Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Herečka Jana Andresíková jako host Toboganu v pyžamu vyprávěla o svých neuvěřitelných karambolech, které ji v životě potkaly. Její zdravotní karta má několik stránek popsaných odshora dolů. Patří k herečkám, kterým se přihodí nehoda skoro na každém filmování, což dosvědčila svým vyprávěním o natáčení létacích scén legendárního seriálu Arabela. Aleš Cibulka se jí na její nejznámější roli ptal opatrně, ale jakmile se zmínil o nejznámější roli, herečka radostně vyhrkla:

JA: Arabela.

AC: Čarodějnice v Arabele, ano.

JA: A tu já miluju!

AC: Není to tedy téma, o kterém už nechcete mluvit, které už vám leze krkem?

JÁ: Ne, ne, ne…

ÁC: Vaše čarodějnice byla a je nesmrtelná…

JA: Mě to jednu dobu hrozně mrzelo, že se na všechny krásný role jakoby zapomnělo. Ale to už je dáno seriálem, když se povede. To byla taková ta svinská role, která vám zůstane – prostě navždycky. Ale v té roli jsem zažila spoustu legrace, a tak na ni ráda vzpomínám.

AC: Co by za to lecjaká herečka dala, mít takhle proslavenou roli. Můžete odehrát desítky inscenací v divadle, ale pak vás někdo uvidí a řekne si okamžitě: Aha, to je ta čarodějnice z Arabely.

JA: Ano. Mě to ze začátku bolelo. Protože víte jak je hrozný, když se nahrnou děti do maskérny, máte pocit, že jste krásná a žádoucí, a ty děti volají: Jé, čarodějnice!? To jsem se fakt urazila.

AC: Proč? To byla spíš odměna, ne?

JA: No ale já nebyla vůbec nalíčená! A přesto mě poznali. To mě naštvalo!

AC: Já už jsem se tedy nechtěl vracet ke všem vašim úrazům, ale zeptat se musím. Vám se právě při natáčení Arabely přihodil jeden z vašich nejkurióznějších úrazů – spadla jste z koštěte.

JA: Taky.

AC: Čili je to pravda? Vy jste asi jediný člověk na světě, který spadl z koštěte. Nikoho jiného neznám.

JA: Ano. Ale to bylo tím, že jsem měla partnera Jiříčka…

AC: …Lábuse…

JA: …který je sportovní…

AC: …antitalent.

JA: Decentně řečeno. – Tenkrát pan režisér a technici říkali: Jani, dej bacha, letíš s Jirkou! – A Jirka zeleno fialovej, potil se a pořád se jen ptal, jak na to koště má vlézt. Já jsem mu říkala: Jiříčku, jednu nožičku dáš sem a drž se hlavně. A tu druhou nožičku, tu tam dám sama já. – I letíme do hradu a on, snad že měl strach, že já vstanu a naruším tím rovnováhu, tak tu svou nohu rychle sundal – a už jsem letěla! S nohou zaklíněnou! Ale hlavně při prvním natáčení, ještě v Průhonicích, tam to bylo o život!

AC: Povídejte!

JA: Koleje, tři, čtyři metry výška takového klacku a tam bylo takový malinký košťátko, ne košťátko, dřevíčko, tyčka.

AC: A na košťátku jste seděla s panem Lábusem…

JA: …párem volů by ho tam nedostal! – A já jsem říkala: Jiří, jdi přede mnou, já tě budu strkat, a kdyby něco, tak já tě udržím! Vylezli jsme nahoru. A on jak byl zdivočelej, tak to zařízení se dalo do pohybu! To jsem se trošku lekla i já, protože ty koleje vedly z kopečka a dole byla stráň. Jirka už začal panikařit a já jsem skoro přišla o obě prsa!

AC: Cože? Jak se tohle může při natáčení stát?

JA: No on se mě tak zoufale držel, že mi málem urval poprsí. To bylo něco hroznýho. Já jenom řvala: Jirko, netrhej!

AC: Tak teď, jakmile se budu dívat na Arabelu, tak si to budu představovat. To už se mi pokaždé vybaví.

JA: Ano. Jakmile letíme. Zpočátku, to je poprsí, a potom na hrad, to je ta noha.

O dalších nehodách, nešťastných krocích, pádech se dozvíte v rozhovoru Jany Andresíkové s Alešem Cibulkou v knize Aleš Cibulka, Yvona Žertová – Cibulka v pyžamu. Třináct rozhovorů z Toboganu s tuctem veselých odhalení

Zdroj foto: JaS nakladatelství