Kultura21.cz

Záměrně jsem jako titulek zvolil parafrázi někdejšího rozhlasového pořadu skvělého spíkra Miloše Skalky (Staré desky jsou hezké a patří na váš gramofon), abych připomněl tři dnes už klasická alba české pop music. Všechna tři vyšla v roce 1975, tedy před čtyřiceti let, ale věřte nebo nevěřte, dají se poslouchat i teď.  Díky svému obsahu ani moc nezestárly. Pravda, tenkrát vyšly na vinylu, ale třeba na CD se dají sehnat i dnes. Mohou tak potěšit nejen pamětníky, ale i nové posluchače, zvláště pak ty, kteří mají rádi českou písničku, kvalitní texty o něčem a také zpěváky, kteří mají dar vyprávět anebo unášet svým umem i sdělovanými příběhy.

Hana Zagorová - Cesta ke štěstí

Své druhé samostatné album Cesta ke štěsti pojala Hana Zagorová jako projekt, který přinesl výhradně písně domácích autorů, přičemž ona sama je zde autorkou několika textů. Supraphonské album z roku 1975, jehož obal zdobí fotografie Hany Zagorové na rozkvetlé louce, patří ke zpěvaččiným kultovním.

Bylo to v roce 1973, kdy baskytarista Karel Vágner postavil Haně Zagorové kapelu a celá sestava - i se zpěvákem Michalem Prokopem, kterého později v roli hosta vystřídal Petr Rezek - začala jezdit koncertní šňůry zdaleka nejen po tehdejším Československu - a zpěvačka se stala miláčkem národa. Pomohly jí k tomu jednak jasná koncepce, jednak rozverné hity Náš dům zní smíchem, Tak si běž, Kluk, na kterého můžu dát, Já se vznáším, Kamarád nebo Tvá žena Růžena, k nimž měla jako protipól náročnější skladby typu On je někdo nebo Breviář lásky.

V polovině sedmdesátých let už psala pro Hanu Zagorovou domácí autorská špička - Otu Petřinu, Karla Svobodu, Petra Hapku, Bohuslava Ondráčka, Michaela Prostějovského, Zdeňka Borovce nebo Zdeňka Rytíře nevyjímaje, což se projevilo i na druhém jejím samostatném albu Cesta ke štěstí. Nahrávka vznikala v supraphonských nahrávacích studiích v roce 1975 za účasti Tanečního orchestru Československého orchestru i Vágnerovy kapely - a výsledkem jsou dodnes skvělé písně (Kdo ví, kde usínáš a s kým, Když písně lžou, Prý je mu líp, Vlaštovčí hnízdo, Studánko stříbrná, Jsi mrtvá sezóna, Řeka zázraků), přičemž autorkou některých textů byla opět sama interpretka.

Jako textařka je podepsána i pod baladou Vlaštovčí hnízdo, přičemž hudbu složil Vítězslav Hádl, který tehdy působil v Orchestru Karla Vágnera. „Byli jsme tehdy na společném zájezdě a příjemně si tak vyplňovali volný čas,” vzpomíná Hana Zagorová. „On napsal kousek melodie, která mne oslovila  jako textaře, nebo naopak já napsala pár řádek veršů... Vlaštovčí hnízdo je skutečná historická památka na pobřeží Černého moře, kde jsme byli na výletě, a tak jsme se nechali jeho kouzlem inspirovat.”

A je to prý právě album Cesta ke štěstí, které má zpěvačka údajně ze všech svých alb dodnes nejraději. Jedním z důvodů prý byla i příjemná spolupráce s dirigentem Josefem Vobrubou nebo skladatelem Bohuslavem Ondráčkem.

Kvalitu dnes už kultovního alba ocenil rovněž známý kritik Jiří Černý, který ve své recenzi (v časopisu Melodie č. 11/1976) napsal: „V draslavém hlasu Zagorové se dráždivě střídají sukovité tóny s třepotavými, bludiččinými. Vysokoškolsky procvičená, ale zřejmě i rozená herečka se nesnaží uhranout, jen světélkuje, nepostojí na jednom tónu, barvě. Podobna italským rockerům trhá na cucky nejkrásnější melodie, ne kvůli modernosti, ale aby slova nebyla chudým příbuzným. Výsledek vypadá lidštěji a bohatěji, než v notách a písmu...”

