Jak se měnila naše jména i příjmení v průběhu věků

Jak se měnila naše jména i příjmení v průběhu věků

Tisk

vyvoj vlastnich jmen200Poutavá a křivolaká je historie našich jmen, zvláště pak příjmení. V časech od nás vzdálených více než tisíciletí, kdy převažovaly latinské písemnosti, se s českými výrazy často setkáváme v latinizovaném přepisu - stačí se podívat do franckých kronik nebo později do zdejší Kosmovy. Například jednoho z bratrů svatého Vojtěcha, Pobraslava, nalezneme psaného jako "Bobrazlau". O tom všem, o nejstarších dokladech i následných proměnách, pojednává kniha Jany Pleskalové Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000 - 2010. Ačkoli nese vročení 2011, na pulty knihkupectví se dostala až o dva roky později.

Pokud pomineme jména související s cizokrajnými vlivy (například Havel souvisí s Galií, je to vlastně obyvatel Galie), nejstarší pojmenování svého nositele zpravidla nějak charakterizovala - jaké má vlastnosti, jak vyhlíží, čím se živí, odkud pochází, čím se vyznačuje ve vztahu k rodině, vrchnosti, svatým i k samotnému Bohu. Z posledně jmenované skupiny pocházejí např. jména se základem Bog/Boh-, Jan- apod.

Význam některých výrazů je dnes zatemnělý: třeba jméno Kochan označuje ve staročeštině milence (v polštině by tomu rozuměli snáze - tam se dodnes vyskytuje „kochanek“ ve stejném významu). Lidé zpravidla mívali jedno jméno, někdy však provázené blíže charakterizujícím dovětkem, který vysvětloval jejich profesi, původ, místo apod. Rychle narůstala mnohost používaných tvarů odvozených od vlastních jmen (například Michal, Jan, Pavel…), protože různými příponami vznikala další.

Časté byly koncovky -ek (i mezi dnešními filmaři nalezneme tvůrce jako Michálek, Janek...), hojně se vyskytovalo zakončení na -š s různorodou předchozí samohláskou. Například pisatel těchto řádků zjistil, že jeho dávný předek z první poloviny 16. století se psal toliko Jaroš (podle Pleskalové odvozeno ze slova Jaroslav) a teprve o století později začalo být tato označení vnímáno jako dědičné příjmení, doplněné samostatným křestním jménem. Od 16. století se rejstřík jmen nadále rozšiřuje: přibývají jména zakončená na -ec a -ák, také -a, -ch nebo -n; mnohá vycházejí z přídavných jmen nebo ze slovesných minulých časů (dnes např. spisovatelé Páral, Hrabal, Nepil…).

Kniha probírá vývoj jmen napříč sociálním rozvrstvením společnosti, všímá si šlechty, církevního stavu, městského i venkovského obyvatelstva. A táž kriteria pro tvorbu jmen uplatňuje na rozličná časová obdobní, aby doložila mohutnící košatost užívaných variant. Načrtává, jak se utvářela nynější podoba jmen, jak se původně nezávazná, doplňující či upřesňující příjmí, jen dočasně provázející svého nositele, měnila v dědičná příjmení.

Například z Jakuba krčmáře, nazvaného tak proto, že provozoval krčmu, se v budoucnu stane Jakub Krčmář, byť by změnil profesi. Z Tomáše rváče se stane Tomáš Rváč, i kdyby se už nikdy v životě nerval. Z roku 1786 totiž pochází císařské nařízení, že jména lidí musí být dvojslovná, skládající se z křestního jména a příjmení. Ale třeba na vesnici se až do dvacátého století - a někde dodnes - udržel zvyk pojmenovávat hospodáře na usedlosti nikoli matrikovým příjmením, nýbrž podle toho, komu původně patřila: říkalo se tomu „jméno po chalupě“.

Autorka se věnuje také podobě ženských příjmení. Čtenáře (a myslím tím čtenáře obojího pohlaví) určitě zaujme, že v minulosti se žena určovala výslovně popsaným vztahem k muži - v knize nalezneme konkrétní doklady: Alžběta Matouše Vejrycha dcera je po sňatku jmenována jako Alžběta žena Matouše Hilšara, poté eventuálně Alžběta Hilšara, Hilšarova, případně Hilšarová nebo dokonce Hilšarka. Přivlastňovací koncovka -ova/ová převažuje, též se vyskytuje zakončení -ů (Hilšarů) nebo -ic (Hilšarovic), rovněž -á (Široká) a -í (Hořejší) u původně přídavných jmen. A docela by mě zajímalo, jak by pan Mokrej nazýval svou ženu či dceru: zda Mokrejová nebo Mokrá.

