Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Historička DANIELA TINKOVÁ (*1973), jež mimo jiné studovala rovněž ve Francii (a své poznatky zužitkovala jak v publikacích o Velké francouzské revoluci, tak ve sborníku dobových pramenů Zrození občana), se soustředí hlavně na změny, které ve vývoji české společnosti nastaly zvláště s nástupem osvícenství - prozkoumala zrození porodnice, zdravotnickou osvětu a naposledy se zabývala změnami postojů k sebevraždě, původně (v náboženském pojetí) vnímané jako smrtelný hřích.

Recenze vyšla ZDE. Jestliže dosud se autorčino bádání týkalo řekněme jednotlivostí, nyní si předsevzala, že veřejnosti nabídne mohutnou syntézu nazvanou Osvícenství v českých zemích. Z plánovaných tří svazků vyšel první, opatřený podtitulem Formování moderního státu (1740-1792). Snadno z toho vyvodíme, že duchovní i státotvornou obrodu autorka datuje již od nástupu císařovny Marie Terezie na trůn, a nikoli až od převratných rozhodnutí jejího syna Josefa II. Přestože tento panovník prosadil důležité patenty (o cenzuře, nevolnictví, náboženské toleranci…), kterými uvolnil feudální sevření, byl u nás vnímán rozporuplně – příznivec všestranné centralizace prosazoval totiž němčinu jako jazyk závazný pro celou monarchii.

Jak se osvícenství hodnotilo?
Dění v druhé půli 18. století i později přitahovalo pozornost historiků odedávna – první práce se vynořily ještě na sklonku rakousko-uherského mocnářství. A již tehdy vykrystalizovaly rozdílné pohledy na zkoumané téma, zvláště vztah k osvícenskému absolutismu, k reformám nejprve váhavě, poté až překotně prosazovaným přímo z vladařského stolce, k českým snahám o emancipaci. V éře samostatného Československa, ať prvorepublikového nebo poválečného, pak vznikala shrnující pojednání, např. Kutnarovo, Kočího, Haubeltovo či Petráňovo, jakkoli poznamenána dobou svého sepsání.

korunovace Leopolda II

Po roce 1989 - pokud pomineme monografické práce věnované např. konkrétní osobnosti nebo jevu - se osvícenství stává součástí rozsáhlejších výkladů o toku domácích dějin, jednak ve Velkých dějinách zemí Koruny české, jednak v Toulkách českou minulostí, o kterých se autorka ani v seznamu prostudované literatury vůbec nezmiňuje, takže je buď nezná, nebo jimi štítivě pohrdá natolik, že by se jich ani nedotkla. Přitom Toulky českou minulostí, které považuji za mimořádně sdělné a schopné oslovit právě pro laickou veřejnost, letos dospěly k 18. svazku.

Jak je kniha rozvržena?
Daniela Tinková svou knihu rozdělila do čtyř oddílů, které pak člení do řady (pod)kapitol. Každou uvozuje rekapitulace dosavadního bádání a uzavírá shrnutí popsaných údajů. Autorka nejprve vysvětluje širší dějinný kontext, pozadí mnohaletých válek, které se více či méně dotýkaly i rakouského mocnářství, obhlíží reformátory u tereziánského dvora, načrtává dosavadní stav společnosti, který bylo nutné tak či onak měnit. Probere pobělohorské uspořádání českého státu, dotkne se poddanské otázky, přiblíží náboženské poměry.

Marie Terezie a Josef II.

Kniha je vystavěna v časové posloupnosti: nejprve zkoumá tereziánské období, poté následuje desetiletí společné vlády Marie Terezie a Josefa II. Textově nejrozsáhlejší část se věnuje působení Josefa II. a pak ještě přibývá část pojednávající o pouhých dvou letech vlády, které osud vyměřil Leopoldu II. (Jeho pražskou korunovaci, které je věnována také pozornost, přesvědčivě zobrazil televizní seriál F. L. Věk.) Závěrečná úvaha celého svazku pak bilancuje, „co nám dal, vzal a zanechal osvícenský stát“, jak zní její název.

Jak se vyvíjely opory státu
Autorka se v každém z oddílů, opatřeném dobovými rytinami (nejčastěji portrétními), dotýká jevů, které v průběhu sledovaných desetiletí procházely změnami. Zmiňuje důležité události, které měly vliv na budoucí opatření – třeba hladomor a selské vzpoury v 70. letech 18. století. Některá témata jsou takříkajíc putovní: ukázat to lze na fenoménu hospodářství, armády, školství, občanského a trestního práva, náboženských poměrů. A také se tato slova vztahují na cenzuru, která z područí církve přechází do područí státu a od počátečného uvolnění spěje k opětovnému utužení, když ve Francii vypukla revoluce. Její pobuřující a rozvratné myšlenky se v habsburském soustátí nesměly šířit!

Ducha zkoumaného období, spějícího k centralizaci a sjednocení byrokratické správní sítě, asi nejlépe vystihuje postřeh o provázání jednoho vladaře, jedné vlasti a jednoho jazyka, myšleno samozřejmě německého. Pak je pochopitelné, že vzmáhající se české prostředí, které se po všech stránkách emancipovalo, tento rámec vnímalo jako silně omezující.

Má smysl knihu číst?
Podle mého názoru Tinková nastolila popisné, řekněme sumarizující uspořádání koncepčně jistě promyšlené, ale vyjadřuje se odtažitě, chladně vědátorsky, pro běžného laického čtenáře, za jakého se považuji, suchopárně. Spíš by mohla oslovit studenty historie. Zejména ti by mohli knihu zužitkovat jako cennou přehledovou příručku, ocení, jak se probrala spoustou podkladových materiálů: nahlédla do archivních fondů, vyhledala staré fondy a pramenné edice, pročetla odbornou literaturu, která se týká zkoumaného tématu.

To vše zohledňuje v textu samotném, faktograficky jistě spolehlivém, v početných odkazech a poznámkách, roztroušených po celé knize. Seznam odkazů pokrývá přes sedmdesát stran, soupis prostudovaných položek nalezneme na dalších téměř pětadvaceti. Její chystaná trilogie tak může ledasco zajímavého ještě odkrýt.

Daniela Tinková: Osvícenství v českých zemích I. Formování moderního státu (1740-1792)
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2022. 624 stran
NLN, s.r.o. – Nakladatelství lidové noviny
www.nln.cz/knihy/osvicenstvi-v-ceskych-zemich-formovani-moderniho-statu-1740-1792/
Zdroj foto: kniha

Hodnocení: 70 %