Pavel Bobek - Veď mě dál, cesto má

Prvně se publiku představil někdy začátkem šedesátých let jako zpěvák rokenrolu, aby se pak zabydlel v pražském divadle Semafor, ale první sólové album zpěváka Pavla Bobka nazvané podle jedné z písní Veď mě dál, cesto má vyšlo až v roce 1975. Vlastně až tato deska se stala po několika singlech hitech (Ruby, nechtěj mi lásku brát, Houston, Vincent) prvním opravdovým mostem mezi širokým publikem a zpěvákovým uměleckým snažením, které se setkalo s mimořádným úspěchem. Tehdy vinylovou LP desku vydala firma Panton.

Vybrat dvanáct písniček nečinilo Pavlu Bobkovi (1937 - 2013) žádnou starost, neboť nepocítil potřebu se v nahrávacím studiu jakkoliv stylizovat, ale snažil se jen nastavit svou současnou interpretační tvář do zrcadla podstatně většího, než bylo to semaforské. Na realizaci alba měl tenkrát velkou zásluhu František Ringo Čech, jenž do nahrávacího studia sezval celou plejádu hudebníků, kteří nahráli rozmanitá aranžmá Miloše Nopa, plně vycházející z Bobkovy hudební představy, inspirované lidovým odkazem a moderně pojatými countryovými písněmi.

Vedle ostřílených studiových vlků zasedli ve studiu i hudebníci jako například Čestmír Jeřábek, jehož banjo je v písni Tam v dálce, tam v horách dokonce jediným doprovodným nástrojem, Michael Janík nebo Petr Kalandra se svými kytarami. Instrumentální složka desky má mile měkký, líbezný zvuk (akustické kytary), aranžmá jsou decentní a uměřené, snad právě proto velmi účinně odlehčují a zvýrazňují příjemně líbivé melodie.

Silnou stránkou alba jsou ale i texty,tentokrát padla volba na čtyři Rytířovy (Tam v dálce, v tam v horách, Venezuela, Tak já se loučím, Víš, kdo ti smí z tvých vlásků copy splést?), pět Poštulkových (Pojď stoupat jak dým, Nedělní ráno, Chvíle, kdy jsem byl s ní, Já jsem byl bloud, Veď mě dál, cesto má) a po jednom od Jiřího Grossmanna (Má dívka "N"), Pavla Vrby (Dík, že smím pár přátel mít) a Palečka & Janíka (Já býval hodný táty syn).

A ač nebyl Pavel Bobek typickým písničkářem, vedle lidových písní si zvolil skladby převážně z písničkářské kuchyně, například od Krise Kristoffersona a Dona McLeana.

"Co na album nejpádněji zaznělo: Bobkovy interpretační kvality. Jeho pěvecká kázeň, inteligence, suverenita. V jeho pojetí není náhod, můžeme jen závidět, jak vybroušeně znějí hned úvodní Pojď stoupat jak dým či nenápadná Má dívka "N" (v ní dělá Miloš Nop aranžérské zázraky s arzenálem docela běžných, klasických prostředků a nástrojů), dobře vychází i komická etuda ve skladbě Já jsem byl bloud. Co má cválat, cválá, co se má táhnout líně, táhne se," napsal František Horáček ve své recenzi, která vyšla v časopisu Melodie č. 1/1976.

Po  desce Veď mě dál, cesto má natočil zpěvák řadu dalších alb i hitů, ale pravdou je, že  většina písní právě z jeho albového debutu provázela jeho celou kariéru. Kritikou i posluchači ceněné album z roku 1975 se stalo už před  lety kultovní záležitostí.

Helena Vondráčková - Helena a Strýci

Helena a Strýci se jmenovalo v pořadí druhé studiové album Heleny Vondráčkové. Dodnes pozoruhodná nahrávka vznikala v létě 1974 a hudební podklady obstarala zpěvaččina tehdejší doprovodná kapela Strýci  Luďka Švábenského. V nahrávací kariéře interpretky patří právě toto album k těm zásadním.

