Slova nás provázejí skoro celý náš život. Jejich pomocí pojmenováváme věci okolo sebe, definujeme pojmy, sdělujeme si zážitky, vyprávíme příběhy. Můžou nás povzbudit a dát nám křídla nebo nám ublížit a vzít nám veškerou naději. Užíváme je často lehkovážně, někdy nevědomě, dáváme jim až magickou moc. Co ovšem dělat, když začnou slova z našeho života mizet? Když nám začnou unikat a pomalu se vytrácí?
Michéle Sedlová, zvaná Miška, se ocitá jako rezidentka v domově důchodců poté, co již není schopná být sama doma. Pomalu přestává zvládat každodenní věci a potřebuje neustálou péči. Stařenka, která je duší stále mladým děvčetem se pomalu vyrovnává se svou nemocí, a to postupující afázií, poruchou řečových schopností. Je to pro ni dvojnásob bolestivé, protože celý život pracovala jako korektorka, milovala svou práci, jak sama říká, v textu jí nikdy nic neuniklo. Odhalila každou chybu v textu, každé slovíčko, které tam být nemělo. A teď nejenže zaměňuje slova a jejich význam, ale pomalu jí slova mizí, nemůže si na některá vzpomenout. Jsou jako motýli, létají kolem ní, třepotají křídly, někdy jí usednou na ruku, ale než si je stačí prohlédnout a pochopit, už zase odlétají pryč.
Miškin pobyt v domově pro seniory je vyprávěný prostřednictvím dalších hlavních postav – její chráněnkyně Marie a logopeda Jeroma. Marie jako dítě bydlela s Miškou ve stejném domě a trávila u ní čas, někdy i celé dny, když se její vlastní máma o ni nezvládla starat. Marie se teď na oplátku s láskou stará o ní, a zároveň jí pomáhá s jejím velkým přáním. Přáním najít mladý pár, který jí za války přijal za svou a ochraňoval ji, když její rodiče byli deportováni do koncentračního tábora. Jerome by se mohl zdát v příběhu Mišky jen náhodným kolemjdoucím, přece jen je pouze logoped, kterého poslala nemocnice, aby jí pomáhal s její nemocí. Ale to by nebyla Miška, aby svou úžasnou energií nezasáhla i do jeho života a do jeho vztahu s otcem.
Příběhem se také prolínají Miškiny sny, které si hýčká a chrání, i když nejsou vždy příjemné. Jsou jí ovšem vzácností, protože v nich se slova nikam nevytratila, naopak je jich všude plno, jsou všude okolo. Nemusí je hledat, ani se namáhat s přemýšlením, žádné z nich nezamění – jsou přesně tam, kde mají být. Přicházejí k ní s lehkostí.
Vděčnost jako ústřední motiv nakonec spojuje všechny postavy dohromady. Miška je i po letech vděčná neznámým lidem za svůj život a také Marii, která ji ani ve stáří neopouští. Marie je naopak vděčná Mišce, že díky ní a její pomoci měla dětství, že mohla normálně vyrůstat a nedostala se do dětského domova, že měla někoho, kdo se o ni staral. A Jerome je vděčný Mišce, že mu ukázala, na čem skutečně záleží, že ne vždy člověk dostane druhou šanci a také za to, že díky ní našel Marii.
O autorovi:
Své první čtyři novely autorka napsala při nočních směnách ve francouzské společnosti, kde pracovala jako ředitelka výzkumu bezmála dvacet let a vydávala je pod mužským pseudonymem Lou Delvig. Jejím prvním románem pod tímto pseudonymem byly Dny bez hladu v roce 2001 a následovaly The Pretty Boys (2005) a Jeden prosincový večer (2005). Její průlomovou knihou byl román No a já vydaný v roce 2007 (česky překlad v roce 2001), za který byla oceněná v roce 2009 prestižní francouzskou cenou Prix de Libraries. Kniha byla přeložená do dvaceti jazyků. Po této úspěšné knize se stala spisovatelkou na plný úvazek, opustila svůj pseudonym a začala psát pod svým jménem. Její další knihy byly Pod pláštěm (2008), Podzemní hodiny (2008), Ani jinde, ani později (2009; české vydání 2001), Noc nic nezadrží (2011; české vydání 2012), Podle skutečného příběhu (2015; české vydání 2016), Pouta (2018; české vydání 2018) a nejnovější román Vděk (2019; české vydání 2019). Všechny její knihy jsou čtenáři oblíbené pro jejich opravdovost, humor a laskavost a pro to, jak dokážou zachytit i nepříjemné okamžiky reálně, bez přehánění a patosu.
Ukázka z knihy:
Snažím se telefonovat co nejčastěji. Jenomže po telefonu je to složitější. Špatně slyší a rychle se ztrácí. A tak se hovor, aniž chci, zkracuje, ritualizuje, vyprazdňuje. Její hlas mi najednou připadá velmi vzdálený. Bojuju s tím, ale nedaří se mi to, vždycky s ní nakonec mluvím jako s malým děckem a to mi rve srdce, protože vím, jaká byla žena, vím, že četla Doris Lessingovou, Sylviu Plathovoua Virginii Woolfovou, že si stále předplácí Lem onde a doteď si prohlíží celé noviny, když jenom pročítá palcové titulky.
Ale ptám se: Spala jsi dobře? Jedla jsi dost? Všechno v pořádku? Mohlas trochu číst? Dívala ses na televizi? Skamarádila ses s někým? Bylas pořád ve svém pokoji? Nezašla jsi do filmového klubu?
A ona, místo aby řekla, dej mi pokoj, jdi se napít na moje zdraví a tančit po stole, ochotně odpovídá na všechny moje otázky. Snaží se, hledá slova. Když zavěsím, dolehne na mě moje vlastní nemohoucnost a ztratím řeč.
Název: Vděk
Autor: Delphine de Vigan
Překlad: Alexandra Pflimpflová
Žánr: beletrie
Vydáno: 2019
Stran: 147
Vydalo nakladatelství: Euromedia Group, a.s.
Hodnocení: 95 %
Foto: Lenka Kališová
| < Předchozí | Další > |
|---|
Regály plné knih, u počítače dáma či pán, který obřadně přebírá vracené knížky a zapisuje nově vypůjčené. Místnost specificky vonící – tak voní jenom tištěné publikace, stojící jako vojáci v řadách. V sále tichý šum, jak...
Klasický biblický příběh o narození Ježíše Krista, jeho životní cestě a zázračných skutcích, které vykonal, nás doprovází od raného dětství. Velký boom způsobil Dan Brown, když ve svých knihách zpochybnil více jak tisíc let vžité dogm...
V loňském roce měla premiéru divadelní hra, Na Zlatém jezeře se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem v hlavních rolích.
Chybí vám filmové zážitky na opravdovém velkém plátně s kvalitním zvukem? Právě v těchto dnech otevírá své brány AutoKino LEDÁRNY, situované do prostoru bývalých ledáren v pražském Braníku. Prostor v těsném sousedství řeky Vltavy tak nově ožije...