Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Kdysi slavná herečka Klára Jerneková, dlouholetá členka činohry Národního divadla Praha, zažila hořký konec své kariéry, deprese z osamění a alkohol jen urychlily její předčasnou smrt. Tak jako tak vytvořila řadu rolí, které přežily ji samotnou a máme je v paměti dodnes.

Letos 14. ledna by se Klára Jerneková dožila sedmdesáti let, osud jí však rozdal špatné karty. Dožila se pouhých 58 let, přičemž poslední léta už ani moc nehrála. Po rozvodu s hercem Josefem Čápem, s nímž měla jediného syna Filipa, se stále hlouběji propadala do depresí, které v kombinaci s alkoholem a prášky znamenaly konec talentované herečky. Nakonec ji našli mrtvou v jejím luxusním bytě v jednom z domů na Smetanově nábřeží.

Pražská rodačka Klára Jerneková (* 14. 1. 1945) pocházela z umělecké rodiny. A protože její matkou byla herečka Jiřina Stránská, zatímco otcem byl divadelní režisér Karel Jernek, není divu, že i mladičkou Klárku to táhlo k divadlu a herectví. Už coby studentka gymnázia hrála v dramatickém kroužku a měla jasný plán - jít po maturitě studovat herectví na pražskou DAMU, což se jí v roce 1962 podařilo. Školu absolvovala v roce 1966 - a už tenkrát se o ní a jejím talentu hodně mluvilo. Ostatně už jako posluchačka herectví hostovala nejen v Divadle E. F. Buriana, ale také třeba v divadélku Semafor.

Jejím prvním a posledním angažmá se od 1. srpna 1966 stalo Národní divadlo Praha, kde působila až do 31. července 2000. Důvodem tehdejšího odchodu byla malá vytíženost, což způsobila její nespolehlivost. Jen zasvěcení věděli o jejím rozháraném osobním životě, alkoholu a prášcích a problému zvaném samota. Bohužel nebyl nikdo, kdo by ji vyvedl z bludného kruhu a zachránil. Vše skončilo jejím předčasným úmrtím 31. července 2003.

Přitom její profesionální začátky byly uchvacující, šla z role do role. Už na samém začátku se na naší první scéně uplatnila v lyrických a básnických dramatech, její mladé hrdinky byly okouzlující. Ale i od naivek se během let dokázala přehrát k velkým ženským charakterním postavám, stejně tak dokázala zaujmout jako komediální herečka.

Dnes už snad jen pamětníci vzpomínají na její Hedviku v Ibsenově Divoké kachně, Mimi v Čapkově Loupežníkovi, Kateřinu ve Shakespearově komedii Zkrocení zlé ženy nebo Desdemonu v Othellovi. Z dalších výrazných postav to byla například Mahulena (Radúz a Mahulena), Róza (Vytetovaná růže), Klásková (Lucerna), Giannina (Vějíř), Zoe (Vůně květin), Rona (Kennedyho děti) či Anežka (Škola pro ženy).

Vděčných hereckých příležitostí se dočkala také v rozhlase, dabingu a televizi. Právě na obrazovce zazářila hned na začátku své umělecké dráhy - třeba jako titulní hrdinka v inscenaci Princezna Pampeliška (1967) nebo jako Bohdanka v pohádce Sedmero krkavců (1967, později to byla třeba její služka Rozálie v televizním seriálu Byli jednou dva písaři (1972). Zahrála si i v seriálech Tajemství proutěného košíku (1977), Synové a dcery Jakuba skláře (1985) a Hotel Herbich (1999).

Ve filmu tolik štěstí neměla, ale přesto si ji mnozí pamatují ze snímků jako Kdyby tisíc klarinetů (1964), Případ pro začínajícího kata (1969), Sarajevský atentát (1975), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) nebo Smích se lepí na paty (1986), kde měla za partnera Petra Čepka .

Její životní i umělecké peripetie přibližuje dokument Smutný konec Princezny Pampelišky (2005), který proběhl v rámci televizního cyklu Předčasná úmrtí.

Foto: archiv autora