Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

První, co mě při pohledu na celkem objemnou publikaci Můj život s klarinetem napadlo, že život pana Havlíka byl a je velmi bohatý a pestrý a že má o čem vyprávět. Na téměř 400 stránkách se zachycen život této významné osobnosti naší hudební a divadelní scény 20 století.  Vždyť od roku 1928, kdy se Ferdinand Havlík v Brně narodil, uplynulo již 78 let. Život mu připravil nejednu těžkou situaci, ale při čtení jeho vzpomínek máte pocit, že celý jeho život je jedna velká “sranda”. Že on sám velký recesista byl obklopen lidmi podobného ražení.

“Lidé jsou různí. Mezi ty nejrůznější patří Ferdinand Havlík. Klarinetista, saxofonista, recesista, kapelník, skladatel a příležitostný komik divadla Semafor. Jeho skvělé hudební výkony zná veřejnost z divadelních a koncertních vystoupení. Ferdinandův prazvláštní smysl pro humor však známa hlavně my, kteří jsme se ocitli v jeho blízkosti. Sledoval jsem pozorně, jak neustále glosuje všechno, co v životě potkává a díky tomu se mu podařilo žít uprostřed rozřehtaných kamarádů. A to je záviděníhodná situace. Jako člověk na humoru závislý si té jeho vlastnosti velice cením. Kdyby tahle vlastnost byla dána všem lidem, bylo by krásně na světě.”

To jsou slova Havlíkova kamaráda a divadelního kolegy Jiřího Suchého a naprosto vystihují podstatu přístupu pana Havlíka k životu.

Jednotlivé kapitoly nás provází Havlíkovým životem, jímž se jako červená nit proplétá hudba. Hudba jazzová i swingová, které se věnoval a věnuje s láskou a bez které si život neumí představit. Po působení v mnoha orchestrech a hudebních uskupeních je jeho jméno neodmyslitelně spojeno se vznikem divadla Semafor. A tak se setkáváme také s osobnostmi a slavnými jmény, které prošly tímto divadlem a tím současně Havlíkovým životem. Za všechny vzpomínka na setkání s Waldemarem Matuškou. Moc pěkná ukázka Havlíkova humoru.

“Teď, když píšu tyto řádky o Waldovi, uvědomuji si, že se mi v hlavě neustále prohání těch pár taktů ze známé písničky, kde se zpívá a opakuje po každé sloce “Jako uragán, jako uragán.” A to je mezi zpěváky právě Waldemar Matuška. On totiž neprodával, ale dával… Walda nerad zkoušel, ani to moc nepotřeboval. Držel se oblíbeného hesla “Zkoušejí jen zbabělci, my si musíme věřit.” Nechtěl se učit cizím jazykům, vždycky říkal, že se domluví všude… Kouzlo osobnosti, zvláštní fluidum nosil v sobě. Měl rád lidi a lidi měli rádi jeho. Já mezi ně patřím. Waldo – ahoj! To všechno nevodnese čas! Máš tu ještě práci. Za tou Zuzanou zajdi, je chudák sama doma.Čekala svou marnivou sestřenici Magdalénu, ale ta nepřišla. Má známost, prý s nějakým kytaristou, který jí hraje dokola Píseň o rose, místo aby jí vysvětlil, co je to láska a on pořád nic. Až najednou něco. Už ví, co je to láska, ale kytarista zdrhl. Zuzana je sama doma smutná. Waldo, zajdi za ní, potěš ji a s tím časem jí to vysvětli, odnese všechno, i toho blbýho kytaristu. A ať Zuzana zajde do Semaforu - bude tam brzy zase zapotřebí.”


Také v životě Ferdinanda Havlíka se střídaly humorné události s těmi vážnými. O to obdivuhodnější je jeho přístup k životu. V knize svému čtenáři předkládá nejen životní příběh, ale také obraz společnosti a hudební scény 2. poloviny 20. století a my se při jeho čtení stáváme ne snad přímo účastníky, ale jeho důkladnými pozorovateli, stejně jako autor.

Kniha je doplněna množstvím fotografií jak z uměleckého tak soukromého života, a navozují atmosféru doby a prostředí, v němž se pan Ferdinand Havlík pohyboval.


Ferdinand Havlík, Můj život s klarinetem, nakl. Maxdorf, 2011.

Zdroj foto: maxdorf.cz