Kultura21.cz

Stává se již obyčejem, že práce nedávných vysokoškolských studentů (zvláště pak disertační), jen drobně upraveny či rozšířeny, vycházejí také tiskem. To je rovněž případ Marty Šimečkové (narozena 1985), nyní vědecké asistentky na dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český. V knize DYNAMIKA KULTURNÍ ČEŠTINY 16. – 18. STOLETÍ, vydané nakladatelstvím Academia, předkládá čtveřici případových studií o hláskoslovných proměnách českého jazyka v uvedeném období.

Pisatelka se opírá o podrobné, vpravdě statistické rozbory tištěných pramenů, které v uvedených staletích byly vydány, ať již se týkaly původních i překládaných náboženských textů (lexikální bohatost a vyspělost českého jazyka dokládá zvláště Bible kralická, 1613) nebo světských záležitostí (třeba Hájkova Kronika česká, 1541), ať již se jednalo o gramatické příručky nebo slovníky. Překvapivé může být zjištění, že zejména v 16. století vítězily tvary, dnes jednoznačně posuzované jako nespisovné, případně nářeční. Každou kapitolu uvozuje probírka dosavadní literatury, která k danému tématu vyšla.

Četba notně nesnadná a nezáživná osloví stejné nadšence, mezi něž patří i autorka
Spolu s Cimrmany musím hned upozornit, že četba předpokládá obeznámenost s odbornou jazykovědnou terminologií spíše větší než menší – zatímco oni zdůraznili rozdíl mezi slávistou a slavistou, při vhledu do této publikace by čtenář rozhodně neměl zoufale pátrat, co označuje třeba termín „diftongizace“. Možná by už měl být obeznámen s obecnějšími historickými vhledy - sem spadají např. např. Komárkovy Dějiny českého jazyka – recenze ZDE.

Hájkova Kronika česká KRONIKA ČESKÁ, 1541 Hájek | Aukro

Když bude vládnout obecnějším historickým povědomím, může znale vstoupit do období omezených jednak časově (autorka se zabývá jak humanistickou i barokní češtinou, tak začátky národního obrození), jednak úzce vymezenými jazykovědnými jevy. Podrobně, byť bohužel s obvyklou vědeckou suchopárností osvětluje čtyři vybrané okruhy hláskových změn, jejichž dopad (dnes vnímaný jako příznak nespisovnosti) pozorujeme dodnes: nejprve rozebírá vkládání protetické souhlásky „v“ do slov zpravidla začínajících na písmeno“o“ – typickou ukázkou jsou slova jako vokno, vocas, vořech, vožrat se apod. Ale také osvětluje, proč některých slov se tento proces téměř nedotkl – např. ovce, ovoce.

Jak se hlásky prodlužovaly a co z toho povstalo
Dalšími probíranými okruhy jsou dvě diftongizace, tedy rozšíření původně jedné hlásky do dvou. Šimečková to osvětluje jednak na případu hlásky „ú“ nabyvší podoby „ou“ (tedy: úřad >ouřad, úmysl>oumysl…), jednak na daleko vděčnější a pro čtenáře přitažlivější změně „ý“ v „ej“ (pomalý>pomalej, mlýn>mlejn…). Mějme ovšem na mysli, že sloveso mlít, označující činnost ve mlýně, vychází z podstatného jména mletí, takže se píše s „í“; podobně sít>setí, vzít>vzetí, snít>snění, kojit>kojení!

Bible kralická

Když se pozorněji zahledíme na současné používání přídavných jmen, všimneme si patrných pozůstatků těchto změn třeba při stupňování: rychlý>rychlejší, pomalý>pomalejší… Dokonce máme slovo hampejz ve smyslu nevěstinec či bordel, u něhož by mě docela zajímalo, zda existoval (a používal se) i tvar „hampýz“. Také si uvědomíme, že poučka, že všude, kde lze použít „ej“, se píše „ý“, neplatí všude. Napomáhá třeba při vybavování vyňatých slov, u nichž si – pokud nejsme jazykovědci - musíme zapamatovat, že se píší s „ý“ (býk, pýr, sýr, výr), neboť běžně se přece říká, či spíše říkávalo, bejk, pejr, sejr(a), vejr. Jenže občas zaslechne také „zejtra“, i když psát musíme „zítra“. Autorka přitom objasňuje, jak právě takováto matoucí slova prošla odlišným hláskovým procesem, jakkoli navenek naznačenou diftongizaci připomínají.

Když se o češtině začalo psát německy
V poslední kapitole se Šimečková obírá změnou „é“ v „í/ý“. Nemá přitom na mysli jen případy koncovek např. v souslovích jako dobré pondělí>dobrý pondělí, ve slovech jako také/taky, haléř/halíř a najmě tvary mléko/mlíko, chlév/chlív. Nejen zde si uvědomíme (když autorka načrtává proměny v průběhu staletí), že první obrozenecké mluvnice češtiny, které vytyčily povětšinou i pro nás závazné normy (a nepopisovaly tudíž jen stávající poměry), byly psány německy! Jako kdyby soudobá čeština neposkytovala dostatečné výrazivo pro taková zamyšlení.

V této souvislosti si nemohu odpustit podezření, že stav soudobé češtiny byl tehdy vnímán jako úpadkový. Je proto škoda, že kniha se orientuje výhradně na tištěné texty, které prozrazovaly vzdělanecké libůstky a jazykový důmysl při psaní, avšak sotva zachycovaly všední řečové aktivity, která sotva – stejně jako dnes – odpovídaly psaným zvyklostem. Avšak pro zachycení „lidové“ mluvy by autorka musela prozkoumat odlišné písemnosti, třeba výslechové protokoly vedené s poddaným obyvatelstvem, jakkoli ani tam není jisté, nakolik zapisovatelé zachytili skutečně to, co vyslýchaní říkali, jejich autentickou mluvu.

Marta Šimečková: Dynamika kulturní češtiny 16. – 18. století. Čtyři případové studie z roviny hláskosloví
Vydala Academia v edici Lingvistika, Praha 2022. 343 strany

Hodnocení: 80 %

Foto: kniha, Bible kralická oslavila 401. narozeniny | Aktivní zóna (aktivnizona.cz)
KRONIKA ČESKÁ, 1541 Hájek | Aukro

Dynamika kulturní češtiny 16.–18. století. Čtyři případové studie z roviny hláskosloví – Academia