Kultura21.cz

Už drahnou řádku let funguje spolupráce mezi pražským Ústavem pro studium totalitních režimů a Technickou univerzitou v Liberci (fakulta přírodovědně humanitní a pedagogická). Společně již vydaly mnohé sborníky, které zpracovávaly nejrůznějších aspekty života v socialistickém Československu. 

O některých jsme již psali – např ZDE (Co se dělo ve stínu války) a ZDE (Vyšla kniha „Nechtění“ spoluobčané).

Nyní následuje svazek nazvaný Ze studnice informací, který přibližuje dopisy (mnohdy anonymní), v nichž se občané vyjadřovali k situaci ve společnosti. Režim si tuto písemnou odezvu samozřejmě také vyhodnocoval a sám sebe utvrzoval v přesvědčení, že protestovat mohou jen zavilí nepřátelé socialismu, avšak na leckteré oprávněné výtky – týkající se třeba korupce – reagovat musel.

Lidé si stěžovali… a většinou jim to nebylo nic platné

Kniha obsahuje jedenáct studií, často spíše jen přípravných črt, z nichž nejrozsáhlejší je hned ta první; můžeme ji chápat jako jakýsi úvod do dané problematiky, neboť v zobecňujícím nadhledu postihuje samotný fenomén stížností a ukazuje, kam všude byly stížnosti,mnohdy nepodepsané, adresovány: od jednotlivých provozoven (např. prodejny, úřady apod.) až k nejvyšším mocenským patrům. Také načrtává, jak tyto stížnosti byly katalogizovány a co všechno se z nich vyvozovalo. Stejně jako u dalších kapitol už zde jsou přetištěny dobové materiály, takže čtenář si může učinit přesnou představu, jak se stížnostmi vládnoucí místa nakládala a jak je interpretovala, jaká stanoviska a opatření – mnohdy naprosto formální, a tudíž neúčinná – navrhovala přijímat. Vycházela z předpokladu, že vadný není samotný koncept socialismu, ale že se při jeho uskutečňování vyskytují dílčí nesnáze a chyby, které je žádoucí odstraňovat.

Hrdina má strach

Další příspěvky se již zabývají konkrétními oblastmi (stížnosti motoristů, stížnosti na chování ruských vojáků, stížnosti žadatelů o devizový příslib), případně zkoumají konkrétního adresáta (např. je zjevná naivita mnohých podnětů, které dostávalo ministerstvo vnitra) nebo naopak odesílatele (z UV KSČ odešel v roce 1983 dopis, který vyzýval k prohloupení boje proti porušování socialistické morálky, discipliny a zákonnosti). Autoři v těchto případech těží z dochovaných zdrojů – včetně časopisu Svět motorů - a pokoušejí se na omezené ploše poskytnout základní informace o povaze stížností a způsobu jejich vyřizování. Samozřejmě, že v některých případech se jednalo o ožehavé záležitosti: třeba pokárání okupačních vojsk bylo stěží myslitelné. Poslední studie v tomto sborníku si všímá možného využití nashromážděných poznatků ve školní výuce.

Jak stížnosti zapracovali filmoví a televizní tvůrci

Několik studií si všímá poměrů ve filmu a v televizí, ale kupodivu nezkoumají ohlas, jaký filmová a televizní tvorba vyvolávala, ale naopak zjišťují, jak právě v nich se zpracovávaly motivy stížností, jak s nimi autoři nakládali a co tím sledovali. U filmové satiry Hrdina má strach (1965) se tudíž dovíme, jak se její vznik odvíjel od divadelní předlohy, ale přitom schází, jak sama byla vnímána jako zosobněná stížnost. Je tu blíže rozebrán odkaz mimořádně plodného scenáristy Jaroslava Dietla, jemuž uvolňující se poměry dovolily zesílit kritické postoje, i když ustavičně narážel na cenzurní zábrany. Dočteme se sice, že kolektivu tvůrců seriálu Tři chlapi v chalupě (1962/1963) byla udělena Stání cena Klementa Gottwalda, avšak již se nedovíme, že bdělí cenzoři během natáčení vyřazovali všechny náznaky byť jen nevinně prostořekých komentářů k politické či hospodářské situaci.

Jmenovitě televizního vysílání se dotýkají dvě stati: jedna se zabývá motivem stížností v normalizačních seriálech, druhá pátrá, jak stížnosti či spíše otevřenost lidí před kamerou pronikaly do samotného zpravodajství, ať již to bylo na sklonku 60. let (ikonické setkání Marty Kubišové s Dubčekem) nebo o dvě desetiletí později (pověstná reportáž, jejíž slova zapracoval do své písničky také Ivo Jahelka – že se schody nezametou, byť by byly z mramoru, nikdy zdola nahoru). K těmto textům bych měl dva dovětky.

Synové a dcery Jakuba skláře

Prvním je sdělení, že Česká televize schraňuje stohy diváckých dopisů, které během mnoha desetiletí do této instituce přišly, aniž by je nynější badatelé jakkoli zužitkovali. Druhým je postřeh, že v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře (1985) nalezneme dva důležité motivy, s nimiž se rovněž pojí „stížnostní“ pozadí. Mám na mysli jednak zákeřného, ničemného komunistu, jenž do strany vstoupil jedině z prospěchářství a s nímž čestní lidé dlouho marně zápolí, jednak bývalého soukromého podnikatele, jenž byl ochoten ve svém bývalém podniku (zde pohostinství) pracovat lépe a svědomitěji nežli dosavadní provozovatelé. Málokdo tuší, že cenzura ještě v liberálních 60. letech ze všech sil potírala takovéto z jejího pohledu provokativní zápletky a díla, která by se o ně opírala, šmahem zakazovala.

Jaroslav Pažout, Tomáš Vilímek (eds.): Ze studnice informací
Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů a Technická univerzita v Liberci, Praha – Liberec 2023, 338 stran

Hodnocení: 70 %

Foto: kniha, Česká televize
www.ustrcr.cz/publikace/jaroslav-pazout-tomas-vilimek-ze-studnice-informaci-prispevek-k-problematice-stiznosti-v-komunistickem-ceskoslovensku/