Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Výsledkem opravy 27 tisíc metrů čtverečních fasády jednoho z nejvýraznějších děl barokní architektury v Čechách je mimo jiné řešení, které dává vyniknout architektuře stavby a promyšlenému členění fasád. Národní památkový ústav představí nové pojetí 9. prosince při komentované prohlídce.

Opravami fasád, vyvolanými nutným zajištěním hlavní římsy paláce v roce 2006, neprošla jen historická budova Černínského paláce, ale také jeho novodobé dostavby z třicátých let, zahradní pavilonek, ohradní zdi, opěrné zídky, terasy a schodiště v celém areálu. Vzhledem k významu této  kulturní památky byly práce pravidelně po celou dobu konzultovány se zástupci Národního památkového ústavu.

Černínský palác je významná raně barokní stavba architekta Francesca Carattiho z konce 17. století. Původní podobu paláce doplnil v polovině 18. století honosný portikus, nad nímž je balkon od Anselma Luraga, autora zachovaného zahradního pavilonu. Když byl v polovině 19. století palác převeden na armádu, byl uvnitř zcela přestavěn.  Až do roku 1920 palác sloužil jako kasárna.

Rehabilitace se dočkal za první republiky při velké adaptaci pro ministerstvo zahraničí, kterou vedl tehdejší významný architekt Pavel Janák. Nejvýraznějším zásahem bylo vybudování funkcionalistické přístavby napojené na západní křídlo paláce s pláštěm z režných cihel, betonu a umělého kamene. Janák neváhal nové progresivní technologie – střechy nechal vynést krovy ze železobetonu, obnovil původní výšku stropů a navrátil tak fasádě původní podobu. V obnovených oknech piana nobile a druhého patra použil spojení původních historických tvarů s novotvary a v nádvořích otevřel například zasklené arkády.

Složitou historii stavby a všechny vývojové etapy bylo třeba zvážit a zhodnotit při přípravě současné obnovy fasády. Navržené řešení, jehož nejvýraznějším efektem je sjednocení fasád jednobarevným nátěrem, vycházelo z jednoho ze základních principů raně barokní architektury – totiž že hlavní výrazový prostředek, plasticita fasády utvářená hlavicemi, okenními šambránami atd., vynikne právě při monochromním vybarvení.

Barokní Černínský palác z roku 1675 je dnes sídlem MZV. Autorem stavby je italský architekt Francesco Caratti. Myšlenka postavit si v Praze na Hradčanech vlastní palác vznikla v hlavě hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic. Hrabě začal v době, kdy působil v Benátkách jako diplomat ve funkci císařského vyslance, hledat schopného architekta, který by se projektu budoucího paláce dokázal zhostit. Stavební pozemek, který Černín zakoupil v roce 1666 měl řadu nevýhod. Architektům ztěžoval práci zejména jeho nerovnoměrný tvar a klesání. Hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic byl velmi náročný. Při svých cestách po Francii a Itálii studoval vedle jiných oborů i stavitelství a jeho představu o přiměřeném pražském sídle po dlouhou dobu žádný z architektů nesplnil. Po mnoha neúspěšných pokusech o nalezení vhodného projektanta nastal zvrat 9. listopadu 1667, kdy Černínovi nabídl své služby  italský architekt Francesco Caratti. Caratti  předložil návrh paláce, jehož čelní strana by byla dlouhá 134,4 metrů. Černínovi se tento návrh líbil a s Carattim se dohodl na spolupráci.

Francesco Caratti byl hlavním architektem Václava Jana Michny z Vacínova a spolupracoval také s Lobkovici. Podle jeho návrhů byly postaveny takové stavby jako zámek v Roudnici nad Labem nebo kostel dominikánů Máří Magdalény na Malé Straně v Praze.

