Je skoro zázrak, že roudnický židovský hřbitov nebyl nikdy systematicky ničen. Druhá světová válka obestřela město a v něm žijící Židy strachem. Jejich domovy ztrácely punc bezpečí. Jejich přátelé bez varování přestávali být přáteli. Utéci nebylo kam, a tak nezbývalo nic jiného, než se modlit.
Nedokážu si představit, co se odehrává v hlavě člověku jdoucímu na smrt. Možná, že všechny myšlenky přehlušuje strach. Možná, že v něm do poslední chvíle zůstává naděje a víra v zázrak. Nebo snad nastupuje zvláštní druh smíření se s osudem?
Ať tak nebo tak, jedno je jisté. Zatímco Židé byli odváženi do koncentračních táborů a popravováni, hřbitov zůstával na svém místě a trpělivě čekal na to, až všechna ta hrůza skončí.
A jestli existuje nějaké nebe, pak se dozajista všichni pochovaní za hřbitov přimlouvali. Ve sletu událostí se na něj tak trochu zapomnělo a paradoxně možná právě to mu zachránilo život. Hřbitov časem zarostl náletovou vegetací a také se rozpadla ohradní zeď. S trochou štěstí a neznalosti, mohli zdejší lidé hřbitov považovat za dlouho nevyužívaný park. Koneckonců některé zdroje uvádějí, že park se z něj opravdu měl stát. Tomu naštěstí bylo zabráněno.
Hřbitov se nakonec (díky již zmíněné rekonstrukci) své chvíle opravdu dočkal. Stojím teď u novějších náhrobků. Jsou na nich hebrejsko – německé nápisy. Při pohledu na ně začínám litovat, že jsem v hodinách němčiny nedávala větší pozor. Nakonec přece jen přeložím několik vět. Čas od času se opakují. Jsou to krátké verše o Bohu. Nořím se stále hlouběji do útrob hřbitova. Nacházím tu pár náhrobků v češtině. Pochován je tu i jakýsi dělník z Kostomlat. Náhrobek z pískovce hrdě hlásí, že zde odpočívá čestný muž, který bude nesmírně chybět své rodině. Lehce pohladím zářivá písmena.
Hřbitov je k mému údivu perfektně udržovaný a je znát, že cestičkami denně procházejí lidé. Přesto se z tohoto místa nestala laciná atrakce. Má to tady neuvěřitelnou atmosféru. Jako by se nad všemi těmi náhrobky vznášely duše zemřelých. Nesvítí tu svíčky, ani tu není hromada květin, jak jsme zvyklí z křesťanských hřbitovů. Přesto je toto místo posledního odpočinku v zásadě mnohem hezčí. Proč? Možná pro svoji pokoru. Pro svoji jednoduchost a prostotu. Křesťané hlásají skromnost a oddanost Bohu. Židé ji umějí dokázat. I na své poslední cestě.
Když opouštím toto zvláštní místo, sama sobě slibuji, že ho navštívím znovu. Budu sem chodit nejen abych se poklonila zemřelým, ale také proto, abych se od nich něco naučila. Protože i když od jejich pohřbu uplynulo už mnoho let, ba dokonce staletí, na zdejším hřbitově stále žijí. Stal se pro ně klidnou oázou v dnešním jinak marnotratném světě.
Fakta:
- starý židovský hřbitov vznikl v Roudnici nad Labem v roce 1613
- poslední pohřeb se tu konal roku 1890
- pohřbeno je tu 1700 osob
- v 90. letech byl hřbitov rekonstruován podnikatelem Michalem Horáčkem
Foto: Kateřina Houfková
| < Předchozí | Další > |
|---|
Eva Toulová je mladá česká režisérka, spisovatelka a výtvarnice, která se dnes věnuje převáženě režii. Má na kontě několik knížek, za sebou celovečerní film Šťastná, dokument Camino na kolečkách a jejím posledním počinem je film Jak se moří reviz...
V květnu je Mezinárodní den muzeí. Slaví se po celém světě, nejrozšířenější je muzejní noc. Noc kdy jsou všechna muzea otevřena přes noc, vstupné bývá zdarma. Restaurování vrací klenotům historie t...
Stretnutia farieb, takový název nese výstava obrazů slovenské výtvarnice Aleny Kováčové-Trizuliakové, která je instalovaná v KC Kaštan – scéna Unijazzu (Bělohorská 201/150, Praha 6).
Letní scény Divadla Bez zábradlí přinášejí jedinečnou atmosféru, skvělé herecké výkony a nezapomenutelné večery plné smíchu i emocí. V červenci se představili v letním kině v Neratovicích, v srpnu je čeká letní scéna ve Voděrádkách.
Prvního dubna uplyne 129 let od narození filmového herce Lona Chaneyho – muže, jenž byl průkopníkem v oblasti hororu a hrůzy. Byl to právě on, kdo uvedl horor do americké kinematografie. Svět ho znal pod vyst...
