Kultura21.cz

Lidé odedávna pozorovali dění v přírodě během celého roku, a protože si všimli, že se některé věci opakují nebo mezi nimi existují souvislosti, začali svá pozorování předávat ústně v podobě nejrůznějších pranostik. Díky tomu byli schopni předpovídat počasí nebo i budoucí úrodu.

Zálivka červnového světce

Zamysleli jste se někdy nad pranostikami o počasí? Mně se tohle téma aktuálně vybavilo v souvislosti s datem 8. června, kdy má svátek Medard. Říká se „Medardova kápě čtyřicet dní kape.“ Tedy letos se už vypršelo až až. Voda, která na nás spadla, nám stačí na léta dopředu. Doufejme tedy, že už nás další mokrý příděl nečeká. Jenže co naděláme, přírodě zkrátka neporučíme.

22 mokrých dní

Odkud se ale medardovská pranostika vzala? Dávné zkušenosti praví, že na počátku června do střední Evropy vždy přichází monzun, který způsobuje vlhké počasí. Příliv chladného oceánského vzduchu znamená zároveň příchod deště. Podle pranostiky má pršet čtyřicet dní, tedy zhruba do 18. července. Tak dlouho škaredě obvykle nebývá, i když pozorování našich předků naznačuje, že se s vlhkem vždy musíme přece jenom nějakou chvíli potýkat. Medard se také projevuje celkovým ochlazením, kdy se teplotní rozdíly mezi pevninou a oceánem vyrovnávají. Odborníci na meteorologii tvrdí, že nejdelší období, kdy u nás pršelo den co den, naši zemi potkalo v roce 1954, kdy souvisle pršelo po dobu celkem 22 dní.

Pět vodních vln

Naši předkové měli problematiku medardovských dešťů zpracovanou tak dokonale, že v ní dokonce vystopovali pět dešťových vln:
Deště vítské (15. června)
Deště jánské (24. června)
Deště prokopské (4. července)
Deště magdalénské (22. července)
Deště petrské (1. srpna – podle křesťanského svátku svatého Petra v okovech)

Pochopitelně, že se lidé mokrého Medarda báli. Věděli, že bude problém pokosit trávu a usušit sena, plody budou trpět hnilobou a zájmem nejrůznějších škůdců. Navíc už tenkrát mohly přívalové deště přinést nečekané povodně…

Nebezpečí znali už Sumerové

I přírodovědec Jan Munzar, autor knihy nazvané příznačně „Medardova kápě“ s podtitulem „Pranostiky očima meteorologa“, připouští, že „Medard vládne deštěm“, a dokládá, že takto to bylo formulováno už v 16. století. Provádí výklad o evropském monzunu, jehož trvání vysledovává až do doby Sumerů. Uvádí, že mohl probíhat až v sedmi vlnách a sleduje počet dní jeho trvání. U nás ho určuje čtyřicet dní, ale v jiných zemích i jinak, třeba v Polsku 4 týdny, v Anglii 5 týdnů… Nikde ale jeho nebezpečí zřejmě rozhodně nepodceňovali.

Jaké pranostiky nám déšť signalizuji?

Zkusme si zahrát na rosničky a podívejme se na některé pranostiky, upozorňující na různé jevy, které nás upozorňují, co se bude v příštích hodinách a dnech dít. Déšť pro nás pak nemusí být takovým překvapením.

Tyhle jsou založené na změně vlhkosti vzduchu:

Když se voda rychle a beze všeho syčení vaří, déšť je za humny.
Když louče, svíčka a lampy tuze praskají a jiskry z nich létají a hoří-li temně, jakoby každou chvíli chtěly zhasnout, znamená to, že bude pršet.
Když se po staveních dýmy válejí – deště to znamení.
Očekávej srážky, jsou-li vylehlé vesnice (je průzračný vzduch, tudíž obsahuje hodně vody).
Orosují-li se zdi, kameny, stěny ve sklepě, železné předměty, bude pršet.
Je-li pozorno čili průhlasno, déšť je nedaleko.
Padají-li silně saze k zemi, bude pršet.
Když oheň na strnisku nechce při rozdělávání chytnout a vždy opět zháší a kouří, déšť se blíží.
Neklesne-li v noci proti večeru příliš teplota, dalšího dne deště očekávej.
Vidle rezaví, déšť se dostaví.

Vlhkost vzduchu při blížícím se dešti má vliv i na pozorování jasu a barev:

Zatemňují-li se vrcholky hor a tmavnou-li lesy na obzoru, brzy očekávej první srážky.
Tmavnou-li barevné odstíny světlých barev a ztrácí-li barvy jas, blíží se déšť.

Sami živočichové reagují na blížící se déšť.

Zvířata zkrátka změnu počasí vycítí ještě dříve než my lidé, kteří jsme zpohodlněli, zlenivěli a díky civilizačním vymoženostem ztratili své přirozené instinkty. Budeme-li ale pozorovat zvířata kolem sebe, pomohou nám déšť předpovědět.

Ptáci často hodně křičí, létají nízko k zemi, žáby kuňkají, hmyz je nezvykle dotěrný.
Když páv nahlas křičí, budeme mít brzo déšť i bouřku. (pro případ, že někdo ze čtenářů chová pávy…)
Vyhledávají-li zajíci suchá místa a stahují-li se do úkrytů, vysokou trávu a obilí opouštějí, brzy nato přijde déšť (potkat zajíce na našich polích je dnes bohužel už unikát)
Snáší-li pilně vosy, anebo ucpávají-li najednou vletové otvory, blíží se déšť.
Když kvočna s kuřaty ráno opouští nerada kukaň nebo kurník a přes den se skrývá, bude pršet.
Křičí-li přes den neobvykle mnoho perličky, bude pršet.
Když světluška rozsvítí svou lampu, vzduch je vždycky vlhký.
Když uvidíš na cestě černé hlemýždě, nazítří bude déšť.
Pijí li vlaštovky a jiřičky vodu (létají nízko a dotýkají se vodní hladiny), blíží se déšť.

Podobnou intuici mají kupodivu i rostliny.

Některé květiny se zavírají i na noc, ale existují dokonce i takové, které umí přicházející vodu ve vzduchu doslova vycítit. Všímejme si jich.
Když se suché bodlákové hlavičky náhle zavírají, to déšť očekávají.
Hovoří-li víno (tady je míněno víno v tekutém stavu), bude pršet.
Stává-li se suchá tráva nebo seno vláčnější, bude pršet.
Jestliže se ráno neotevřou květy pampelišek, bude pršet.
Skládá-li šťovík lupeny, déšť je nablízku.
Voní-li květiny více nežli obyčejně, bude pršet.
Natahují-li se samovolně nebo bobtnají-li šešule, lusky, nažky či jiné plody různých rostlin, přijde déšť.

Zdroj foto: internet