Řeč o řeči: Jak mluvíme?

Úterý, 18 Září 2012 04:00 Jan Jaroš

rec o reci cechova academia Zdálo by se, že naši mateřštinu ovládáme jaksi samočinně a bez velkého přemýšlení, avšak kniha Marie Čechové Řeč o řeči (vydala Academia) prozrazuje, že leccos je jinak. Nejen malé dítě, ale ani leckterý student či dokonce dospělý vlastně neumějí správně používat slovní zásobu ani ji přiměřeně skládat do větších významových celků, případně plně rozumět tomu, co čteme nebo - a to častěji - slyšíme.

Autorka, často sledující propojení svých textů na proces školního vzdělávání, nejen teoreticky rozebírá jednotlivé okruhy problémů (třeba někdy matoucí používání předložek či proces osvojování řeči a jazyka, což jsou rozdílné záležitosti, jak čtenář záhy zjistí), ale především snáší velké množství konkrétních příkladů zejména z frazeologie. Na nich dokládá, jak mnohá ustálená rčení či pořekadla přestávají být srozumitelná, protože vyprchal kontext, k němuž odkazují. Ovšem nejkouzelnější jsou postřehy o malých dětech a jejich komoleném vnímání zvláště ustrnulých verbálních sdělení (například modliteb nebo nářečních lidových písní). Autorka každou kapitolku z celkem 42 zařazených opatřila bibliografickým doprovodem i poznámkou, v jakém časopise původně vyšla.

Kniha se skládá ze čtyř částí. První se zabývá některými řečovými jevy, například sporným užíváním předložek, snad přechodnými módními prvky nebo morfologickými zvláštnostmi Nerudovými a Hálkovými. Ovšem kromě "učených" statí nalezneme i oddechovější, čtenáře dozajista zaujmou úvahy o přítomnosti humoru v řeči - v hutném výkladu tu zaznějí všechny důležité atributy s tímto námětovým okruhem spojené. Podobně vstřícné jsou rovněž kapitoly věnované proměnám názvů na firemních štítech nebo u cestovních kanceláří. Tady všude pisatelka prozrazuje, že o humoru dokáže nejen uvažovat, ale také jej vynalézavě použít.

Druhá část se věnuje nástrahám frazeologie, dokonce ve srovnávacím historickém průřezu - to když mluvu mládeže zkoumá v několika časových rovinách. Na základě vyplňovaných dotazníků konstatuje klesající úroveň humanitní vzdělanosti, dokládá, jak vymizení znalostí o dávných i novějších dějinách či (křesťanském) náboženství zabraňuje pochopit většinu odkazů, které pracují právě s tímto okruhem. Například Potěmkinovy vesnice opravdu nemají nic společného se vzpourou na křižníku Potěmkin. Na druhé straně ovšem zjišťuje pronikání zpotvořených anglických výrazů do češtiny či ochotu svérázně aktualizovat (a tím zcela přetáčet) původní smysl pořekadel či přísloví - viz postřeh, že práce sice šlechtí člověka, ale ničí tělo.

rec o reci cechova academia

U předkládaných zjištění ovšem vyvstává problém s hodnověrností i zobecňováním. Dotazníková metoda, často založená na doplňování "nakousnutých" ale nedokončených výroků, se sice neopírá o obsáhlé vzorky respondentů, ale přece jen ledasco vypovídá o současné mládeži, právě procházející procesem vzdělávání, od základního po vysokoškolské. A některá zadání, která podněcovala představivost, dobře evokují bezprostřední sled myšlenek. Například připojený obrázek probouzel jednou vněm chapadlovité potvůrky, jindy evokoval slizkou houbu či posléze mimozemský organismus…

Třetí oddíl zkoumá osvojování řeči a jazyka, a to ponejvíce v pedagogické činnosti. Hned úvodem bychom si měli ozřejmit, že řeč a jazyk (neboli parole a langue v saussurovském pojetí) není totéž. Čechová oba termíny klade do protikladu, když řeč označuje za komunikát (výpověď, pojmenování…), zatímco jazyk vidí jako text (větu, slovo…). Jednoduše sděleno: skrze jazyk se realizuje řeč. Pokud jazyk pokulhává, řeč ztrácí svou srozumitelnost i sdělnost.

Závěrečnou část lze považovat za jakýsi dovětek, přináší stručné medailony význačných bohemistů - to prosím, mohu-li parafrázovat jednu cimrmanovskou hru, nejsou příznivci fotbalové Bohemky, nýbrž znalci jazyka českého. Přitom se určitě nemusíme mezi ně počítat, abychom si poučené i vtipné spisování paní profesorky oblíbili.

rec o reci cechova academia