Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Sbohem východní Evropo nabízí poměrně osvěžující a originální úhel pohledu na dějiny střední a východní Evropy. Jde spíše o epizodické vyprávění zaměřené na různé anekdoty a zajímavůstky než vyloženě školsky pojaté dějiny. Zároveň nemusíte mít hluboké vědomosti o historii východní Evropy, abyste si čtení mohli užít a získat vědomosti.

„Tradiční společnosti východní Evropy po staletí ze všeho nejvíc připomínaly pestrobarevnou tapisérii“

Ják nám už podtitul knihy mnohé prozrazuje „Intimní dějiny země, která nebyla“, nevypráví o konkrétní zemi, jako spíše o různorodém celku či pojmu „východní Evropy“. Také se bude jednat o intimní dějiny, což pro nás od Mikanowského znamená, že se nám pokusí ukázat dějiny této části Evropy, která se dnes už třeba nechápe jako východní (částečně také proto, že je to zabudovaného do západního koloniálního narativu o východní Evropě jako něčem zaostalém za Západem). A do jisté míry i mladém – vznik jednotlivých států tu má velmi různorodou perspektivu a hranice tu jsou do určité doby chápané jako náboženské či jazykové než vyloženě státní, což je také mimo jiné rys, který východní Evropu odděluje od Evropy západní.

Autor začíná tím, že „žádná východní Evropa už není“, neboť některé státy se nyní prezentují jako středoevropské, jiné jako baldské, lidé jsou z jednotlivých zemí, občas o sobě mluví, že pocházejí z určitého kraje. Nikdo z těchto obyvatel se však nechápe jako „Východoevropan“. Co je však podle Mikanowského spojuje a charakterizuje, je různorodost – je zde pluralita etnické příslušnosti, jazyků a víry. Tím se podle autora i výrazně liší od západní Evropy. Pohanství tu přetrvává mnohem déle než jinde, konverze na státní náboženství do sebe absorbuje nedogmaticky původní zvyky a rituály a vytváří z těchto spirituálních vír něco, co západ nezná. Na východě podle Mikanowsého jsou schopní žít pospolu ortodoxní křesťané, katolíci, Židé a muslimové a vzájemně se překrývají (a nežijí nutně v harmonii). Více než jinde zde vznikají nové náboženské a spirituální skupiny jako jsou husité, frankisté či bogomilové, ale také různí alchymisti a okultisti. Toto tehdy nábožensky ortodoxní západ nezná, rozhodně ne v takové míře a tímto způsobem. V současnosti se tento typický rys obrátil a je to východní Evropa, která se stává homogenní a xenofobní.

„Přetrvávajícím principem východní Evropy je pohyb“

Sbohem, východní Evropo je koncipovaná po třech částech, které jsou rozdělené podle schématu: náboženství, víra; říše, národy; dvacáté století. Kniha je doplněna o dobové mapy z různých období pro ještě jasnější orientaci čtenáře, nechybí poznámkový aparát a zážitek vyzdvihují i obrazové dokumenty, což z knihy dělá ještě zajímavější záležitost. Zabývá se ekonomickými, kulturními, sociálními, politickými a environmentálními aspekty. Zároveň vypráví o velkých světodějných událostech, které se odehrály ve východní Evropě. Ale jde i o detailní pohled na životní příběhy obyčejných lidí z různých regionů a dob. Ve velké míře se zabývá národními mýty a jejich rozdíly, noří se do folklórů jednotlivých oblastí. Je plná příběhů, anekdot a faktů, které Mikanowski velmi osvěžujícím způsobem kombinuje.

Jedná se o netradiční pohled na historii, neboť nesleduje akademický či školský výklad dějin, ale jde po různých libůstkách – mystickém fašismu Moldavského knížectví, po prvním sčítání lidu Říšského kraje, pátrá po arménských hřbitovech, které jsou jediným pozůstatkem v Sedmihradsku, sleduje svou rodinnou linii (židovsko-katolickou, polsko-liltevskou), jenž se občasně vynoří z celého textu a dodává knize další osobní rozměr. Několikrát se tu setkáme s českou historií – dozvíme se, že Češi jsou průkopníci v padělání děl, nebo je tu úryvek o Rudolfu II. a dalších modernějších osobnostech. Sleduje také romskou komunitu ve východní Evropě, což rovněž oceňuji.

„Papež zodpověděl chánovy otázky bod po bodu: kalhoty, koupel i turban lze akceptovat; kouzelné kameny a polygamii spíše ne“

Jsem si jistá, že kniha nemusí sednout každému. Není to klasicky pojatá publikace zabývající se historií, nedá vám vyloženě hluboký pohled na historické události. Je dobrým úvodem do historie regionu, ale nevytváří úplný obraz a jedná se spíše o fragmenty. Na východní Evropu se dívá skutečně široce a nezaměřuje se na konkrétní zemi. Zároveň je jistým způsobem úzkým narativem, neboť se zaměřuje i na malé lokality, které Mikanowski sám navštívil, aby vypověděl o skutečné multikulturalitě oblastí, avšak nesklouzává k idealizaci. Toto neotřelé pojetí může být silnou i slabou stránkou knihy. Hodně záleží, za čím jdete a co očekáváte, že od Sbohem, východní Evropo, dostanete. Někdo by knize mohl vytknout jistou nepřehlednost, ale to je dáno tím, jak nesleduje časovou linii událostí, a je spíše detailním pohledem na vybrané zájmy, problémy a události, které pro Mikanowského byli důležité pro dotvoření řekněme dojmu z východní Evropy, který on osobně sleduje a chce tímto výběrem vyjádřit.

