Historický román sepsaný na základě skutečných událostí je pro mě vždycky neodolatelnou záležitostí. Nahlédnutí do dob dávno minulých a v tomto případě ještě okořeněné napětím a pověrami o vlkodlacích slibuje skvělé čtení, kterého se nemohu dočkat od okamžiku, kdy tuto knihu spatřím. Jak jsem si Vlčí proces užila? Složitě.
První, co mě na knížce zaujalo, je překrásná obálka. Sametová s lesklými prvky a dobovou atmosférou se ředí k těm nejhezčím titulkám v mé knihovně.
I přečtení oficiální anotace Knižního klubu, zní hodně dobře:
Brilantní historický román, inspirovaný skutečným příběhem muže, jenž se dopustil zločinů tak strašlivých, že byl považován za vlkodlaka. V druhé polovině 16. století putuje právník a univerzitní profesor Paulus Melchoir se svým mladým asistentem Willym Lessingerem do odlehlého německého města Bideburgu, kde je místní bohatý statkář Petr Stumpf obviněn z toho, že brutálně zavraždil desítky lidí. Společnost se dožaduje toho, aby byl vrah souzen jako vlkodlak, tedy bytost posedlá ďáblem. Pokud bude jejich požadavku vyhověno, ani Stumpfova nevinná manželka a děti neujdou coby Satanovi spřeženci a tvorové nakažení vlčí krví popravě, jež bude provedena tím nejbarbarštějším možným způsobem...
Ve stručném životopise irského autora Neila Mackaye se dozvídám, že tenhle novinář má na svém kontě již pěknou řádku knih. U psaní Vlčího procesu se nechal inspirovat stylem Umberta Eca a Jménem růže. Tento literární skvost jsem nečetla, takže nemohu obě knihy porovnávat, ale mé těšení se stupňuje na maximum.
Po prvních pár stránkách se ale cítím, jako kdyby mě někdo polil ledovou sprchou. Natěšení přechází ve čtenářskou křeč a ta se se mnou táhne až do konce. Už hodně dlouho jsem žádnou knihu nečetla takhle dlouho. Ač nemám ve zvyku knihy nedočítat, přiznávám bez mučení, že nejednat se o recenzní kousek, tato by letěla na dno knihovny dost brzo. Víc, než pár stránek denně jsem nezvládla a nechuť do čtení si rozmlouvala slibováním, že přece někde, minimálně v závěru, ten ách dojem už musí přijít. Bohužel, nepřišel.
Složitý jazyk vyprávění je pro dnešního čtenáře možná tak trochu oříšek. Chvilku mi trvalo si na něj zvyknout, ale jde to. Dvě, tři kapitoly a už jsem s knihou po jazykové stránce splynula. I když nelehká na čtení, myslím, že jazyková forma mne dobře naladila na dobu, v níž se děj procesu z Bideburgu odehrává. Podle mého názoru odvedla překladatelka Věra Klásková dobrou práci.
Celým příběhem nás provází Willie, Paulusův učedník. Vzhledem k tomu, že se jedná o muže vzdělaného, jsem místy na rozpacích z použitých vulgarit. Nepatří do mého slovníku a nerada je čtu. Očekávala bych je ve středověkých příbězích a spíš mezi „obyčejnými“ lidmi, než plynoucí z úst právníků. Tenhle detail mi docela vadil, ale naštěstí se nevyskytoval v knize tak často, abych to nemohla zkousnout.
Co mě otravovalo ale úplně nejvíc je forma psaní. Tolik uměle vecpaných vedlejších dějových linií by jednoho vážně umořilo. Vzpomínky na mladá léta hlavních hrdinů, popisy nedávných i dávnějších událostí a jakási až filozofická pojednání mne ale vůbec nezajímala. Chtěla jsem vědět, jak to bude dál s vlkodlakem a ne, kde, kdo a co. Možná mi tyhle vsuvky měly utvořit vztah k Williemu, Paulusovi a později i rodině Stumpfových, ale opak byl pravdou. Ještě v necelé polovině knihy jsem se pomalu neorientovala, kdo je vlastně kdo, a historické události v Münstru mě vyloženě obtěžovalo číst. Když se nadnesu nad vlastní otrávenost ze sáhodlouhých vsuvek, musím říct, že zřejmě z historického hlediska mohou vnímavému čtenáři přinést ucelený pohled na kus německého novověku. Ale. Pořád mi v hlavě zní další ale. Ale ta kombinace skutečnosti, fikce, pokusu o napětí až horor, špetka love story, filozofie, náznaky dobové právničiny a dotek psychologie sériového vraha vytváří jako celek naprostý galimatyáš.
Kdyby autor vyházel všechnu tu otravnou omáčku kolem a v třetinovém příběhu se věnoval hlavní dějové lince, tedy případu Petera Stumpfa a jeho rodiny, mohlo by z toho být lepší čtení. A jestli jsem doufala v nějakou závěrečnou „odměnu“, tak jsem se jí vskutku dočkala. Konec celé knihy autor zazdil přímo brilantně. Jako co tohle mělo být? Kdybych nezírala s pusou dokořán, nejspíš by mě přepadl záchvat smíchu. Protože tohle, co na mě na posledních stránkách vyskočilo, nad tím by jeden zaplakal.
Vlčí proces mne rozhodně nenalákal poohlédnout se po dalších knihách Neila Mackaye. Právě naopak. Už nikdy víc. Ani tento autor, ani tato kniha. Čtení vlkodlačího příběhu v tomto podání bylo pro mě ztrátou času, a kdybych měla knihu někomu doporučit, tak ho spíš pošlu chytat lelky. Tak svůj drahocenný čas stráví užitečněji.
Název: Vlčí proces (The Wolf Trial)
Autor: Neil Mackay
Žánr: Historický román
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2018
Počet stran: 416
Hodnocení: 20 %
Zdroj foto: Knižní klub
Odkaz na web: Knižní klub
| < Předchozí | Další > |
|---|
I když paní Libuše Márová oslaví právě 24. prosince kulatiny, rozhovor byl nakonec o něčem jiném. Třeba o tom, jak jednou „oslavila“ Štědrý den v Amsterdamu či jak strávila silvestrovské „veselí“ v Oslo. V obou případech tam byla prac...
Existuje hodně titulů, které se věnují problematice paměti. Některé učí různé paměťové techniky jak si zapamatovat řady čísel, jména, nezapomínat věci, jak se učit a mnoho dalších prospěšných rad, ke zlepšení paměti.
“Celek se skládá z detailů..” říká fotograf David Těšínský, který momentálně vystavuje v pražské Napa galerii, finišuje se závěrečnými přípravami na další samostatnou výstavu a plánuje spoustu dalších zajímavýc...
Láska ke třem pomerančům předá v sobotu 24. února vládu Zelenavému ptáčkovi. Akcí nazvanou Gozziho vývar se Geisslers Hofcomoedianten loučí s nejstarší inscenací na svém repertoáru, Láskou ke třem pomerančům. Její volné pokračování, ...
Píše se rok 2018, od konce druhé světové války, kdy německá Třetí říše skončila v nedozírném spáleništi, uplynuly tři čtvrtiny století a nikdo netuší, že z odvrácené strany Měsíce chystají tam usazení nacisti odvetnou akci. Je zbytečné řešit, jak se tam dostali...
