Je skoro zázrak, že roudnický židovský hřbitov nebyl nikdy systematicky ničen. Druhá světová válka obestřela město a v něm žijící Židy strachem. Jejich domovy ztrácely punc bezpečí. Jejich přátelé bez varování přestávali být přáteli. Utéci nebylo kam, a tak nezbývalo nic jiného, než se modlit.
Nedokážu si představit, co se odehrává v hlavě člověku jdoucímu na smrt. Možná, že všechny myšlenky přehlušuje strach. Možná, že v něm do poslední chvíle zůstává naděje a víra v zázrak. Nebo snad nastupuje zvláštní druh smíření se s osudem?
Ať tak nebo tak, jedno je jisté. Zatímco Židé byli odváženi do koncentračních táborů a popravováni, hřbitov zůstával na svém místě a trpělivě čekal na to, až všechna ta hrůza skončí.
A jestli existuje nějaké nebe, pak se dozajista všichni pochovaní za hřbitov přimlouvali. Ve sletu událostí se na něj tak trochu zapomnělo a paradoxně možná právě to mu zachránilo život. Hřbitov časem zarostl náletovou vegetací a také se rozpadla ohradní zeď. S trochou štěstí a neznalosti, mohli zdejší lidé hřbitov považovat za dlouho nevyužívaný park. Koneckonců některé zdroje uvádějí, že park se z něj opravdu měl stát. Tomu naštěstí bylo zabráněno.
Hřbitov se nakonec (díky již zmíněné rekonstrukci) své chvíle opravdu dočkal. Stojím teď u novějších náhrobků. Jsou na nich hebrejsko – německé nápisy. Při pohledu na ně začínám litovat, že jsem v hodinách němčiny nedávala větší pozor. Nakonec přece jen přeložím několik vět. Čas od času se opakují. Jsou to krátké verše o Bohu. Nořím se stále hlouběji do útrob hřbitova. Nacházím tu pár náhrobků v češtině. Pochován je tu i jakýsi dělník z Kostomlat. Náhrobek z pískovce hrdě hlásí, že zde odpočívá čestný muž, který bude nesmírně chybět své rodině. Lehce pohladím zářivá písmena.
Hřbitov je k mému údivu perfektně udržovaný a je znát, že cestičkami denně procházejí lidé. Přesto se z tohoto místa nestala laciná atrakce. Má to tady neuvěřitelnou atmosféru. Jako by se nad všemi těmi náhrobky vznášely duše zemřelých. Nesvítí tu svíčky, ani tu není hromada květin, jak jsme zvyklí z křesťanských hřbitovů. Přesto je toto místo posledního odpočinku v zásadě mnohem hezčí. Proč? Možná pro svoji pokoru. Pro svoji jednoduchost a prostotu. Křesťané hlásají skromnost a oddanost Bohu. Židé ji umějí dokázat. I na své poslední cestě.
Když opouštím toto zvláštní místo, sama sobě slibuji, že ho navštívím znovu. Budu sem chodit nejen abych se poklonila zemřelým, ale také proto, abych se od nich něco naučila. Protože i když od jejich pohřbu uplynulo už mnoho let, ba dokonce staletí, na zdejším hřbitově stále žijí. Stal se pro ně klidnou oázou v dnešním jinak marnotratném světě.
Fakta:
- starý židovský hřbitov vznikl v Roudnici nad Labem v roce 1613
- poslední pohřeb se tu konal roku 1890
- pohřbeno je tu 1700 osob
- v 90. letech byl hřbitov rekonstruován podnikatelem Michalem Horáčkem
Foto: Kateřina Houfková
| < Předchozí | Další > |
|---|
Že jste ještě neslyšeli o Air Guitar World Championships čili Šampionátu ve hře na imaginární kytaru? Tak to je chyba, protože Česká republika každoročně mívá několik želízek v ohni. V tomto článku si tento fenomén představím...
Benediktinský klášter v Kladrubech slaví letos 900 let od svého založení. Významnými mezníky oslav jsou dvě události – navrácení zrestaurované mariánské koruny na hlavní oltář klášterního chrámu a zpřístupnění jižní klášterní zahrady veřejnosti.
Do České republiky se dostal překlad třetí knihy norského spisovatele Toma Egelanda s názvem Luciferovo evangelium. Po Konci kruhu a Strážcích úmluvy se opět dostáváme do světa plného napětí, do...
V Experimentálním prostoru NoD se dnes odehraje premiéra inscenace Nebeský-Trmíková-Prachař: Dvojí domov / z Čepa, a proto jsme oslovili paní Lucii Trmíkovou, která je zde herečkou i scenáristkou. Co má předat toto dílo Jana Čepa a proč bys...
Film Karlík a továrna na čokoládu (2005) je povedeným pokračováním kariéry režiséra Tima Burtona a herce Johnnyho Deppa. Vybrali si k tomu klasické téma o mocném muži a jeho poddaných, jen ho tak trochu obrátili vzhůru nohama.
