Jak koncipovali své dějiny středověcí historikové?

studie perex Profesorku Marii Bláhovou, celoživotně spjatou s Katedrou pomocných věd historických Filosofické fakulty UK, zná asi málokdo. Nepatří mezi všeobecně známé historiky jako (z těch starších) František Šmahel, Jaroslav Čechura, Petr Čornej nebo (z těch mladších) třeba Martin Nodl a Daniela Tinková. Komentovala – a případně z latiny překládala – staré české kroniky, jejím základním dílem je před čtvrtstoletím vydaná Historická chronologie, věnovaná hlavně proměnám nejrůznějších kalendářů.

Před několika lety vyšel sborník jejích statí Amica chronistarum (psali jsme o něm ZDE), nyní následují Dvě studie o pozdně středověké historiografii. Oba texty se vyznačují pečlivostí a vyčerpávajícím průzkumem pramenů, sesbíraných v případě potřeby i v zahraničí. První stať se zabývá postavením oficiálního historika ve středověku (a šířeji pojetím dějin u nich), druhá pojednává o anonymně sepsané Kronice Čechů (Cronica Boemorum), jejíž jednotlivé verze vznikaly od 14. století. Kdysi byla mimořádně oblíbená, ale postupně upadla v pozapomnění – její překlad nalezneme např. v knize Ze starých letopisů českých.

Ve službách mocných tohoto světa

Oficiální (tedy panovnickou mocí schválené) spisování dějin autorka zjišťuje napříč Evropou: nahlíží do státních útvarů, které se rozkládaly na místě dnešních států jako Španělsko, Francie, Itálie včetně papežské kurie, přiblíží poměry v Anglii i Skotsku, obhlédne Uhry, Polsko, řád německých rytířů, říšská města i dvory říšské aristokracie. Pozastaví se rovněž u zemí Koruny české, aniž by je jakkoli upřednostňovala. Jedinou oblastí, kterou nepokrývá, je Skandinávie. Tam již nejspíš nepátrala.

Jak tedy nahlížet na historické spisování? I pro dějepisce 13. – 15. století, tedy ještě před vynálezem knihtisku, platí nepochybně zásada „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Oslava panujícího vladaře či rovnou celé dynastie se stala stejně nezbytnou jako obhajoba vykonaných skutků, ať již byly jakékoli.

Odkud historici pocházeli a jak si žili

Bláhová v převážně výčtových shrnutích, která čerpá z novodobých edic a komentářů, poukazuje, odkud dotyční historici pocházeli – zpravidla se jednalo o příslušníky kléru, absolventy univerzit a obecně vzdělance, ale také o písaře, knihovníky apod. Zpravidla měli přístup k důležitým listinám a do zákulisí mocenských půtek a vyznačovali se schopností zjištěné údaje seřadit do přehledného výkladu. Vznikly tak spisy obhajobné a oslavné, které však mají svou hodnotu zejména tehdy, pokud byl autor očitým svědkem událostí, o nichž píše. Tak se dovíme o množství povolaných osob, jejichž spisy se zhusta dočkaly novodobých vydání, avšak sotva někoho nalezneme i v českém překladu.

studie iluminovany rukopis

Iluminovaný rukopis

Zajímavou součástí této práce jsou údaje o hmotném zajištění těchto historiků. Církevní pisatelé mívali většinou své zázemí v klášterech, případné se mohli spolehnout na příjmy ze svých úřadů. Panovníci si naopak vydržovali ty, kteří je oslavovali – včetně básníků, dokonce vypláceli pravidelnou mzdu. Neplatilo to však ve všech případech, zvláště pokud pisatelé měli vlastní zdroje příjmů. Škoda, že chybí zohlednění kupní síly jednotlivých odměn – co si třeba mohl pořídit kronikář Václav Březan mapující dění za posledních Rožmberků, když se posléze propracoval k odměně devadesáti kop grošů ročně?

Jak se konstruovaly národní dějiny

O anonymní Kronice Čechů (nikoli tedy Kosmově) pojednává druhá studie. Bláhová probírá inspirační zdroje a zejména se věnuje porovnání jednotlivých dochovaných variant (vesměs se jedná o rukopisy, přebírající a doplňující nedochovaný výchozí text). Kromě tuzemských úložišť (Pražský hrad, Národní muzeum, třeboňský archiv…) mapuje také zahraniční místa (v Polsku, Rakousku). Všímá si rozdílů i shod v jednotlivých písemnostech. Rovněž zjišťuje, jak si s výchozím latinským textem poradily případné české překlady. K této studii připojila Bláhová obšírnou tabulkovou přílohu, kde mapuje rozdíly v jednotlivých textových verzí, jak se dochovaly v rukopisech.

Marie Bláhová, jež letos v listopadu oslaví osmdesáté narozeniny, píše výhradně pro odbornou veřejnost a laický čtenář se ocitá mimo její pozornost. Proto asi vyvstane potíž s jistou výrazovou toporností, s popisnými, výčtovými tendencemi, které sotva strhnou čtenářův zájem. Avšak přehledný výklad jinak dosti odtažitých reálií má také svou cenu. Navíc ukazuje, že v každé historické době včetně dneška se požaduje „státotvorný“ přístup splňující aktuální očekávání a požadavky, zatímco odlišné názory bývají považovány za dezinterpretační zlomyslnost.

studie