Kultura21.cz

Nekonečné diskuse na téma naše tradiční jídla a potravinářské produkty a Evropská unie mne inspirovaly k tomu, abych si položila otázku: Jak to vlastně je s nabídkou našich tradičních jídel v českých hospodách? Nařízení evropské unie, že včerejší svíčkovou musíte vyhodit, jsou jenom jednou stránkou mince.

Univerzální hnus odmítám

Tou druhou je, zda vůbec česká národní kuchyně v konkurenci obstojí, zda má co nabídnout a hlavně, zda se v restauracích vůbec česká kuchyně vaří a zda se vaří tak, jak by měla, to znamená poctivě, bez náhražek a za rozumné peníze.

Každá doma totiž má své trendy. Ta současná směřuje k jakési univerzalitě. Sítě řetězců mezinárodních restaurací nám sice nabízejí stejnou kvalitu jídla v Praze, Paříži i New Yorku, ale jejich politika smazává jakékoli rozdíly národních kuchyní, které činí cestovatelský svět tak zajímavým. Navíc ona standardní kvalita bohužel často sklouzává k jednomu: univerzálnímu blafu neidentifikovatelné chuti. Navíc, já nejedu do Paříže kvůli tomu, abych si dala stejný masový karbanátek jako na náměstí u nás doma, kde bydlím. Jedu tam proto, abych ochutnala jejich místní specialitu. A tak nehledám sítě řetězců, ale obyčejnou hospůdku, kde dostanu to, co chci.

Navrch huj, vespod fuj

Najdou ale třeba zahraniční turisté v Praze místo, kde narazí na dobrou nefalšovanou českou kuchyni? Mám na mysli restauraci, která nebude typickou předraženou pastí na neznalce, jakých je centrum plné. Navenek honosný interiér, ale když nahlédneme pod pokličku, zažijeme nepříjemné překvapení. Jak říká jedno české přísloví: navrch huj, vespod fuj. Jídla sice servírovaná třeba v příjemném prostředí, ale kvalitou značně pokulhávající, uvařená s použitím polotovarů, uměle dochucená, z nepříliš kvalitních surovin. Jako ideální nevidím ani titěrné ochutnávací porce servírované s okázalou noblesou. Nechci si hrát na vysokou gastronomii, chci se zkrátka dobře najíst.

Tuny glutamátu nechci

Další trendem nedávných let byla čínská kuchyně. Éra levných čínských bister, která nabízela umělá jídla s tunami glutamátu, už naštěstí mizí. Úspěchem ovšem bude, jestli se jim nepodařilo zkazit chutě českého obyvatelstva natolik, aby ještě bylo schopno ocenit kvalitní českou kuchyni. Ale konec nářků, myslím, že tak daleko situace naštěstí ještě nedošla. Pořád ještě existují dobré podniky. Někdy je objevíme třeba náhodou, když něco vyřizujeme v místech, kde normálně naše noha nespočine. Dostaneme hlad a najednou se před námi vyloupne příjemná hospůdka. Co je signálem, že tady se dobře najíme?

Na exotické názvy dejte pozor

Pozornost věnujte už jídelnímu lístku. Jídla by měla mít srozumitelný a jednoduchý název. Pokud tam najdete třeba Pirátskou masovou kapsu, takové jídlo ve vás okamžitě vzbudí otázky: Co to má znamenat? Čeho se můžu dočkat? Nebude to náhodou nepříjemné překvapení? Málokdo má takovou odvahu, že je ochoten si jídlo s podivným názvem rovnou objednat, když neví, do čeho vlastně jde. Takže buď musí v jídelním lístku následovat výčet přesného složení nabízeného jídla, nebo se bude tužit číšník v palbě vašich všetečných otázek. Každopádně příliš exotické názvy jídel moc důvěryhodně zrovna nepůsobí. Rajská s houskovým knedlíkem zní mnohem lépe, síla je v jednoduchosti – a hlavně: vím, co mohu očekávat, českou klasiku.

Telefonní seznam budí podezření

Pozor také na sáhodlouhá menu. Vypadá jídelní lístek malé zapadlé restaurace jako krásně vytištěná kniha a má podobný stránkový rozsah jako detektivní román, který jste včera dočetli, nebo může svojí délkou směle konkurovat telefonnímu seznamu? V tomhle případě už by vám měla svítit varovná červená kontrolka! Pryč odsud! Jak to může taková malá restaurace s minimem personálu stihnout? Jednoduše, ty spousty nejrůznějších ingrediencí vytáhnou z mrazáku a vy pak dostanete narychlo rozmražený polotovar dochucený umělým kořením a ohřátý v mikrovlnce. O čerstvém a poctivém jídle si v takovém případě můžete nechat leda tak zdát. Naopak krátké menu nebo dokonce jenom názvy jídel křídou na tabuli bývají zárukou, že vše bude čerstvé. A potkáte-li tam místní štamgasty, tím spíš.

Obyčejnou českou hospodu s dřevěnými stoly, lavicemi a židlemi a maximálně deseti poctivými českými jídly na lístku psaném třeba i krasopisně rukou bych zkrátka nevyměnila za sebelepší nóbl podnik, i kdyby mi tam servírovali všechno na zlatých podnosech. A co vy? Máte ve svém okolí dobrou hospodu, kam se dá jít na dobře uvařené tradiční české jídlo? Co je pro vás signálem: Tady se dobře najím? Myslíte si, že klasická česká jídla z hospod nezmizí?

Zdroj foto: internet