Kultura21.cz

Národní filmový archiv (dále NFA), jemuž lze zazlívat jedině to, že dosud nenakutal dějiny národní kinematografie, což se pravidelně děje nejen u našich sousedů (a na Slovensku už v druhém rozšířeném pojednání), vedle přehledných katalogů filmové tvorby pravidelně vydává převážně řekněme dílčí příspěvky, byť mnohdy mimořádně zajímavé podnětně – třeba o poválečném fungování cenzury. Stejně cenné jsou i sborníky, které v posledních letech pravidelně vycházely u příležitosti digitalizace významných děl (připomenu Všechny dobré rodáky, Hoří, má panenko, Staré pověsti české nebo Tři oříšky pro Popelku).

Jenže digitalizovaných titulů přibývá, takže NFA se rozhodl, že tentokrát každému z filmů věnuje nikoli monografický svazek, nýbrž povětšinou jednu studii soustředěnou na některý z význačných rysů daného díla – a tyto studie shrne do jedné publikace. Kniha nazvaná Zpět k českému filmu: Politika, estetika, žánry a techniky zahrnuje 19 textů, které se vztahují k široké škále dnes již klasických filmů, znovu zpřístupněných do kin. Zařazené snímky se vyznačují časovým rozptylem od „němých“ 20. let až k éře normalizace, nalezneme filmy výsostně umělecké i ty, které v první řadě chtěly (a dařilo se jim to) pobavit diváky. Do první skupiny určitě náleží Takový je život, Ze soboty na neděli, Bílá nemoc, Příběh pro začínajícího kata či Adelheid, druhé skupině určitě vévodí Dobrý voják Švejk společně s parodií Adéla ještě nevečeřela. Nejvíce pozornosti – celkem tři  příspěvky - ovšem přitáhla „vesmírná“ sci-fi Ikarie XB 1, dnes již vcelku právem pozapomenutá.

Texty, sepsané nejen zaměstnanci NFA, ale v několika případech i cizozemci, si ve více než čtyřsetstránkové publikaci všímají jak rozličných aspektů digitalizace, a to technických i uměleckých, tak přehodnocení významu a vyznění digitalizovaných titulů. Rozebírají však také zákulisní záležitosti, když popisují často složité okolnosti vzniku toho či onoho díla včetně následných ohlasů. Také zařazují zkoumané filmy do dobového kontextu, z něhož zpravidla nějakým způsobem vyčnívají, například u Švejka se dočteme, kam všude jako filmová postava pronikl (např. za druhé světové války do Sovětského svazu i do Anglie). Na rozdíl od Haškova pojetí se „nový“ Švejk aktivně zapojuje do války a vyhraňuje se jako bojovník proti nacismu, pročež jsou tyto filmy označeny za „tendenční“.

Nechybějí ani zamyšlení řekněme teoretizující či zastřešující určitý fenomén (například, jak se v 50. letech prosazoval barevný materiál či jak se zaváděl širokoúhlý formát. Každý z příspěvků provázejí fotografie z filmů – nejedná se přitom o běžné fotosky, reprodukují se tu obrázky přímo z filmového pásu, které tedy doopravdy zachycují dění ve filmu.

Studie si povětšinou činí nárok být uznány za špičkově vědecké, svá tvrzení provázejí množstvím „podčarových“ citačních odkazů a vysvětlujících poznámek. Jenže to povětšinou vede ke snížené řekněme uživatelské vstřícnosti: občas se nemohu zbavit dojmu určité (sebe)exhibice a touhy oslnit i za cenu klopotné čtivosti.

Drobné nedostatky se tu a tam mihnou.  Nejpozorněji jsem pročetl pojednání o Švejkovi a zjistil, že se tam třeba nesjednotily přepisy cizích jmen a názvů – například u ruštiny nalézám jak českou, tak anglickou transkripci, přičemž anglická verze ruského názvu jedné knihy - jmenovitě katalogu v Sovětském svazu zakázaných filmů - ve mně zanechává podezření, že ji autorka studie vůbec neměla v ruce, protože nalezneme nepřesnosti v názvech i hereckém obsazení. Jeden z ruských „švejkovských“ filmů se nazývá jinak, než je uvedeno, Švejka představuje jiný herec apod.

Druhou knihou, kterou NFA vydal, je Generace normalizace. Skládá se ze třinácti rozsáhlých rozhovorů s tvůrci, až na výjimky nijak výjimečnými či mimořádnými, obdařenými spíše průměrným, nikam nevybočujícím, ale přesto se leckdy obtížně prosazujícím talentem, kteří do české kinematografie vstupovali počátkem 70. let – poté, co v relativně svobodném a myšlenkově podnětném předchozím období vystudovali FAMU. Rozhovory vycházejí z podkladů pro tzv. orální historii, místy byly kráceny. Povětšinou jsou více či méně ponechány ve výchozím znění, jen ve dvou případech došlo k výraznému autorskému přepracování.

Cenná jsou zde osobní svědectví, které dokládají situaci vládnoucí tehdy na Barrandově, dovíme se o zákulisí filmové tvorby, o zápolení s podezíravým ideologickým dohledem. Výpovědi, jen letmo přerušované orientačními dotazy, zachycují celou profesní dráhu zpovídaného, někdy se vracejí i do dětských let, dotýkají se soukromí, ozřejmují, co vše ovlivnilo názory a postoje. Oceňuji, že zpovídaní tvůrci se vyslovují i k jednotlivým lidem ve svém okolí, ať již jejich kariéru ovlivnili jakkoli. Všechny spojuje jistá rezistence vůči komunistickému režimu: aniž by nějak výrazně rebelovali, přece jen odmítali stát se jeho hlasnou troubou, k čemuž se propůjčili někteří jejich vrstevníci, kteří ovšem zastoupeni nejsou.

Nalezneme tu jména známější i méně známá: Edgara Dutku, spojeného především s animovaným filmem, dokumentaristku Angeliku Hanauerovou, scenáristy Petra Markova, Karla Steigerwalda či Jiřího Justa, samozřejmě též režiséry. Vedle Vladimíra Kavčiaka to jsou Moris Issa, Rudolf Růžička a hlavně skromný, až jakoby neprůbojný Vladimír Drha. Osudy měl zvlášť trnité: jeho debut v povídkovém filmu Návštěvy (1970) se nedochoval, protože všechen natočený materiál byl nejspíš zničen, a na další příležitost musel čekat celé desetiletí. Zaujal průhledem do mentality a chování dospívající mládeže Dneska přišel nový kluk, ale poté se uplatňoval hlavně v televizi. Nedávno – po těžké a dlouho trvající chorobě - zemřel…

Generace normalizace. Ztracená naděje českého filmu?
Připravily Tereza Czesany-Dvořáková a Marie Barešová
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2017. 256 stran
Hodnocení: 90 %

Lucie Česálková (ed.): Zpět k českému filmu: Politika, estetika, žánry a techniky
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2017. 435 stran
Hodnocení: 90 %

Foto: NFA