Není pochyb, že noblesní, jemně ironický kreslíř, výtvarník, scenárista a zejména režisér animovaných filmů Jiří Brdečka (1917-1982) se trvale zapsal do dějin české kinematografie. Do diváckého povědomí vstoupil díky nápaditým, parodicky stylizovaným "hláškám", které jako (spolu)scenárista nachystal do podnes populárních veseloher jako Císařův pekař - Pekařův císař, Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech. O jeho privátním životě i umělecké dráze pojednává výpravná publikace Jiří Brdečka.
Kniha, jejíž vydání iniciovala a řadu textů do ní napsala jeho dcera Tereza Brdečková, dnes vážená filmová kritička a teoretička, patří k pozoruhodným vydavatelským projektům, pečlivě nachystaných do posledního písmenka. Opírá se o množství unikátních fotografií, přetiskuje kreslené vtipy, ilustrace, písemné dokumenty, ukázky z dopisů i záznamy zasedání na Barrandově.
A hlavně poskytuje velký prostor pro vlastní Brdečkovy texty, ať již se jedná o průřez filmovými kritikami, které psal v těsně poválečném období (než komunisté začali diktovat, jak a o čem se má psát), komentáře vlastní tvorby či zamýšlení nad specifikou animované tvorby. Ale možná mohly být zařazeny i vzpomínky Pod tou starou lucernou, které samostatně vyšly před dvěma desetiletími a o nichž málokdo ví.
Kniha je rozčleněna do deseti kapitol, na většině z nich se podílela Tereza Brdečková. Ona připravila úvodní studii, zpola vystavěnou na osobních vzpomínkách a zážitcích, zpola na pokusu poodstoupit od subjektivního náhledu a otcův portrét i dobu, v níž musel existovat, načrtnout z pozice nezaujatého badatele. Je tudíž rozdíl mezi pasážemi, kde mluví o otci, a těmi místy, kde se vynořuje (pan) Brdečka. Dlužno říci, že obě roviny se jí daří sloučit do přijatelné koláže.
Vytvořená podobizna je vrstevnatá a vyhýbá se mýtotvorné idealizaci, stačí si přečíst úryvek z Brdečkova dopisu napsaného v roce 1970 emigrantu Vratislavu Blažkovi: "Tohle je mi jasné: vyjma nepatrné hrstky hrdinů, myslím těch opravdových, budeme nakonec všichni zase kolaborovat a jde jen o to, aby tato kolaborace byla vkusná a nepodřezávala jiným krk. Ale to všechno má ještě daleko jemnější odstíny, o nichž si, dá-li Pámbú, my dva pohovoříme osobně, anžto jako ten vkusný kolaborant se možná tu a tam dostanu ven."
Jiří Brdečka byl mužem mnoha zájmů, celoživotně jej však přitahoval svět westernu (dokonce s jedním svým námětem kontaktoval George Roye Hilla, režiséra Butche Cassidyho a Sundance Kida). Vydal knížku o skutečných osudech lidí na Divokém západě, avšak do povědomí vstoupil zejména Limonádovým Joem. Příběh vznikal jako čtivo na pokračování, v roce 1944 se dočkal první dramatizace, jeho stopy nalezneme v animované Árii prérie (1949). V polovině 50. let jej Oldřich Lipský (jenž o desetiletí později natočí proslulou filmovou verzi) znovu uvede na divadle, načež následují další čtyři desítky rozličných jevištních ztvárnění. Limonádový Joe, zpravidla vycházející z filmové verze, se tak zařadil mezi nejhranější kusy - a to netušíme, zda se uchytil rovněž v zahraničí, neboť to už Milena Vojtková, autorka příslušné kapitolky, pominula.
Kniha přibližuje jednotlivé Brdečkovy aktivity: Jan Šulc a Adam Hoffmeister napsali texty o knižních ilustracích i volné kresbě, krátkometrážní tvorbě se vedle Jiřího Kubíčka obšírně věnuje italský historik Giannalberto Bendazzi, jenž jeho přínos zhodnotil již ve svých fundamentálních dějinách celosvětového animovaného filmu, u nás bohužel dosud nevydaných. Jan Šulc obhlíží Brdečkův literární (i čtenářský) odkaz. Cenný je oddíl zpřístupňující korespondenci: Brdečka se spřátelil s pozoruhodnými osobnostmi, namátkou s Jiřím Trnkou, Janem Werichem, Adolfem Hoffmeistrem, s filmovým historikem Myrtilem Frídou, a vyměňoval si s nimi početné dopisy.
A konečně musím zmínit pečlivě sestavenou filmografii, o kterou se zasloužil lexikograf Miloš Fikejz - nalezneme v ní všechny hrané i animované filmy, na nichž spolupracoval nebo které sám režíroval, dokonce i scénáře nerealizovaných projektů. Z Fikejzova soupisu jednoznačně vyplyne, že se Brdečka sice podílel na řadě hraných (nejen komediálních, i vážných) filmů, spolupracoval s režiséry jako Vojtěch Jasný, Jiří Weiss a zejména Oldřich Lipský, ale jeho domovem zůstávala vždy animace.
Zbývá vyslovit jediné politování: že ke knize nebylo přidáno DVD s Brdečkovými nejvýznamnějšími tituly, které dokládají jeho talent: Vzducholoď a láska, Jak se člověk naučil létat, Slóvce M, Špatně namalovaná slepice, Metamorfeus, Do lesíčka na čekanou... Prostě: ani sebevíce slov a výkladů nenahradí zážitek z osobního seznámení s tím či oním dílem.
Tereza Brdečková, Jan Šulc (eds.): Jiří Brdečka
Vydalo nakladatelství Arbor vitae, Řevnice 2013, 348 stran.
Hodnocení: 100%
Foto: kniha, Česká televize, www.mic.hranet.cz
| < Předchozí | Další > |
|---|
Jan Révai momentálně vystupuje v inscenaci Osmý světadíl v divadle Kalich.
Švédský režisér Roy Andersson (viděli jsme od něho např. Písně z druhého patra a Ty, který žiješ) se zařadil mezi tvůrce festivalově ceněných filmů, jejichž samoúčelnost tvarová i syžetová, zahlcující významotvornou složku, vystupuje stále silněji do ...
Nanotechnologie a historie založení Ameriky, nerozluštitelné šifry a tajné dějiny, podzemní jeskynní labyrinty v Utahu, Yellowstonu a na Islandu, skupina vyvolených na jedné straně a bojovníci za spravedlonost na...
Jízda životem, i tak bychom mohli nazvat novou inscenaci Švandova divadla. Martina Krátká napsala a zrežírovala novou hru pro smíchovské divadlo na motivy novely Karla Čapka Obyčejný život. Nachystejte si jízdenky, revizor vašeho ž...
Komedie Což takhle dát si špenát vznikla v roce 1977 a od té doby patří mezi nejlepší filmy, které se u nás vůbec kdy podařilo natočit. Velmi vhodně navržené hlavní postavy, které se dostávají vinou stroje na omlazování do rů...