Nahlédnout do života „antispolečenských" jedinců je pro nás, „normální" lidi, fascinujícím zážitkem!

radeji-zesilet-v-divocineP Skoro se tomu nechce věřit, ale je to tak – kniha Raději zešílet v divočině se na pultech našich knihkupectví objevuje již v šestém vydání! Je tedy jasné, že od roku 2018, kdy vyšla poprvé, si svoji popularitu udržuje dodnes a na místě je pochopitelně otázka, co je toho příčinou. Řečeno jinak – proč naprostá většina společnosti (totiž ta „rozumná" a „spořádaná") je fascinována několika jedinci, kteří se rozhodli žít úplně jinak, totiž mimo civilizaci a její výdobytky?

Při hledání odpovědi mne jaksi automaticky napadla následující úvaha:

Žijeme v přetechnizovaném světě, který sice nabízí veškeré materiální pohodlí, zároveň nás však okrádá o něco mnohem důležitějšího. Zapřaženi do nikdy nekončícího kolotoče práce, nakupování, zábavy a zařizování toho či onoho se ve skrytu duše těšíme, že jednou se to změní a my začneme žít jinak, svobodněji a šťastněji než dnes, kdy musíme dodělat školu, najít si dobré zaměstnání, splatit hypotéku, dožít se důchodu... Jenže se nakonec ukáže, že ono vysněné „jednou budem dál", jak se zpívá v hezké písničce, je iluze, která se nikdy nenaplní. Hedonistický životní styl je svým způsobem droga, navíc velmi rychle návyková, takže netrvá dlouho a člověka už ze svých spárů nepustí. A tak se z nás stává masa amorfních bytostí, ovládaných reklamou, propagandou či ideologií, která je zrovna v módě. Jsme konzumenty, spotřebiteli, plátci DPH, fyzickými osobami... To, že bychom měli být především lidmi, si možná na okamžik uvědomíme ve vzácných momentech citového prozření a třeba se i zasníme, jak by to bylo krásné, kdyby... Hned se však vzpamatujeme a za tu chvilkovou slabost zastydíme – jsme přece racionálně uvažující jedinci, musíme stát na zemi a nevznášet se někde v oblacích Přesto v nás ale nadále hlodá červíček pochybnosti. Možná je tomu tak, že ty „podivíny" z knihy Raději zešílet v divočině do jisté míry obdivujeme a třeba jim i trochu závidíme, neboť dokázali něco, čeho my nikdy nebudeme schopni. A tak si pročítáme jejich příběhy a alespoň v duchu se přenášíme do vysněného světa rajské nevinnosti...

Setkání s šumavskými samotáři – tak zní podtitul a domnívám se, že velmi dobře chápu, proč právě zde protagonisté knihy zapustili kořeny. Na Šumavu jsme s rodinou jezdili dlouhá léta na dovolenou a ten nádherný kus země jsme si zamilovali natolik, že se nám odtud nikdy nechtělo odjíždět. Při našem prvním pobytu tomu však bylo přesně naopak – přijeli jsme do období dešťů a mlh, temné šedé mraky táhly kousek nad zemí, my se dívali z okna železnorudské fary a říkali si, jak tady ten týden přežijeme. Za dva dny ale bylo všechno jinak, objevilo se slunce a odhalilo nám nádherné scenérie lesů, plání a Velkého Javoru se dvěma majestátními kupolemi na jeho vrcholu...

Osm lidských osudů (přesněji řečeno devět, protože v jednom případě se jedná o dva bratry) nám na malém vzorku „lesní populace" ukazuje rozmanitost charakterových rysů, povah a morálních zásad těch, kdo se rozhodli žít takříkajíc alternativně. Jsou mezi nimi i dvě ženy a právě jejich příběhy mne zaujaly nejvíce. Životní styl, který si zvolily, je totiž k mému velkému překvapení podložený naprosto „přízemními", pragmatickými důvody. Martina Kyselová ke své spokojené existenci potřebuje velký prostor a navíc má ráda zvířata, takže šumavské pláně jsou pro ni jako stvořené. Bývalá podnikatelka Dáša Macháčková to má v hlavě rovněž perfektně srovnané. Jednoho dne si všimla, že dosavadní život ve stálém stresu a napětí ji ubíjí a rozhodla se pro zásadní změnu. Nebylo tomu ovšem tak, že by se vším sekla ze dne na den, všechno si naopak dobře promyslela, prodala firmu a teprve potom se vydala „samotařit".

U chlapů je samotářství záležitostí spíše pudovou a iracionální. Když vzpomínají na svůj bývalý život, pak je zřejmé, že útěk do šumavské divočiny byl jedinou možností, jak se nezbláznit. Otázkou zůstává, zda se jim to skutečně podařilo, protože jejich vyprávění má často halucinační ráz, hemží se to u nich přízraky, nadpřirozenými bytostmi, kontakty s jinými světy, okultismem a spiritismem. Není se co divit – např. dlouhá léta na drogách změní lidskou psychiku k nepoznání. A tak zatímco k šumavským samotářkám cítím sympatie, o samotářích se to říct nedá...

Tedy na jednu výjimku. Romana Szpuka (kterého zmiňuji na konci, ačkoli jeho medailonem kniha začíná) znám z literárního portálu Písmák, kde pod pseudonymem Darmošlap uveřejňoval kdysi svá nádherná haiku a senrjú (dnes se s ním můžeme setkat na webu Skupiny XXVI). Podle mého názoru se jedná o našeho největšího znalce této původem japonské poetické formy. Vždycky jsem obdivoval i jeho kresby a fotky a rovněž mám velmi rád existenciálně laděné knihy, kterých napsal už spoustu. Svou životní anabázi popisuje způsobem, který fascinuje a dojímá.

Kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině je výjimečným svědectvím o lidské touze po něčem vyšším, než co nabízí konzumní společnost. Její protagonisté nám ukazují jednu z možností, jak se bránit před společenským tlakem na konformitu a stádovost a za to jim patří dík. Současně ale zjišťujeme, že ani útěk do samoty nezbaví člověka každodenních starostí a nelehkého boje o přežití, že všechno má svůj rub a líc a i v té zatracované civilizaci lze žít svobodně. Toto je podle mého názoru hlavní poselství knihy a zároveň důvod, proč si získala tak mimořádnou čtenářskou oblibu.

radeji-zesilet-v-divocine-9788072603909