Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Zvyky a obyčeje, kterými kdysi oplýval český (moravský, slezský, případně i sudetoněmecký) venkov, nenávratně zmizely. Jen málokde - zejména v jihomoravském prostoru - zůstávají stále životné, i když v mnohých případech jako zábavná, neřkuli turistická podívaná, nikoli jako stále aktuální součást prastarých obřadů. Na odiv vystavené zdivadelnění je přitom zřetelné.

Lidové kultuře se odborníci věnují od 19. století, po vydávání dílčích studií nastoupila několikerá souhrnná zpracování (v předválečné i poválečné Československé vlastivědě, nejnověji v rámci Velkých dějin zemí Koruny české) – viz ZDE http://www.kultura21.cz/historie/11720-masarykova-univerzita-roman-malach-miroslav-valka-vesnicka-stavebni-kultura-paseka-lubomir-tyllner-velike-dejiny-zemi-koruny-ceske Podrobnější zmínku si rovněž zaslouží sborník Lidové tradice jako součást kulturního dědictví, vydaný brněnskou Masarykovou univerzitou .

Knihu tvoří tři rozsáhlé příspěvky, které podrobně zkoumají důležité atributy lidové kultury. Alena Křížová se zabývá krojem jako výrazem národní, případně regionální identity. Miroslav Válka se věnuje lidovému domu a proměnám. Martina Pavlicová obhlíží v zobecňujícím nadhledu folklor a folklorismus v historické a sociální perspektivě.

Texty se vyznačují obdobnou strukturou: nejprve se autoři obracejí do minulosti, mapují dosud zjištěný vývoj i jeho reflexe a teprve poté si všímají současnosti. Důležité jsou zmínky, jak se národopisné projevy stávaly předmětem ideologizace a nabývaly druhotných významů, vlastně už od vzniku samostatného státu a zejména za komunistické éry (1948-1989), kdy "politicky vhodný" folklór byl vyzdvižen do pozice pravé lidové kultury a jako takový rozvíjen - byly zakládány tzv. soubory lidových písní a tanců.

Dokládají to rovněž filmy, ať již z 50. let, kdy této ideologizaci byly poplatné (Zítra se bude tančit všude, Ještě svatba nebyla), nebo z pozdějších desetiletí, kdy naopak zesílilo zpochybnění těchto falešných nánosů (Moravská Hellas, Žert). V současné době však můžeme pozorovat, jak se moravský venkov opět stává pouhou krojovanou kulisou s kabaretně bizarními figurkami - stačí pohledět na takové komedie jako Bobule nebo Svatba na bitevním poli. Divím se, že takové příživnictví nikdo rázně neodsoudil.

Kniha oplývá jednou velkou předností - a tou je kvalitně vytištěný (převážně barevný) obrazový materiál. Zajišťuje se tak potřebná názornost, protože vhodný obrázek často vypoví více než sáhodlouhé slovní popisy. Tak třeba můžeme pohledět, jak se vyvíjel kroj - díky přetiskům renesančních krojových knih, barokních grafických listů si ozřejmíme dávnou minulost, zatímco národní uvědomování spojené s 19. stoletím již zdůraznilo potřebu jednotného slovanského kroje, jakkoli sestaveného z dílčích již existujících prvků - kalhoty byly převzaty od Hanáků, kabátec od Valachů.

Kupř. v národním oděvu signovaném revolučním rokem 1848 dominuje u mužů kabát se šňůrováním zvaný čamara, zatímco ženy oblékaly obdobný kabátek označený za kacabajku. Portréty leckterých národních buditelů a buditelek té doby dokládají, že takové odění se doopravdy nosívalo. A vycházely z něho další stejnokroje, třeba sokolský. Vlivy krojových tradic prosakují podnes, i do módního návrhářství, někdy i jako protiváha neosobní nivelizace.

Také vesnický dům vystupuje jako symbol národní kultury, dokonce býval vztyčován na národopisných výstavách z konce 19. století. Odtud je již jen krůček myšlence zakládat skanzeny, soubory budov postavených ve volné přírodě, které měly imitovat vesnickou pospolitost včetně řemesel - a v některých případech skutečně dochází k oživení dávných tradic a vymřelých povolání. Uchovávání "národního dědictví" však bylo zhusta záležitostí městských intelektuálů, architektů a umělců, které okouzlila archaičností stavebních forem.

Na vesnicích se v autentické starobylé podobě zachovaly vlastně jen příbytky těch nejchudších, kteří neměli dost prostředků na vystavění "modernějšího" domu. Smysl pro uchování tvarového historismu se objevoval málokde, vesničané každodenně žijící v tomto prostředí, pro městskou populaci atraktivním svou rázovitostí, si takovou možnost zpravidla neuvědomovali, případně nepřipouštěli. Takže staré budovy mnohdy rekonstruovali chalupáři či jiné "náplavy", které okouzlila jejich starobylost.

Knihu uzavírá toto zamyšlení: "Dnes už hovoříme nejen o folklorismu, ale i etnokulturních tradicích, které do sebe zahrnují ještě další úrovně vztahů k tradiční lidové kultuře a svou podstatou daleko přesahují pouhou prezentaci či využívání lidové kultury. Je to nová badatelská otázka, která se naplňuje především současnými výzkumy a jejíž zodpovězení úzce souvisí s hledáním osobní identity v globálním světě."

Alena Křížová, Martina Pavlicová, Miroslav Válka: Lidové tradice jako součást kulturního dědictví
Vydala Masarykova univerzita (Ústav evropské etnologie na tamní Filozofické fakultě)
Brno 2015. 312 stran.
Hodnocení: 100 %

Foto: kniha