Z mého pohledu jde o mnohovrstevnatý pohled mixu obecných a detailních dějin, který vytváří nejednoznačný a přesto symptomatický reliéf východní Evropy. Jak sám autor naznačuje, západní Evropa jako taková, nerozumí bouřlivé historii a komplikovanosti východní Evropy, a to, co z ní dělá, čím je. Od západní Evropy se východní liší především tím, že je pro ni specifická segmentace obyvatel než jejich integrace a probíhají tu konflikty, ale nikoliv vyhánění. Toto specifikum západní Evropa ve svém historickém genomu postrádá.

Co naopak považuji za nešťastnou formulaci je, že Mikanowki podává Rusko jako přímého následníka Kyjevské Rusi, což je v rozporu s historickými fakty. Také mi přišlo zvláštní, jak na vícero místech podává celek východní Evropy jako baštu mysticismu a působí pocitem nostalgie po této minulosti.

Čtenářstvo by si mělo dát pozor na formální chybu v tisku, kde v druhé části poznámkovém aparátu je první kapitola označena jako „Pohani a křesťané“ namísto „Říše“.

Ukázka:

Pro pohanské náčelníky, kteří se stali prvními křesťanskými panovníky ve východní Evropě, byla konverze pragmatickým rozhodnutím, jež s sebou ovšem neslo duchovní dilemata. Svědčí o tom například dopis, který v roce 866 poslal bulharský chán Boris I. papeži Mikuláši I. Tou dobou už Starobulhaři žili v Evropě přes dvě stě let. Za tu dobu postupně splynuli se svými slovanskými sousedy - zemědělci, ale stále se neústupně drželi starých zvyků stepních národů a pohanské víry. Když chán Boris zvažoval, zda má vstoupit do římské, nebo raději do byzantské církve, potřeboval se lépe seznámit s detaily. Sepsal proto seznam dotazů pro papeže. Smí muži nadále nosit kalhoty, když se stanou křesťany? A co ženy? Kolik manželek může muž mít? Je po otěhotnění nebo během předvelikonočního půstu povolen pohlavní styk? Smí se muži v pátek koupat? Mají se v kostele nosit turbany? A je ještě stále povoleno léčit rány kouzelným kamenem?
Papež zodpověděl chánovy otázky bod po bodu: kalhoty, koupel i turban lze akceptovat; kouzelné kameny a polygamii spíše ne. Tyto odpovědi zřejmě chána uspokojily víc než reakce, jakou na tytéž dotazy obdržel od ortodoxního patriarchy v Konstantinopoli. Přesto dal nakonec přednost Řekům. Bylo to pragmatické rozhodnutí: byzantští císaři byli blíž a měli silnější armádu než Římané. Podobné kalkulace byly příznačné pro christianizaci celé oblasti. V devátém století se k Bulharům v byzantské sféře vlivu připojili Srbové.
V roce 987 následovala jejich příkladu kyjevská knížata. Tyto napůl vikingské a napůl slovanské vojevůdce přitahovalo byzantské křesťanství po estetické i politické stránce. Když poprvé spatřili kostely v Konstantinopoli, oněměli úžasem. Jistý kronikář později zaznamenal, že po vstupu do chrámu Hagia Sofia nevěděli, zda jsou v nebi nebo na zemi", a okamžitě poznali, že „,tam přebývá Bůh“.
Ruská knížata se tedy nakonec nechala zlákat krásou, ačkoli svou roli jistě sehrál i fakt, že Konstantinopol byla zároveň jejich největším obchodním partnerem. Jinde zvítězily prozaičtější důvody. Největší hrozba pro nezávislost Čechů, Chorvatů a Poláků přicházela ze západu, konkrétně z Franské říše a jejího nástupce, většinově germánské Svaté říše římské. Oba státy vyznávaly katolickou víru. Slovanská království se proto raději obrátila přímo na Řím, aby se vyhnula násilné christianizaci ze strany Franské říše a mohla si vytvořit své vlastní křesťanské instituce, nezávislé na německém císaři.
Tato rozhodnutí, plynoucí z konkrétních politických poměrů v devátém a desátém století, měla dalekosáhlé důsledky. Kvůli nim se východní Evropa stala hranicí mezi soupeřícím křesťanstvím Říma a Byzance. Dělicí čára mezi pravoslavím a katolictvím procházela samým srdcem mnoha států, což vyústilo ve staletí konfliktů a svárů. Ještě ve dvacátém století vedlo napětí plynoucí z velkého schizmatu k rozpadu a vnitřnímu rozkladu národů.

Sbohem, východní Evropo - Intimní dějiny země, která nebyla
Autor: Jacob Mikanowski
Překladatelka: Irena Steinerová
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2025
Počet stran: 400
Hodnocení: 96%

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/sbohem-vychodni-evropo-707677918