Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pro filmové fandy, kteří slovenštinu ještě nepovažují za nesrozumitelný jazyk a bez váhání si v něm čtou, jsou určeny následující řádky. Rád bych příznivcům kvalitního čtení o pohyblivých obrázcích – a nejen o nich - prozradil, že u našich východních sousedů vycházejí rozličné publikace, které bychom jim mohli závidět.  Mají přitom společného jmenovatele – tak či onak se na nich (spolu)podílí Slovenský filmový ústav.

Jako drobné knížečky bychom mohly označit dva tisky, oba přeložené z francouzštiny.  První z nich sepsal Georges Didi-Huberman a nazval Vyjsť z temnoty. Útlý čtyřicetistránkový svazeček koncipoval autor jako osobní dopis plný obdivu, adresovaný režiséru László Nemesovi, jenž celý svět  - tedy spíše uměnímilovné, vnímavé publikum - uhranul  Saulovým synem, vysoce subjektivizovaným popisem nacistického vyhlazovacího tábora, jak tamní poměry vnímá jeden z vězňů. Nemes za své dílo dokonce získal amerického Oscara a šest desítek dalších ocenění  (a stejný počet neproměněných nominací) na nejrůznějších festivalech a přehlídkách. A Didi-Huberman osvětluje, jak jej Nemesovu výpověď vnímal a do hlouby duše procítil, jakkoli se snažil uniknout pohlcení sugestivně vyprávěným příběhem a popsat jeho vnější tvar.

Druhá knížečka je objemnější, přesahuje stopadesát stránek a nazývá se zcela výmluvně Kult banality. Její autor François Jost se v ní zamýšlí na podivuhodným paradoxem, jak se lidstvo prahnoucí po stále dalších a dalších civilizačních vymoženostech duchovně propadá do primitivity, když holduje ohlupující, zpravidla televizní zábavě. Diváci to přitom odůvodňují potřebou oddechnout si, nutností relaxovat a jen se bavit modelováním smyšlených světů. Už podtitul Jostovy knihy Od Duchampa k reality šou dává tušit, kudy autor povede svou výpověď.

Do šesti kapitol rozvržené pojednání probírá nejrůznější aspekty záliby v banalitě, která někdy souznívá se všedností postrádající vyostřené konflikty i jakoukoli osobitost – také jen navenek zdánlivě fádně plyne. Úvahy se dotýkají rozpustnosti umění v masových médiích i odmítání originality nahrazené mnohokrát osvědčenými stereotypy a klišé. A není jisté, nakolik ironicky myslel svou odpověď proslulý avantgardní umělec Andy Warhol, když na otázku, s kým by nejraději strávil večeři, odpověděl, že s televizí. Ostatně právě Warholově tvorbě a jejímu vědomému koketování s banalitou se Jost hojně věnuje. Výmluvná jsou i Warholova slova, která vypustil v souvislosti se skandálním erotickým experimentem Chelsea Girls. Když se jej kdosi tázal, zda se jedná o umění, sebevědomě přitakal a hned nabídl zdůvodnění (ve slovenském překladu): „Po prvé preto, že ho vytvořil umelec, a po druhé preto, že bol jako umenie predstavený.“

Další dvě knihy, již zvíci běžného (byť brožovaného) svazku, jsou zasvěceny důležitým osobnostem, které filmové dění výrazně ovlivnily, ať již tím, že o něm psaly, nebo se přímo podíleli na jeho vzniku. Představovat ruského režiséra Andreje Tarkovského, věčnými cenzurními potížemi posléze vehnaného do emigrace (kde také na úsvitu gorbačovského „přestavbového“ období zemřel), není zajisté potřeba. Kniha jednoduše nazvaná Andrej Tarkovskij  a protkaná kvalitními reprodukcemi obrazového materiálu, se skládá z několika statí, které se podrobně věnují jeho tvorbě, pátrají po její jedinečnosti. Jedna je překladová – sepsal ji Sean Martin a ve stručnosti postihl Tarkovského tvůrčí dráhu jako režiséra i jako teoretika, jenž hloubavě rozmýšlel o svém stylu, zamýšleném účinu i kontextech své práce.

Druhá stať od Petra Krále, v 80. letech psaná pro francouzský časopis Positif, je ponechána v původním českém znění (a dostupná rovněž v časopisu Iluminace 3/1997). Autor se zabývá motivem ohně – ostatně jeho text se nazývá Hořící dům – a zkoumá Tarkovského filmy skrze (nejen) tuto mřížku i další obtížně zachytitelné jevy, aby své postřehy dovedl až k jeho poslednímu dílu Oběť, vrcholícímu právě vzplanutím domu.

Jedinou původní studií (byť rovněž již dříve zveřejněné v časopisu Kino-Ikon 2/2017) je tak příspěvek Juraje Oniščenka, příznačně a zcela vyčerpávajícně nazvaná „Čas, realita a virtualita v diele Andreja Tarkovského“. Patrná je zde snaha vtěsnat Tarkovského osobitost i výlučnost do teoretických konceptů uznávaných západních vědců, filozofů i filmologů (např. Gilles Deleuze).

