Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Navštěvování cizích, neřkuli ještě k tomu vzdálených či dokonce mýty opředených zemí nebývalo ve středověku ani později obvyklé – už jen proto, že vyžadovalo patřičné finanční zázemí a možná touhu zažít dobrodružství. Tehdejší lidé po celé Evropě, myšleno ti gramotní, a tudíž vzdělanější i movitější, si raději četli cestopisy, již tehdy překládané i do češtiny (třeba Marca Pola nebo Mandevillův).

Nyní vyšla péčí brněnského nakladatelství Host kniha Středověký turista, kterou sepsal anglický odborník na toto dějinné období Anthony Bale. Vytyčil v ní základní směry putování: tehdejší cestovatele ovlivňovaly zejména náboženské cíle, ať již se nacházely v Evropě (např. Řím) nebo mimo ni (Jeruzalém, obecněji Svatá země), případně vedly ještě dál na jih k dnešní Etiopii i na východ do Indie, Číny a Mongolska. Avšak jedince, kteří podnikali daleké, dlouhodobé výpravy z vlastní niterné potřeby cestovat, bychom nalézali ojediněle. Už Bale v podtitulu své knihy zvažuje, kdo kromě poutníků se ještě mohl vydat na cesty: jsou to podle něho ještě učenci a špioni.

Už ve středověku se vyskytovala doporučení, jak a kam cestovat

Pokud se zaměříme na původ či profesi cestovatelů, mnohdy se jednalo o mnichy, ale také o obchodníky, diplomaty apod., spojené nějakými náboženskými, ekonomickými nebo politickými zájmy, případně byli součástí větší výpravy – ostatně se nedoporučovalo, aby lidé cestovali sami, už kvůli osobní bezpečnosti, neboť třeba vztahy křesťanského světa k útočným muslimským sousedům byly málokdy přátelské. Ostatně čím vzdálenější a exotičtější (a tím pádem pro vnímání Evropana sotva pochopitelné) to byly země, tím více jejich líčení podléhalo fantasknu.

Cestovatelé, spíše než pěšky se pohybující na koni či lodí, zaznamenávali nejen své poznatky a zážitky, ale také zanechávali rady svým následovníkům, jak by si měli počínat, jakých skutků by se měli vyvarovat. Tyto svého druhu cestovní průvodce, zpravidla psané latinsky, a tudíž dostupné jakémukoli zájemci vládnoucímu tímto univerzálním jazykem. Nejstarší pocházejí z 12. století a váží se najmě k posvátným místům dodnes vyhledávaným (jmenovitě Santiago de Compostela). Lze si v nich přečíst třeba údaje, kde se vyskytuje pitná voda, jak se chránit před obtížným hmyzem nebo jak si zajistit nocleh.

Jaké byly zážitky z cestování

Bale se snaží čtenáři přiblížit, jak mohla vyhlížet taková cestovatelská akce podnikané dokonce i ženami, jak měly vyhlížet duchovní i materiální přípravy na ni a co bylo nezbytné brát si s sebou. Domýšlí i možný průběh takového putování, využívaje k tomu podklady z nynějších odborných pojednání i z více než desítek v moderní době vydaných cestopisů (avšak nepátrá po těch, jejichž rukopisy doposud odpočívají v archivech). A postihuje jak okouzlení a úžas, tak hrůzu a děs, které se s putováním nedílně pojily.

Zmiňuje první případy, kdy člověka pudila jen jeho vlastní zvědavost a případně estetická potěcha – jako v souvislosti s básníkem Francescem Petrarcou, jenž 26. dubna 1336 vylezl na horu Ventoux (nalezneme ji ve francouzských Provensálských Alpách, dosahuje výšky přes 1900 metrů), aby obdivoval podmanivý rozhled z ní – a aby se vzápětí za takovou hříšnou marnivost omlouval. Objevíme i pohled takříkajíc z opačného civilizačního okruhu: to když se mongolský křesťan Rabban Bar Sauma, pověřen svým chánem diplomatickým posláním, vypraví do Evropy a s úžasem pozoruje tamní zvyklosti, přírodní úkazy i válečná střetnutí. (Jeho spis zatím marně čeká na překlad do češtiny.)

Bale svůj výklad oživuje přetiskováním dobových doporučení či návodů, stručných jazykových slovníčků. Nejsem si však jist, zda v arabském prostředí by se nějaký Evropan odvážil pronést žádost „marrat nyko?“, což má znamenat „ženo, mohu se s tebou vyspat?“ (s.211). Nicméně: už tehdy se ve vzpomínkách cestovatelů objevovaly náznaky toho, co dnes považujeme za sexuální turistiku. Zvolenou dobu evokují i stroze vyvedené perokresby napodobující vzhled středověkých obrázků.

Cestopisy patřily i u nás mezi oblíbenou literaturu

Český překlad Marka Sečkáře je čtivý, nezaplétá se do složitých větných konstrukcí ani odborné terminologie, je přitažlivý svým povětšinou srozumitelným zněním. A hlavně musím ocenit, že při odkazování na dobové cestopisy, z nichž Bale hojně čerpá, připomíná a cituje jejich české převody, samozřejmě pokud vznikly. Jen o novém vydání Mandevillova cestopisu (vyšel loni, opatřen názvem Cesta kolem světa) zřejmě netuší, neboť pracoval s pradávným překladem Vavřince z Březové, v němž bylo toto dílo dosud přístupné, ale který mu nevyhovoval ani lexikálně, ani obsahově…

Ke Středověkému turistovi připojím jen drobný dovětek, že též z českých krajů putovaly výpravy do dalekých končin a některé se dočkaly i svého kronikáře – z druhé půle 15. století pocházejí deníkové záznamy Václava Šaška z Bířkova, zaznamenávající, co vše zažilo poselstvo, vypravené králem Jiřím z Poděbrad „z Čech až na konec světa“, jak zní název asi známějšího převyprávění z pera Aloise Jiráska. Přetisky dalších starých textů nabídly Cesty do Svaté země (1948). Početné ukázky z cestopisných vyprávěnek přinášejí knihy Jak staří Čechové poznávali svět (1985) a Česká touha cestovatelská (1989). Tuzemské cestovatelské aktivity pak shrnuje jeden svazek z velkolepé sestavy Velkých dějiny zemí Koruny české, nazvaný jednoduše Cestovatelství (2010).

Anthony Bale: Středověký turista. Poutníci, učenci a špioni na cestách
Přeložil Marek Sečkář
Vydalo nakladatelství Host, Brno 2025. 423 stran

Hodnocení: 90 %

Foto: kniha
Středověký turista - Google Books