vyvoj vlastnich jmen

Marně bychom hledali zmínku o dalším ženském přechýlení pro dcery, byť dávno zaniklém, a sice zakončeném na -ovna (viz ženy z přemyslovského rodu Anežka Přemyslovna, Eliška Přemyslovna...). Tato varianta je dodnes živá v Polsku, přetvořená do podoby -ówna. Například polská filmová teoretička Grażyna Stachówna se do češtiny převádí jako Stachová - viz její stať v knize Tvořivé zrady. V ruštině se stejná koncovka vztahuje k takzvanému otěčestvu, k prostřednímu jménu převzatému ze jména otcova. Například první ruská kosmonautka Valentina Těreškovová se rusky nazývá Valentina Vladimirovna Těreškova. (Mužská otěčestva končí na –ič, viz Anton Pavlovič Čechov.)

Jana Pleskalová nastudovala obšírnou odbornou literaturu, nahlíží do (zpravidla již zpracovaných a vyhodnocených) starých záznamů, do matrik, urbářů a gruntovních knih. Zabývá se též vlivy na vybírání křestních/rodných jmen pro děti. Doklady nachází i ve starší české beletrii. Načrtává široký obraz probírané problematiky, zabrousí do německého jazyka i židovských zvyklostí. Avšak její výklad je pedantsky suchopárný, nezáživný, dokonce bych řekl úmorný.

Schází mi v něm čtenářské osvěžení, které by třeba dokládalo rozvernou necudnost táhnoucí se dějinami. Vždyť by bylo potěšením přečíst si něco o Tomáškovi řečeném Prdel, o pánu, jehož postihla jistá nesnáz - a od té doby byl znám jako Nasralvhrnec. Nebo o jihočeském rodu Uchcanejch, kteří si kvůli posměchu okolí zvolili jiné příjmení. (O tom všem se naopak zmiňuje Dobrava Moldanová v knize Naše příjmení.)

I když Pleskalčina zjištění jsou zajisté spolehlivá, občas zanechávají otazník: pochybuji třeba, že syn císařovny Marie Terezie se jmenoval František Josef II. Když cituje údajný odkaz na něho nalezený v jedné povídce Vlasty Pittnerové, aby objasnila oblibu jmen František a Josef, obávám se, že zmíněná spisovatelka měla na mysli vladaře zcela jiného…

Jana Pleskalová: Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000 - 2010.
Vydala nakladatelství Host a Masaryková univerzita.
Brno 2011, 204 stran.
Hodnocení: 70 %

Foto: kniha


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Ivana Chřibková: „Věděla jsem, že chci napsat příběh, který bude jak o jednom člověku, tak o celé generaci.“

chribkova 200Máme pro vás rozhovor se spisovatelkou Ivanou Chřibkovou, která vydala knihu s názvem Suchý hadr na dně mořském, která si ihned získala své příznivce. Nedávno spatřila světlo světa i audiokniha, tak jsme u této příležitosti paní Chřibkovou tro...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Týden barokních tradic v Litomyšli a na zámku Nové Hrady

litomysl 200Dědictví a tradice baroka chce představit nový festival Litomyšlské dny barokní tradice, který se koná od 14. do 21. srpna v Litomyšli a na zámku Nové Hrady. Program zahrnuje nejen koncerty, ale také bohoslužby, procesí a přehlídku historických ...

Z archivu...


Literatura

Co má společného román Paní Dallowayová Virginie Woolfové s oscarovým snímkem Hodiny?

virginie 1902Klasika Virginie Woolfové vždy láká k přečtení. Dokonalý styl, skvělé popisné pasáže, psychologie postav. Každodennost, introspekce. Její Paní Dallowayová je kniha, která se nachází v mnoha kniho...

Divadlo

Česko slovenský festival Setkání Stretnutie 2024 je za dveřmi!

setkani stretnutie200Už 28. ročník mezinárodního divadelního festivalu Setkání Stretnutie přinese v termínu 14. – 18. května výběr toho nejlepšího, co se v poslední době urodilo na česko-slovenské divadelní scéně. Vstupenky jsou v prodeji od začátku...

Film

POWAQQATSI: druhý díl Qatsi trilogie na hodinu a půl pevně přiková k obrazovce

Powaqqatsi plakat  200V roce 1988 spatřil světlo světa druhý díl Qatsi trilogie, který jeho autor Godfrey Reggio nazval Powaqqatsi. Překlad znamená „život na úkor někoho jiného“ a vyst...