Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V dnešní době automatických praček si již nikdo nevzpomene, jaká to byla dřina s praním prádla. Když žena oznámila rodině „zítra bude velký prádlo“, tak to znamenalo, že domácnost bude ten den vzhůru nohama, k obědu budou zbytky od včerejška a večeře studená. Nevím, zda to byla dřina s prádlem nebo oběd, co vedlo Angličana Stendlera k vynálezu první pračky v roce 1750, ale stejně se dál používala ta nejdostupnější technika, valcha a necky. I když i to už byl pokrok, protože se prádlo už nepralo v potocích a řekách otloukáním o kameny. Nejstarší zmínka o technologii praní pochází ze Sumeru z roku 2800 př. n. l. a v Egyptě a Římě se prádlo šlapalo ve velkých kádích. Později se používaly dřevěné hole a plácačky.

Teprve od první poloviny 18. století se začínají objevovat valchy, nejprve dřevěné, později plechové a porcelánové. Čas praní tyty pomůcky sice zkrátily, ale dřinu neodstranily. Na principu valchy byly sestrojeny první pračky, jejich nevýhodou bylo, že se prádlo rychle opotřebovávalo, ale pradlena už si nemusela máchat celý den ruce ve studené vodě. Taková mechanická valcha se kývavě pohybovala po prádle, později měla tvar půlválce. Ve vnějším půlválci se kolíbal vnitřní a mezi nimi bylo prádlo, výhodou byla možnost používat horkou vodu. Dalším typem byla pračka bubnová, sice šetrnější k prádlu, ale muselo se prát déle. Vířivé pračky zase způsobovaly namotávání prádla, protože se točily pouze jedním směrem. Všechny tyto pračky byly „na ruční pohon“, máchání a ždímání se dělalo postaru. Na přelomu 19. -20. století se objevují první ždímačky, což byl rám se dvěma pogumovanými válci a točící se klikou, upevněný k pračce.

Ústecké muzeum nedávno získalo darem pračku asi z roku 1910, která byla vyrobena v Ústí nad Labem, jak prozrazuje zbytek firemního štítku. Svým tvarem připomíná sud na nožičkách, velkou dřevěnou pákou pohybem tam a zpět se roztáčely v bubnu soustavy metlic. Dárce si pamatuje, že jeho babička na ní prala ještě v 50. letech. Větší část byla zhotovena z tvrdého dřeva, pračka je plně funkční, což svědčí o tehdejší poctivé řemeslné práci. Navíc je pravděpodobně, že byla pořízena z „druhé ruky“, protože cena za ni byla v té době srovnatelná s cenou za krávu, což si dělník té doby nemohl dovolit, a tak pračka může být i starší.

Elektrická pračka je sice známá od roku 1906 (Američan Alva Fišer), ale až na začátku 20. století se začínají k pračkám přidávat elektromotory. Vznikají i odstředivé ždímačky, nejprve sloužily samostatně. Pračky ve 40. letech již byly bubnové, napouštěly vodu, ohřívaly, praly až do 50. let 20. století. Nebyly však v každé domácnosti, valchy se používaly dál. Po 2. světové válce se začínají automatické pračky vyrábět v USA, u nás až v roce 1957, první byly vyrobeny v závodě ROMO Fulnek, a běžně se začaly „automatky“ používat od 80. let 20. století. Teprve automatické pračky úplně odstranily dřinu, u těch prvních se ručně nastavovala teplota, program i druh použitého prášku, dnes hi-tech pračka vše vyhodnotí sama, stačí zmáčknout tlačítko.

K praní se používala nejen voda, ale i prací prostředek, a i ten má svůj dlouhý vývoj. Nejprve to byl určitý druh hlíny, dlouho se používala rostlina mydlice, jejíž šťáva ve vodě pění. Od 16. století začaly zámožné rodiny používat mýdlo, první manufaktura na jeho výrobu vznikla ve Francii v 17. století. Ale na běžné praní se používá od 19. století. Výroba mýdla nebyla právě moc voňavá, používal se zvířecí tuk, soda, popel a moč a až do 1. světové války si ho mnohé hospodyňky vařily samy. Od roku 1891 se začíná vyrábět v Ústí nad Labem v závodě Johanna Schichta (dnes už v zrušené Setuze) slavné mýdlo s jelenem už podle jiné receptury.

Již v době 1. světové války začíná v USA výroba syntetického pracího prášku, od 50. let tekutého prášku, od 60. let se používají odstraňovače skvrn a enzymatické prášky, které dnes používáme v práškové či tekuté podobě i ve vysoce koncentrovaných kapslích. Všechny jsou velmi účinné i při nízkých teplotách. Původní dřevěný obal pračky byl nahrazen plechem či umělou hmotou.

Prameny a foto: muzeum Česká Lípa a Ústí nad Labem