Na původním supraphonském obalu sice není o názvu LP desky ani stopy (obsahoval kromě černobílého fotoportrétu Otto Dlaboly jen interpretčino jméno), nicméně pro LP desku se vžil název Helena a Strýci, který byl k nalezení jednak na etiketě tehdejšího vinylu, jednak na zadní straně obalu. Také se tomuto albu mezi fanoušky říká - díky jeho obalu - "bílé". Tak jako tak přineslo zajímavé písničky, které už tehdy představily interpretku v poněkud jiné, "nehitové" poloze, přičemž některé písničky hitový potenciál měly. Zahloubaná nálada, kterou vytvářely šansony a balady, niterné texty, jazzově znějící kapela a hlavně zpěvaččin hlas, tak čistý a prosvícený, až mrazí, to jsou hlavní znaky tohoto alba.

LP deska Helena a Strýci, která vyšla začátkem roku 1975, sklidila solidní dobové recenze, patří ke zpěvaččiným nejlepším už jen pro svou hloubavou, lehce jazzovou náladu a komorní atmosféru. Je sestavena z dvanácti písní. Zatímco čtyři skladby pocházejí ze zahraniční provenience (A tvá jsem dál - For All We Know, Jen dva ta loďka může vézt - Raindrops Keep Fallin´ On My Head, Včera - Sarah, Přítele mám, abych měl za kým jít - With a Little Help From My Friends), osm je původních. Tři napsal kapelník a v té době zpěvaččin přítel Luděk Švábenský (Ke hvězdám, Čáry, máry lásku bráním, Kde máš ten dům), dvě osvědčený zpěvaččin autor Bohuslav Ondráček (Znám ho znám, Stromy a řeka), dvě Helenin bratr Jiří Vondráček (Johanka z Arcu, Až jednou sám se probudíš) a jednu zkomponoval Vladimír Popelka (Šangrilá).

Autory textů jsou Zdeněk Borovec, Zdeněk Rytíř, Jiří Aplt, Vladimír Poštulka, Ivo Fischer, Libor Křístek a v jednom případě také Jiří Vondráček, který do češtiny převedl již zmíněný  titul Raindrops Keep Fallin´On My Head ze slavného filmu Butch Cassidy a Sundance Kid (1969).

Album vysoce ocenil i obávaný kritik Jiří Černý, který ve své recenzi pro časopis Melodie č. 6/1975 napsal: "Všestrannost, muzikálnost, vkus a nepodbízivost Heleny Vondráčkové vzbuzují úctu, zvláště v českých hitových dostizích. Úctyhodné je i nové album, silně ovlivněné současnou doprovodnou skupinou naší nejtechničtější zpěvačky, jazzově orientovanými Strýci. Nakolik ve vás kromě úcty vzbudí i nadšení, záleží hodně na vašem vztahu ke swingové a revuální písni, která se tu Vondráčkové nabídla v muzikantsky zažité, celistvé, takřka dokonalé formě, včetně textů (velmi dobré Borovcovy i ostatních, ale vůbec nejlepší - srostlý s lehkým rytmem i náladou hudby - od Helenina bratra, jinak spíš skladatele Jiřího na Bacharachovo Jen dva ta loďka může vézt). Ozvláštnit takový, už před třiceti lety rozvinutý styl není snadné. Dařívá se to skladateli Bacharachovi a zpěvačce Barbře Streisandové. Těmi taky album měřím, nad českými pokusy Vondráčková a Strýci přečnívají o hlavu."

Na CD vyšlo původně vinylové album Helena a Strýci v rámci edice Kolekce Heleny Vondráčkové v roce 1999. Tato postupně přinesla - zásluhou Karla Knechtla - všechny dosavadní nahrávky zpěvačky. Jednak všechna alba a singly, jednak řadu raritních nahrávek, které předtím ani na vinylu nikdy nevyšly.

Foto: archiv autora