Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Před rovným stoletím vypukla první světová válka. Tehdejší velmoci, už se na válečný konflikt těšící a věřící v nové rozložení sil, však nepředpokládaly ani celosvětový rozsah, ani deset milionů obětí. I vojáci do bojů nahnaní zprvu věřili, že konflikt záhy skončí - "do švestek budem doma". Všechno nakonec bylo jinak, a to včetně toho, jak Češi boje vnímali, nakolik Rakousko-Uhersko skutečně pokládali za svou vlast. O tom všem poutavě pojednává Ivan Šedivý v knize Češi, české země a Velká válka 1914-1918.

První světová válka se po jejím skončení nazývala jednoduše Velkou válkou, protože všichni byli ochotni věřit, že žádné další válečné běsnění už nenastane. Nejspíš s výjimkou Němců, kteří - ovládáni pocitem zrady a nože zákeřně vraženého do zad - se na ještě krvavější odvetu vypravili za pouhá dvě desetiletí.

Kniha také jednoznačně odpovídá také na iluze leckterých dnešních bloudů, že rozpad rakousko-uherského mocnářství byl tragickým omylem, protože jeho existence by prý zabránila nástupu levých i pravých totalit. Jenže Rakousko-Uhersko se během války ocitalo ve stále větší závislosti na Německu a v případě jeho vítězství by se na českém území začalo dít nejspíš přesně to, to se dělo za nacistické okupace - cílem bylo poněmčení českého prostoru. Ostatně když vznikla samostatná Československá republika, sudetské oblasti odmítly vzít ji na vědomí a proklamovaly vlastní územní celky, orientované na Německo.

Ivan Šedivý se nezabývá válečným konfliktem v jeho úplnosti, jak už název prozrazuje, soustředí se na události související s českým národem, ať již setrvával v zázemí nebo bojoval na frontě. Autor začíná událostmi roku 1914, zejména osudným atentátem na následníka trůnu Františka Ferdinanda - ani ten nepatřil mezi nějaké lidumily. I on sledoval budování silného státu, v němž by se rozhodně neopíral o český živel (ostatně jako jediný dorozumívací jazyk upřednostňoval němčinu), v jehož emancipačních snahách spatřoval podobnou hrozbu, jakou se stalo zrovnoprávnění uherské části monarchie, z jeho pohledu neblahý omyl.

Pozornost se tedy upíná na balkánskou, ruskou a italskou frontu, kde všude české jednotky bojovaly, ať již na kterékoli straně - záhy se totiž začaly formovat legionářské jednotky, které Rakousko-Uhersko vnímaly jako nepřítele (a trůnu věrní čeští vojáci byli na oplátku šmahem vnímáni jako podezřelí, ba vždy náchylní ke zradě). Masaryk a jeho druzi v emigraci usilovně prosazovali vznik samostatné republiky a jejich snahy byly sledovány se stále většími sympatiemi. Barevná fotografie Sergeje Prokudina-Gorského zachycuje rakousko-uherské zajatce kdesi v ruské Karelii (1916).

Ale ani v zázemí nebylo bezpečno, už za pouhé hájení nepřítele mohl být člověk popraven, ostatně i někteří čelní politici (Karel Kramář) se ocitli ve vězení a hrozil jim trest smrti za velezradu. Snad jedině sociálně-demokratický předák Bohumír Šmeral téměř do posledka zůstával věrný mocnářství.

Kniha opravuje i leckteré legendy - třeba údajně velkolepá bitva u Zborova, která položila základy legionářské legendy, byla pouhou epizodou v olbřímím válečném dění. Šedivý píše: "Zborovský boj přestal být realitou. Stal se nástrojem propagandistických kampaní, válkou iluzí a stínů." (s.307) Ostatně ústřední postavení v legionářských pověstech potvrzuje i to, že roku 1938 vznikl film nazvaný jednoduše Zborov, který měl podněcovat k obraně tehdy ohrožené vlasti. Lze jen litovat, že některé události, které na válčení navazovaly, už autor pomíjí - mám na mysli zejména sibiřskou anabázi československých legionářů, ohrožovaných při vlakovém přesunu bolševickými nájezdy.

Ivan Šedivý ovšem nepřibližuje jen dění na frontách, přibližuje rovněž, co se v té době dělo v politické sféře, ať již se jednalo o nejvyšší patra (třeba v souvislosti s programy rakouských Němců) nebo každodennost na nejnižší úrovni, jak se odrážela v loajalitě i protestních skutcích. Značný důraz Šedivý klade též na situaci v zázemí, na poměry v průmyslu, v zemědělství, ve službách i finančnictví.

Vázlo zásobování obyvatelstva základními potravinami, naopak sílily pracovní nároky, docházelo k dalekosáhlým změnám na pracovním trhu, kdy původně mužské profese byly obsazovány ženami. Mohutněly stávky a demonstrace, vyskytly se tragické případy střelby do nespokojených davů. A samozřejmě sílily nejrůznější předsudky - proti židovským obchodníkům, proti bohatým sedlákům (na samozásobitelské vesnici nikdy nehrozil hlad jako ve městech), kteří nouzi zneužívali k vlastnímu obohacení.

V tomto kontextu lze jako doplňkovou četbu doporučit svazeček Rudolfa Kučery Život na příděl, který přibližuje nejen sociální propad dělnické třídy, ale také její mentalitu (bohužel obdobný průzkum zaměřený na vesnici zatím chybí). Čtenář zjistí, že dělník se tehdy stal pouhým výrobním mechanismem, zbaveným vlastní vůle. A navíc se tu doví spoustu konkrétních podrobností o stále těžším a bezprávnějším všedním životě na českém území, které naštěstí zůstalo ušetřeno válečných operací.

Ivan Šedivý: Češi, české země a Velká válka 1914-1918.
Vydalo Nakladtelství Lidové noviny, Praha 2014. 494 stran.
Hodnocení: 80%

Rudolf Kučera: Život na příděl.
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Praha 2013. 214 stran.
Hodnocení: 100%

Foto: knihy, www.ru.wikipedia.org, www.ceskatelevize.cz