského veletrhu Svět knihy

svet knihyO rozhovor jsme požádali paní Danu Kalinovou, dámu, která je už dlouhých devatenáct let duší pražského veletrhu Svět knihy. S ředitelkou této úspěšné akce jsme si povídali právě o zmiňovaném svátku všech českých ...

I když je komedie Pět švestek o stáří, nechybí v ní vtip, humor i splněné sny

Když jsem před pár dny zamířil do kina na nový český film Pět švestek (2026), moc jsem o něm nevěděl. Snad jen to, že režisérem je „oscarový“ Jan Svěrák a že se na plátně objeví herci, kteří ve filmu hlavní nebo titulní role – snad jen s výjimkou Oldřicha Kaisera – teď nehrají. Přitom jde o velké herecké osobnosti, což jsou v tomto případě Lenka Termerová, Jan Vlasák, Dana Syslová a Petr Kostka. Ti všichni jsou aktivnější přece jenom více v divadle a televizi, nicméně celovečerní film Pět švestek může být pro ně parádní příležitostí i skvělým zadostučiněním.

Čtěte také...

SIGNÁL – solidní, trochu pohodlná komedie
ImageProměny, PIKO, Czech Made Man jsou první tvůrčí počiny mladého režiséra Tomáše Řehořka. V 25 letech, kdy takový Stanley Kubrick teprve s režírováním začínal, přichází Řehořek již se čtvrtým celovečerním snímkem, tentokrát s vesnicko...

Výtvarné umění

Fotografie Roberta Rohála prozrazují autorovu uměleckou duši, noblesu i punc trvanlivosti

RR foto perexVesměs černobílé portréty, celkem asi pětapadesát fotografií vesměs známých tváří, byly přibližně dva měsíce (září a říjen letošního roku) k vidění v rozsáhlém foyer v prvním patře Městského divadla ve Zlíně. Vzhledem k tomu, že jsem byla ...

Divadlo

Den otevřených dveří ve Švandově divadle

svandovo divadlo200Oblíbený Den otevřených dveří chystá 21. září Švandovo divadlo na Smíchově. Veřejnosti nabídne komentované prohlídky vedené herečkami, herci i ředitelem divadla Danielem Hrbkem. Chybět nebudou písňové a taneční ukázky z nejnovější ins...

Film

Negativní postavy mám raději, říká čerstvý padesátník, herec Roman Luknár

roman luknar perexZnámou tváří je Roman Luknár už od svých dětských let, kdy začal hrát ve slovenském filmu a televizi, zatímco české publikum se s ním seznámilo až poměrně nedávno. To už byl vystudovaným hercem, ale do Česka si zpravidla jen tak...