Je skoro zázrak, že roudnický židovský hřbitov nebyl nikdy systematicky ničen. Druhá světová válka obestřela město a v něm žijící Židy strachem. Jejich domovy ztrácely punc bezpečí. Jejich přátelé bez varování přestávali být přáteli. Utéci nebylo kam, a tak nezbývalo nic jiného, než se modlit.
Nedokážu si představit, co se odehrává v hlavě člověku jdoucímu na smrt. Možná, že všechny myšlenky přehlušuje strach. Možná, že v něm do poslední chvíle zůstává naděje a víra v zázrak. Nebo snad nastupuje zvláštní druh smíření se s osudem?
Ať tak nebo tak, jedno je jisté. Zatímco Židé byli odváženi do koncentračních táborů a popravováni, hřbitov zůstával na svém místě a trpělivě čekal na to, až všechna ta hrůza skončí.
A jestli existuje nějaké nebe, pak se dozajista všichni pochovaní za hřbitov přimlouvali. Ve sletu událostí se na něj tak trochu zapomnělo a paradoxně možná právě to mu zachránilo život. Hřbitov časem zarostl náletovou vegetací a také se rozpadla ohradní zeď. S trochou štěstí a neznalosti, mohli zdejší lidé hřbitov považovat za dlouho nevyužívaný park. Koneckonců některé zdroje uvádějí, že park se z něj opravdu měl stát. Tomu naštěstí bylo zabráněno.
Hřbitov se nakonec (díky již zmíněné rekonstrukci) své chvíle opravdu dočkal. Stojím teď u novějších náhrobků. Jsou na nich hebrejsko – německé nápisy. Při pohledu na ně začínám litovat, že jsem v hodinách němčiny nedávala větší pozor. Nakonec přece jen přeložím několik vět. Čas od času se opakují. Jsou to krátké verše o Bohu. Nořím se stále hlouběji do útrob hřbitova. Nacházím tu pár náhrobků v češtině. Pochován je tu i jakýsi dělník z Kostomlat. Náhrobek z pískovce hrdě hlásí, že zde odpočívá čestný muž, který bude nesmírně chybět své rodině. Lehce pohladím zářivá písmena.
Hřbitov je k mému údivu perfektně udržovaný a je znát, že cestičkami denně procházejí lidé. Přesto se z tohoto místa nestala laciná atrakce. Má to tady neuvěřitelnou atmosféru. Jako by se nad všemi těmi náhrobky vznášely duše zemřelých. Nesvítí tu svíčky, ani tu není hromada květin, jak jsme zvyklí z křesťanských hřbitovů. Přesto je toto místo posledního odpočinku v zásadě mnohem hezčí. Proč? Možná pro svoji pokoru. Pro svoji jednoduchost a prostotu. Křesťané hlásají skromnost a oddanost Bohu. Židé ji umějí dokázat. I na své poslední cestě.
Když opouštím toto zvláštní místo, sama sobě slibuji, že ho navštívím znovu. Budu sem chodit nejen abych se poklonila zemřelým, ale také proto, abych se od nich něco naučila. Protože i když od jejich pohřbu uplynulo už mnoho let, ba dokonce staletí, na zdejším hřbitově stále žijí. Stal se pro ně klidnou oázou v dnešním jinak marnotratném světě.
Fakta:
- starý židovský hřbitov vznikl v Roudnici nad Labem v roce 1613
- poslední pohřeb se tu konal roku 1890
- pohřbeno je tu 1700 osob
- v 90. letech byl hřbitov rekonstruován podnikatelem Michalem Horáčkem
Foto: Kateřina Houfková
| < Předchozí | Další > |
|---|
Ve svých písních je Marcela Březinová neskonale temperamentní, ale zároveň dovede jiným skladbám dát baladickou či šansonovou naléhavost a napětí. V tom je kouzlo jejích koncertů, což jen usvědčuje zpěvaččin žánrový záběr, ale ...
I když pro návštěvníky bylo uzavřeno, věnovalo se dál svým běžným činnostem a přece jen na návštěvníky nezapomnělo a našlo si k nim cestu. Nakonec není to poprvé co takovou situaci řešilo a vyřešilo. Nebylo to tenkrát kvůli kara...
Hvězdného obsazení se dočká ve Státní opeře v Banské Bystrici repríza Dvořákovy opery Rusalky, která proběhne 4. června. V hlavních rolích tohoto mimořádného představení vystou...
Od tvůrců, kteří nám přinesli Piráty z Karibiku, jsme se letos dočkali nového díla. Opět se zmalovaným Johnym Deppem, ale tentokrát na divokém západě. Osamělý jezdec sice pozbyl milostného příběhu a akce, ale na groteskní scénky režisér Gore V...