Roku 1668 podepsal v Praze hrabě Černín smlouvu o výstavbě paláce podle plánu Francesca Caratti s pražskými staviteli Janem de Capauli a Abrahámem Leitnerem. S výkopovými pracemi pro základy stavby paláce bylo započato roku 1669. Kámen pro stavbu paláce se dovážel z lomu konventu Strahovského kláštera na nedaleké Bílé hoře. Jen základové zdivo představovalo 6200 kubických metrů kamene. Dřevo pro tesaře se do Prahy plavilo z křivoklátských lesů. .

Roku 1673 navštívil stavbu paláce císař Leopold.

Palác je dodnes považován za jeden ze skvostů pražské barokní architektury.

Poklady se ale nacházely i uvnitř paláce. Nacházela se zde například obrazová galerie, jejíž základ byl položen v letech 1661-1663, kdy byl hrabě Humprecht Jan Černín vyslancem v Benátkách a kdy koupil na 50 originálů předních i méně význačných malířů italské renesance . Podle soupisu z roku 1710 bylo v Černínském paláci 1300 obrazů a dalších uměleckých děl barokních mistrů z Itálie, Německa, Nizozemí a Čech.

Po smrti hraběte Humprechta Jana Černína roku 1682 převzal stavbu jeho nejstarší syn Heřman Jakub a najal architekta Giovanniho Battistu Madernu. Toho po deseti letech vystřídal všestranný Dominico Egidio Rossi, který dokázal prosadit řadu dílčích řešení a významně přispěl k dokončení vnitřních palácových úprav. V roce 1696 pak Černínové podepsali smlouvu s architektem Giovannim Battistou Alliprandim.

Ve dvacátých letech 18. století byly dokončeny štuky v jednotlivých vnitřních prostorách a ve velkém sále byly instalovány sochy Merkura, Androniky a Kupida od Matyáše Brauna; pokoje vyzdobil freskami Václav Vavřinec Reiner.

Černínský palác se těšil značné pozornosti Pražanů i návštěvníků a prohlídky paláce byly na každodenním pořádku.

V roce 1745 byly opraveny některé fresky a výzdoba; při té příležitosti byl navržen i vchod do paláce formou krytého podjezdu. Byla také upravena zahrada a oranžérie. Roku 1746 byla v zahradě postavena socha Herkula od Ignáce Platzera. V roce 1779 byl v budově přechodně zřízen vojenský lazaret a lékárna.

Hrabě Jan Rudolf Černín nabídl část paláce soukromé Společnosti vlasteneckých přátel umění pro instalaci obrazů a pořádání aukcí, sám si vyhradil pouze pokoje v 1. patře.
V letech 1829-1830 bylo v paláci umístěno oddělení dělostřelců, pak vojenská nemocnice.

Budova byla v letech 1855 - 1856 přestavěna podle projektu architekta Achille Wolfa.

V roce 1923 rozhodla československá vláda, že Černínský palác připadne ministerstvu zahraničních věcí. O rok později vyhrál soutěž na dostavbu a úpravu paláce architekt Pavel Janák. Během pěti let  byl palác přestavěn podle původního návrhu Francesca Carattiho a do interiérů se vrátila i řada dobového vybavení.

V letech 1933 - 1939 byl k původnímu Černínskému paláci přistavěn rozsáhlý administrativní komplex, tzv. Janákova přístavba. Během 2. světové války byl palác sídlem říšského protektora K. von Neuratha a později R. Heydricha. Kancelář zde měl také státní tajemník K. H. Frank.

V květnu 1945 byla v Černínském paláci obnovena činnost československého ministerstva zahraničních věcí. V podkrovním bytě Černínského paláce žil v poválečných letech ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka.

Reprezentační prostory Černínského paláce jsou dnes místem významných jednání, slouží pro potřeby různých konferencí a zasedání. Černínský palác navštěvuje řada hlav států, ministrů zahraničí a dalších významných osobností z celého světa. Své kanceláře zde měli všichni českoslovenští ministři zahraničí a v této tradici pokračují i ministři zahraničních věcí České republiky.

www.npu.cz