Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Dřívější historická bádání se tématu dětství a dětí dlouho vyhýbala, nanejvýš se toto období probíralo v souvislosti se životopisnými projekty, případně s nejrůznějšími druhotnými náměty - třeba o hračkách, zpodobnění dětí ve výtvarném umění apod. Velkým průlomem byla kniha Philippa Arièse Dítě a rodinný život za starého režimu (1960), které v českém překladu bohužel nikdy nevyšlo. Autora zajímala především samotná idea dětství, avšak svou koncepcí vyvolal značné diskuse, především vadilo pojetí dítěte jako „malého dospělého“. Nyní jsme se i v českém prostředí dočkali reprezentativní publikace DĚTI A DĚTSTVÍ, mapující období od středověku až na práh osvícenství.

Přichystal ji kolektiv patnácti pisatelů, kteří čerpali z obsáhlého seznamu související literatury, a rozvrhli ji do čtyř oddílů, pokrývajících rozličné „svodné“ okruhy – od péče v rodině přes výchovu a vzdělávání až k okamžikům ohrožení. Přitom každý z těchto okruhů zahrnuje širokou škálu sociálních vrstev (od panovnické a šlechtické až po ty nejnižší), nahlíží do dění ve městech i na venkově. Velkou předností jsou kvalitní barevné reprodukce, ať již zpodobňují stránky z dávných rukopisů, portréty urozenců nebo rozličné předměty s dětstvím související.

Knihu otevírají kapitoly, které přibližují představy dotýkající se zejména výchovných aspektů (a třeba v takovém starověku se vzdělávat měli najmě chlapci, samozřejmě jen z rodin svobodných občanů – tak je nutno vnímat třeba Plútarchův spis O výchově dětí). Bohaté jsou rovněž prameny, které vznikly na českém území, mimo i zásluhou Jana Amose Komenského. Ostatně jeho pedagogická naučení si získala celoevropské uznání. Dětské postavy vstupovaly i do světa umění a samozřejmě odedávna existovala literatura určená dětskému čtenáři, zvláště pohádková.

Pieter Brueghel st.: Dětská hra

Děti – a jejich věkové rozvržení bylo proměnlivé! – se stávaly i předmětem právních úvah. Jejich postavením se zabývali přední odborníci raného novověku. Lišily se názory, odkdy je dítě za své činy zodpovědné. Třeba zákoník Marie Terezie stanovoval, že jen dětí mladší sedmi let nejsou vůbec trestně odpovědné, v pozdějším věku už nastupovala zodpovědnost aspoň částečná. A tělesné tresty bývaly považovány za blahodárné.

Autoři podrobně načrtávají, jak se děti od nejútlejšího věku až do dospělosti vyvíjely v jednotlivých prostředích, ať již je provázel blahobyt nebo nouze. Zmiňují vysokou dětskou úmrtnost (včetně početných skonů rodiček). Líčí péči o nemluvňata na panovnických dvorech i brzké sňatky, zásnuby, pokaždé motivované politickými i hmotnými zájmy, mohly potkat třeba i dvouleté děcko, sňatek pak třeba v pouhých deseti letech. Nahlížejí do světa měšťanů i nejrůznějším vrchnostem poddaných vesničanů. Velkou pozornost věnují i citovým vazbám mezi dětmi a jejich rodiči, což podnes bývá předmětem diskusí. Lidé podřízení náboženskému (ba snad až magickému) uvažování všechny rány osudu vnímali jako Boží úradek, což jim zajisté pomáhalo překonat tíhu nevyzpytatelných tragédií. Dětské pohřby – stejně jako nemanželský původ dětí - se proměnily v běžnou součást lidské existence, stigmatizující všechny zúčastněné. Hrozivý dopad také mohly mít také čarodějnické procesy, v nichž se snadno ocitly i děti.

Karel Škréta: Rodinný portrét

Posuzovaná kniha není psána suchopárně, na zajímavosti jí přidávají i stručné průhledy do konkrétních rodin, jak jejich osudy zaznamenaly dobové záznamy. Je tudíž dobře přístupná i laikům. Snadno pochopí, proč a jak byly uspořádány vztahy v rodině, ať již mezi sourozenci (a mohlo jich být i několik desítek!) nebo mezi rodiči a dětmi, jak se uplatňoval princip závazné hierarchie a podřízenosti, jak byla vnímána sexualita církví považovaná za hříšnou, jaký býval úděl jak chlapců, tak děvčat. Avšak doví se rovněž, jaká byla strava, používaly-li se nějaké hračky, jak vyhlíželo dětské odění. Postřehne, že při zohlednění narůstajícího věku vystupuje do popředí školní vzdělávání (a zdalipak se v paměti zachovala vzpomínka na břidlicové tabulky, na které se psalo?), ale třeba také příprava na budoucí povolání, dětská práce byla všudypřítomná. Na vesnici se i školní výuka podřizovala rytmu zemědělských prací.

K jakým zjištěním autoři dospěli? Ve shrnujícím závěru konstatují, že dětství si naši předkové rozhodně uvědomovali, že bylo součástí mezigeneračního předávání zkušeností a znalostí. Avšak napříč všemi společenskými vrstvami prostupuje přece jen koncept „malého dospělého“, po většinou disciplinovaně smířeného s předem určenou profesní kariérou, zpravidla danou povoláním rodičů.

kolektiv autorů: Děti a dětství. Od středověku na práh osvícenství
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny a Historický ústav, Praha 2019. 694 strany
www.nln.cz/knihy/deti-detstvi-od-stredoveku-na-prah-osvicenstvi/
Foto: kniha
Hodnocení: 80 %