Kultura21.cz

Ačkoli režisér Juraj Herz (1934) natočil minimálně tři filmy, které se dají považovat za to vůbec nejlepší, co kdy v Československu a následně Česku vzniklo, nebývá u tzv. československé nové vlny zmiňován mezi prvními a dost často se uvádí až někdy ve druhé a třetí řadě (to je ale nejspíš dáno tím, že v televizi hodně často běží jeho ne úplně vydařené normalizační komedie Holky z porcelánu a Holka na zabití). Jemu to ale vlastně nevadí, protože on sám se za součást tohoto hnutí nepovažuje, což mimo jiné prozrazuje ve své knižní biografii nazvané Autopsie (pitva režiséra), kterou napsal společně se scenáristou Janem Drbohlavem a vydává ji nakladatelství Mladá Fronta.

Jelikož Herz zažil dvě totality, život v normalizaci, emigraci i v postkomunistické době, dají se jeho paměti chápat i jako taková malá sonda do československých dějin dvacátého století. Kniha je rozdělena na pět velkých kapitol nazvaných podle literární teorie – Expozice (1934 – 1960), Kolize (1961 – 1972), Krize (1973 – 1982), Peripetie (1983 – 1993) a Katarze (1994 - ), které jsou vždy uvozeny sérií fotografií nešťastně zobrazených na tmavě červeném pozadí, takže na nich není nic moc vidět, nicméně o pár stránek dál se objeví jejich původní „vzhled“, takže se nemusíte bát, že byste o nějakou přišli. Již od úvodních kapitol je poznat, že Herz je skvělý vypravěč, jemuž nechybí dar nahlížet na vážné věci se špetkou ironie, takže se velmi často přistihnete, že se usmíváte i u věcí, které k smíchu opravdu nejsou (třeba líčení života v koncentračním táboře, z něhož někdy běhá mráz po zádech, a nemůžete se autorovi divit, že nikdy nevěřil v Boha). Opravdu umí strhnout a nijak zdlouhavě vysvětlit to podstatné, co vysvětlit chce, takže kniha má spád a nikdy nenudí. Dnes osmdesátiletý tvůrce bez větších servítek popisuje obtížné dětství v koncentračním táboře, krátká léta poválečné svobody i následné utužování komunismu, s nímž si nikdy nerozuměl a měl s ním mnoho problémů.

Nejcennější je samozřejmě jeho náhled za kulisy tehdejšího československého filmu. Samotný Herz nikdy nevystudoval režii (je původem loutkoherec), takže se na něj filmaři dívali skrz prsty a v jeho začátcích s ním chtěl spolupracovat jen málokdo. Díky jeho vzpomínkám máme šanci poznat některé lidi z trochu jiného úhlu pohledu a dozvědět se věci, o nichž se třeba dodnes nemluví (třeba že Eduard Kohout byl gay, který vyhledával „zajíčky“, kteří ho vždy zneužili a okradli) a především můžeme zjistit, jak náročně jeho díla vznikala. Buď měl problémy s tvůrčím týmem, nebo se schvalovacími orgány a vždy se musel uchýlit k nějakému kompromisu (sám tvrdí, že pouze tři filmy jeho kariéry vypadají ve výsledné podobě přesně tak, jak chtěl). Právě pasáže z různých schvalovaček patří k tomu vůbec nejlepšímu, co v knize najdete, neboť nad absurditou některých rozhodnutí zůstává opravdu rozum stát a jen se potvrzuje, že každá diktatura je nesmírně paranoidní a stává se obětí sebe sama. Samozřejmě se dočkáte i nějakých těch zajímavostí z natáčení tří jeho nejslavnějších filmů (Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Morgiana), za něž získal i několik ocenění. Při zpětném pročítání jeho vizí pak dost zamrzí, že se některé natočené věci vůbec nedochovaly (původně zamýšlený konec Spalovače mrtvol mohl být ještě mrazivější, Upír z Feratu naopak mnohem krvavější a erotičtější), nebo je nemohl / neměl možnost natočit a musel nakonec ustoupit. Hlubšího zájemce o film jako takový pak potěší i vzpomínání na léta v emigraci a několik jeho drtivé většině veřejnosti neznámých počinů, při jejichž realizaci se dostal do paradoxní situace, kdy diktaturu komunistickou a ideologickou nahradila diktatura peněz, která si s ní moc nezadala. Potěší i to, že autor se nebojí přiznat, že na některá díla není vůbec pyšný (příkladem budiž jeho německý debut Láska je silnější než smrt z roku 1987, pod nímž zůstal podepsán jen kvůli následné výplatě), neboť je musel sestříhat tak, jak chtěli producenti a vyšší místa.

Je pravda, že občas řádky probleskne jakási ukřivděnost (kdo z nás se tak ale někdy necítil, že), na druhou stranu se díky tomu dozvíme třeba to, jak může některým hollywoodským režisérům projít i doslovné kopírování scény z evropského filmu. Za největší nedostatek pak osobně považuji to, že ačkoli už v předmluvě se Herz zmíní, že některé lidi nebude jmenovat, protože je na ně pořád naštvaný a s přibývajícím věkem je to jen horší, nikdy nevysvětlí, proč se s nimi třeba ve zlém rozešel. Vždy jen ve dvou větách naznačí, ale víc neprozradí. Někomu možná může vadit i to, že se víc nevěnuje osobnímu životu. To jsou ale snad jediné objektivní výtky, které lze k této vyvedené biografii mít.

Když se oprostíme od samotného textu, musíme vyzdvihnout ještě velké množství raritních fotografií z autorova soukromí i pracovního prostředí a především přehledně zpracovanou filmografii s podrobným popisem tvůrců i herců, v níž nechybí ani zmínka o jeho filmových rolích i divadelní režii. Pro ty, kteří by se neorientovali, je také připraven seznam jmen, o nichž se v knize mluví. I když Herz několikrát upozorňuje, že své paměti vlastně psát nechtěl, je dobře, že tak nakonec učinil, protože Autopsie patří k tomu vůbec nejlepšímu v podobném žánru, co u nás v poslední době vyšlo a pro každého filmového fanouška je její přečtení takřka povinností. 

     
Název: Autopsie (pitva režiséra)
Autor: Juraj Herz ve spolupráci s Janem Drbohlavem
Vydavatelství: Mladá Fronta
Rok vydání: 2015
Počet stran: 520
Hodnocení: 80%

Zdroj foto: art.ihned.cz, ceskatelevize.cz
www.mf.cz