Kultura21.cz

Čeští intelektuálové již od dob národního obrození s oblibou řešívali, kam český národ vlastně patří. Zda by se podle společného (slovanského) původu měl přimknout k Rusku, případně k bolševickému Sovětskému svazu jako předvoji komunismu, nebo zda s ohledem na vyznávané demokratické tradice míří na Západ. Představy, že by naše republika mohla tvořit jakýsi most mezi oběma těmito světy, se vždy ukázaly být krajně iluzorními – zvláště když ani z jedné strany o to žádný zájem nebyl zpozorován. Velmi názorně tříbení názorů dokládá objemná, Petrem Hlaváčkem editovaná publikace ZÁPAD, NEBO VÝCHOD, shrnující desítky příspěvků (případně vhodně vybraných úryvků z nich), napsaných v rozmezí 1918 - 1948.

Hlaváček také sepsal úvodní kapitolu, v níž mapuje, jak Češi v posledních staletích hledali své místo v Evropě. V rychlém sledu zde probere koncepce Palackého, Schauera (ještě by mohl být zmíněn i Havlíček Borovský) až dění v samostatné republice. Do čtyř oddílů rozvržené texty pak odrážejí pnutí v domácí politice i tlaky mezinárodního dění, vystřídají se autoři všeho možného smýšlení, vzdělání i profesí. Nalezneme jak jména známá, která bychom si měli pamatovat ze školy (v kladném i záporném slova smyslu), tak osobnosti pohřbené příkrovem zapomnění a někdy i prokletí. Také si uvědomíme, jak se z leckterých radikálních komunistů stali za německého protektorátu stejně radikální kolaboranti s nacistickým režimem.

Takže si můžeme přečíst řekněme státotvorné úvahy Masarykovy či Benešovy, ale také filosofický nadhled například Klímův či Rádlův, nechybějí ani židovské projekty. Ostatně ve 20. letech se řešila nová tvář poválečné Evropy, sílily panevropské tužby. Například sociální demokrat Jaromír Nečas si již tehdy uvědomoval nástrahy komunistické i fašistické diktatury (prezentované tehdy ještě nikoli Hitlerem, nýbrž Mussolinim), jejichž příznaky se rozlézaly po celé Evropě, a obracel se k USA jako vzoru pro případné Spojené státy evropské, postavené na demokratických principech.

Ve 30. letech se začínaly stahovat mraky, nacistické Německo, byť nacházelo své vlivné obdivovatele, krátkozrace v něm vidící hráz proti bolševismu, ve Francii či Anglii, dávalo vcelku zřetelně najevo své úmysly. Pozoruhodný je názorový obrat třeba takového Emanuela Moravce, jenž se z hlasatele odporu proti nacistickému Německu (jak to ukázal jeden díl z televizního cyklu historických rekonstrukcí v Českém století) proměnil v jeho stoupence. Roku 1936 však ještě promýšlel hledání spojenců v předpokládaném konfliktu s nacisty. Napsal tehdy vskutku prorocky, že likvidace Československa by Německu umožnila vpadnout do Polska, nemluvě o případné smlouvě sovětsko-německé, která by pro Polsko znamenala katastrofu.

Složitost situace dokládají třeba názory Rudolfa I. Malého, jenž jako katolický myslitel spatřoval záchranu v obrozeném katolicismu, jak to nacházel ve fašistické Itálii – a věřil, že tamní systém lze ve výrazně národoveckých (protiněmeckých) obrysech přenést do Československa. Když vstoupila v platnost mnichovská ujednání, završená o půl roku později vznikem Protektorátu Böhmen und Mähren, na rozervaném státě se přiživili nejen Němci, ale také Maďaři a Poláci, jak ukazuje připojená mapa.

Válečná i těsně poválečná epocha mají společnou konstantu: pisatelé navrhují, aby se český národ přimknul k mocnostem, které ozařují budoucí spásný vývoj – nejdříve je to nacistické Německo, poté bolševické Rusko. Uvědomíme si třeba, co na počátku války – v době kdy platil sovětsko-německý pakt, tedy do června 1941 – hlásali komunisté. Zařazena je třeba stať Julia Fučíka psaná právě v tomto období. Avšak přečteme si rovněž výplody předních kolaborantů s okupační mocí, opět s Emanuelem Moravcem v čele.

Stalinově říši coby jednomu z vítězů v druhé světové válce, vnímanému jako rozhodující osvoboditel z německého područí, byla ovšem přisouzena „vedoucí úloha“ daleko spontánněji. Po roce 1945 (a před únorem 1948) je již každému pisateli jasné, že roli Sovětského svazu pominout, tím méně zpochybnit nemůže, ať již zastává jakékoli stanovisko. Právě tehdy se vynořuje idea Československa jakési spojnice mezi Východem a Západem - text Václava Černého se tak přímo nazývá. Seznámíme se s diplomaticky opatrnými formulacemi Jana Masaryka i s postoji Pavla Tigrida na jedné straně. A na druhé straně vylézají hlasatelé stalinistického komunismu: Zdeněk Nejedlý, Ladislav Štoll a v posledku i Klement Gottwald…

Petr Hlaváček (ed.): Západ, nebo Východ

Vydala Academia, Praha 2016. 839 stran.

Hodnocení: 100 %

Foto: kniha, www.palba.cz