Úchvatná četba – velký církevní učitel je teologickým, psychologickým i filosofickým géniem!

augustinus Ten příběh je dobře známý: Svatý Augustin se prochází po mořském břehu a přemýšlí o tajemství Boží Trojice. Potká se s dítětem, které si v písku vyhloubilo důlek a nalévá do něj vodu. Na otázku, co to dělá, se mu dostane odpovědi, že tam chce přelít celé moře. Augustin řekne, že něco takového se mu přece nikdy nepodaří, načež dítě odvětí: „Dříve já přeliji moře do toho důlku, než ty vyzkoumáš tajemství Trojjediného Boha."

V nakladatelství Vyšehrad nedávno vyšlo teologické pojednání Aurelia Augustina s názvem O Trojici (jedná se o soubor patnácti knih, v nichž se tento duchovní velikán zamýšlí nad kruciálním dogmatem katolické víry). Jestliže jsem si napsal o recenzní výtisk (který mi byl vzápětí ochotně poskytnut, za což zmíněnému nakladatelství upřímně děkuji), pak tomu nebylo proto, že bych se snad považoval za renomovaného teologa, schopného podat zasvěcený výklad této navýsost „komplikované" publikace, ale z mnohem skromnějšího důvodu – jako katolický křesťan jsem se chtěl dozvědět, jak hluboko se svatému Augustinovi podařilo proniknout do záhady, která se zdá být (viz úvodní legendární příběh) lidskému rozumu nepřístupná. Následující řádky tudíž nebudou a ani nemohou být klasickou recenzí, nýbrž reprodukcí některých myšlenek, které mne při četbě napadly.

Nejdříve považuji za vhodné zmínit, že se již dlouho zajímám o osobu a dílo církevního otce Tertuliána. Mám v knihovně dvoudílný knižní soubor s názvem Tertullians ausgewählte Schriften – jedná se o německý překlad jeho nejdůležitějších spisů. V pojednání Die Prozesseinreden gegen die Häretiker (Procesní řeči proti heretikům) se na jednom místě píše:

„Existuje pravidlo víry, podle kterého je jen jeden jediný Bůh a žádný jiný, totiž ten, který z ničeho stvořil svět a to skrze své Slovo, jež všemu předcházelo. Tímto Slovem nazýváme jeho Syna, který jakožto Bůh se různými způsoby zjevoval patriarchům, promlouval k prorokům a posléze se z Ducha a mocí Boha Otce vtělil do Panny Marie, v níž se stal člověkem a narodil se jako Ježíš Kristus. Potom vyhlásil novou smlouvu a nové zaslíbení Božího království a konal zázraky. Byl přibit na kříž a třetí den znovu vstal. Vystoupil do nebe, sedí po pravici Otcově a na místo sebe seslal Ducha svatého, aby posiloval věřící a opět přijde ve slávě, aby svaté odměnil věčným životem a nebeským zaslíbením a zlé odsoudil k věčnému ohni poté, co se vzkříšeným tělem všichni vstanou. Tato Kristem zjevená víra nepodléhá žádnému přezkoumávání..."

Tento text zde uvádím proto, že pochází z doby kolem roku 200 po Kristu a je tudíž fascinujícím svědectvím o mimořádně rychlém ustálení základních pravd katolické víry. Citovaná pasáž z Tertuliánova spisu je zároveň teologicky mistrným zdůvodněním nauky o Boží Trojici, která se následně nijak neměnila, nanejvýš precizovala v reakci na nejrůznější hereze. A byl to právě Aurelius Augustinus, kdo s rozhodností sobě vlastní, navíc podepřenou mohutným intelektem, přesvědčivě dokazoval to, co Církev od počátku věřila!

Podle toho, jak jsem jeho spis pochopil, se Augustin zaměřuje na dva aspekty učení o Trojici. Nejdříve z Písma svatého (především Janova evangelia a Pavlových listů) dokazuje, že ve své nejvnitřnější existenci Bůh skutečně substituuje ve třech soupodstatných formách. Některé Ježíšovy výroky, které se tomu zdají odporovat („Otec je větší než já." „O tom dni neví nikdo, ani Syn, pouze Otec.") vysvětluje tak, že Ježíš v takových případech mluví jakožto Bohočlověk s akcentem na své lidství, zatímco jindy („Já a Otec jsme jedno." „Kdo vidí mne, vidí Otce.") se prezentuje jako Bůh. Nemohl jsem neobdivovat brilatní logiku, s níž Aurelius Augustinus tyto své teze dokazuje, včetně jeho jasnozřivého vhledu do problematiky vztahu Ducha svatého k Otci a Synovi, kdy přesvědčivě vyvrací ariánský blud.

Poté se zamýšlí nad tím, zda tuto Trojjedinost můžeme nějak racionálně pochopit. Augustin zde vychází z teze, že pokud Bůh stvořil člověka ke svému obrazu či podobě, pak to znamená, že (nehledě na zátěž dědičného hříchu) „něco" z Boha v sobě musíme všichni mít. Jelikož se toto „něco" nemůže vztahovat k tělu (Bůh je netělesný), musí být ona Boží podoba implementována v duši. Ovšem jakým způsobem? Aby tuto otázku zodpověděl, pouští se Aurelius Augustinus do mimořádně hlubokých teologických, psychologických a filosofických úvah, v nichž se naplno projevuje jeho genialita a ruku v ruce s tím rovněž stupňují nároky na inteligenci čtenáře. S potěšením však mohu říct, že autorův vybroušený literární styl a permanentní snaha o co nejsrozumitelnější výklad složitého tématu do značné míry ulehčují jeho pochopení a dělají z pojednání O Trojici dokonce čtivou záležitost!

Závěrem nemohu opomenout vyjádřit svůj respekt a obdiv Lence Karfíkové za skvělý překlad, jakož i za úvod, vysvětlivky a komentáře. I díky této její všestranné profesionalitě k nám velký církevní učitel promlouvá z hlubin věků krystalicky čistým jazykem a současně burcujícím hlasem!

augustinus