Kniha zahrnuje též řekněme přílohy, ať již jedná o jakousi maketu encyklopedického životopisného hesla o Tarkovském nebo o podrobné záznamy, které shrnují veškeré Tarkovského filmy včetně školních. Ale již se nedovíme, že jeho snímky je záhodno sledovat jen na filmovém plátně a v obklopení diváky, neboť na nutně nedostatečné televizní obrazovce se mění v obtížně sledovatelnou banalitu, přesně v intencích výše zmíněné Jostovy knihy.

Poslední hodnocená kniha Pavel Branko – v znamení filmu a jazyka pojednává o letos již osmadevadesátiletém nestoru slovenských filmových historiků (a rovněž recenzentů), jenž ovlivnil celé poválečné přemýšlení o filmu nejen na Slovensku, ačkoli jej stíhala nepřízeň mocných tohoto světa – vymezoval se proti nacismu i komunismu. Už před drahnými lety vyšly několikasvazkové soubory jeho prací, nyní se ke čtenářstvu dostává stejně jako v případě Tarkovského další sborník, na němž se podílelo celkem čtrnáct pisatelů (opět včetně českého zástupce, tentokrát Martina Štolla).

Autoři zkoumají nejrůznější aspekty Brankova celoživotního odkazu, dotýkají se jak obecných koncepcí (třeba vztažených k filmovým dějinám), tak jednotlivostí (vedle hraného filmu se Branko cíleně věnoval rovněž dokumentární tvorbě, kterou dlouhodobě posuzoval). A některé příspěvky nezapřou, že byly psány jako osobní vyznání a jako důkaz zaslouženého obdivu.

A na závěr jsem si ponechal odborný časopis Kino-Ikon, který vychází pololetně. Nyní se lze seznámit s prvním číslem letošního roku. Jak vidět, stejně jako pražská Iluminace vychází se značným zpožděním a stejně jako Iluminace je obtížně sehnatelný. Není divu, když zveřejňuje texty čtenářsky mnohdy hodně náročné, i když se tolik, jak to činívá Iluminace, kterou nejspíš čtou jen ti, kdo do ní přispívají. Kino-ikon se naštěstí vyznačuje větším rozptylem publikovaných textů, takže vedle teoretizujících příspěvků lze nalézt i přehledové vhledy, zpracované ovšem s mimořádnou znalostí předkládaných údajů (jako v případě asi největšího znalce italské kinematografie Jana Švábenického, zase českého autora, jenž uplatnění našel i ve slovenském tisku).

Kino-Ikon přináší cenná ohlédnutí do nedávné minulosti, ať je rozebírána slovenská televizní tvorba na počátku 90. let nebo se pořádají výpravy do ještě vzdálenější minulosti, jmenovitě jsou sledovány distribuční osudy některých filmů v zahraničí (..a  pátý jezdec je strach, Zmluva s diablom), přičemž docházelo i ke střihovým zásahům, aby se dosáhlo větší divácké přijatelnosti. Je začleněna také návštěva Polska a obhlídka dlouho nedokončeného  Żuławského filmu Na stříbrném glóbu. Také si přečteme rozsáhlý profil maďarského režiséra Kornéla Mundruczóa, od něhož vstoupilo i u nás do diváckého povědomí „psí podobenství“ Bílý bůh či naposledy sci-fi Měsíc Jupitera. Nutno rovněž zmínit, že Kino-Ikon poskytuje prostor i mladičkým adeptům filmové vědy, které si své první články ozkušují právě zde, navíc v konfrontaci se snímečky natočenými studenty praktické filmařiny. Možná, že něco podobného by mohla zavést i zdejší Iluminace, zpravidla zaplněná texty obtížně stravitelnými, případně úplně nejedlými. Studentské příspěvky by ji určitě oživily…

Georges Didi-Huberman: Vyjsť z temnoty
Přeložila Mária Ferenčuhová
Vydaly Slovenský filmový ústav a Asociácia slovenských filmových klubov, Bratislava 2017, 48 stran
Hodnocení: 70 %

François Jost: Kult banality. Od Duchampa k reality šou
Přeložila Mária Frenčuhová
Vydaly Slovenský filmový ústav a Asociácia slovenských filmových klubov, Bratislava 2017, 160 stran
Hodnocení: 60 %

Michal Michalovič (ed.): Andrej Tarkovskij
Vydal Slovenský filmový ústav, Bratislava 2019, 120 stran
Hodnocení: 70 %

Erik Binder (ed.):  Pavel Branko – v znamení filmu a jazyka
Vydal Slovenský filmový ústav, Bratislava 2019, 200 stran
Hodnocení: 80 %

Kino-Ikon 1/2019 (šéfredaktor Martin Kaňuch)
Vydaly Slovenský filmový ústav, Vysoká škola múzických umění a Asociácia slovenských filmových klubov, Bratislava 2019, 273 stran
Hodnocení: 80 %