Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Oslnivá Sophie Nélisse v hlavní roli Liesel Memingerové, dívky, která neměla to štěstí, aby prožila plnohodnotné dětství. Tehdy její rodině udělala čáru přes rozpočet druhá světová válka a holocaust. Při pohledu na úvod filmu si člověk chtě nechtě pokládá otázku, jestli si může tělo „samo“ vyvolat smrt ze strachu z budoucnosti…? A ano, asi to jde, jinak by byl film bez vypravěče.

Jakmile se na cestě k nové rodině Lieselin mladší bratr rozhodne jen tak si umřít (jak si slovně odplivla Rosa, Lieselina „maceška“ v podání Emily Watson), dorazí Liesel ke své pěstounské rodině. Svou tendencí nespolupracovat v divákovi rozdmýchává pocity, že došlo ke kinematografickému faux pas, scénárista si díky Zusakovi sám hodil klacky pod nohy, a dal tak vzniknout postavě, která svou umíněností zamotala jazyky všem ve štábu. Další minuty filmu napovídají, že se nerozvíjí příběh sám, jako především malá Liesel zasažena doposud dvojí smrtí; očividnou bratrovou, které byla za posla, jelikož si jeho smrti všimla jako první a poukázala na ni, a druhou, tu pomyslnou matčinu, oddělením se od jejich společného pouta.

Naštěstí pro nás Geoffrey Rush coby Hans Hubermann utužil hodnotnou stranu mince filmu a za komediálního oslovení Vašeho Veličenstva a jeho hračičkářských postřehů typu triků s cukříkem a uměním starého harmonikáře dokáže v roli Lieselina papa s duší dítěte v plavovlasém děvčátku rozkřesat úsměv a snad taky i trochu toho dětství. Sice si ho Liesel udrží jen nepatrnou část filmu, ale alespoň má před svou devadesátkou na co vzpomínat.

Odkud že vlastně vychází ten středobod spojení s názvem filmu? Dalo by se říci, že bez již zmíněné smrti mladšího bratříčka by se z Liesel snad ani zlodějka nestala. Nebo bylo čistou náhodou první odcizení knihy při jeho pohřbu? Ať tak či tak, noc co noc Liesel z ptačí perspektivy usíná s knihou na prsou, její řádky jsou prozatím netknuté.

Nebýt rozmazleného fracka ze sousedství, mohli bychom se všichni společně s Liesel těšit jejímu lepšímu životu a snad i na trochu toho štěstí na lásku. Nico Liersch coby Rudy Steiner je blonďáček, co si rád hraje na černocha a který se kamarádem nechal označit dřív, než se jím ve skutečnosti stal. Dvojice a jejich dialogy tvoří roztažené symboly, které v přítomnosti toho druhého jen kvetou a sílí. Ty symboly, o kterých „s přesvědčením sobě vlastním“ mluví, vytvořily z dětského světa sofistikovanou iluzi, která vizuálně zpracovává podvědomé přání, aby rozdáváním moudra nebylo odměněno jen stáří, ale aby ho trochu rozsévalo i dětství.

Škoda že se nedá narodit s mechanismem, který byl do Sophie a Nica vložen Zusakem. Člověk by si v jednu chvíli mohl užívat dětství naplno, se stejným zapálením jako následně rozjímat o tématech, před kterými si děti za pomoci rodičů drží patřičný odstup. Kdyby se tohle dalo zařídit, to by panečku bylo uvědomělých lidí všeho věku! Většinou i ony samy dobrovolně, pro vlastní neúčastnost v důsledku neznalosti spojitostí, se do řešení takových problémů příliš nehrnou a nechávají řešení na dospělých.

Takhle producenti dokázali vytvořit duši dospělého, kterou vměstnali k té dětské, a nechali je navzájem se v Liesel a v Rudym přetlačovat. Tím odstartovali takovou vlastní vnitřní generační soutěž kdo s koho. Jednou vyhrává dětská stránka duše, to když zvědavě sáhne po knize nového spolunocležníka Maxe Vandenburga v podání talentovaného Bena Schnetzera, který u nové pěstounské rodiny hlavní hrdinky přespává. Nejdřív klasicky v posteli, potom ve sklepě, kde plynule přechází na (řadu) Lieselina slova. Některá z nich mu později slouží jako předpověď počasí.

Během tohoto procesu mu dochází, jak velký kus šikovné poetické rosničky v Liesel je. V Židovi, který ve válce přišel o otce a později se rozloučil i s matkou, si Liesel získává spřízněnce, se kterým drží v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví. A čím jiným, než právě knihou.

Někdy je pro změnu v přesile ta dospělá stránka duše děvčátka. Třeba po tom, co si se svým papa přečte hrobníkovu modlitební knížku, hledá útočiště v knihách a v jejich příbězích. Vzájemné sympatie se střetnou mezi ní a manželkou starosty. Ta si Liesel všimne při něčem, co mohlo být označeno jako krádež. Ti z řad všímavých diváků ovšem zajisté uznají, že se jedná spíše o záchranu před hromadami popela jako bojkotu vůči zpropadeným intelektuálským krysám. Od té chvíle je v ní definitivně zakořeněna dospělecká chtivost. Ta se ve zlodějce vrství a vrství.

Někdo by mohl pochybovat o správném oslovení Liesel. Jestli se ji vůbec hodí oslovovat Zlodějkou, vždyť od starostovy ženy je otázka přemisťování knih z bodu A do bodu B jen otázkou výpůjčky, předchozí kniha díky ní vyvstala z popela jako fénix, tak proč ji tím takhle trápit…? Možná, že ta souvislost začala fungovat od doby té příručky, co upustil hrobník při pochování jejího bratra, třeba Liesel tuhle neomalenost Markus Zusak prostě odpustit nechtěl. A možná je název jen interpretací chování negativních postav a jejich oslovení Liesel. Měly na hlavní hrdinku radikální vliv, takový, že pohnuly jejím osudem, jak to u většiny negativních postav bývá.

Když se naplno prokáže pouto Liesel s pěstounskou rodinou, přichází soud v podobě Smrti. Vypravěč znovu zasahuje do děje, tentokrát opět silněji než slovy. Konec se vleče surovostí scény po náletech nad domy v Nebeské ulici. Liesel se na moment znovu stává sirotkem, kterého si pod křídla bere starostova žena. Ale stejně už to není ono. Ještě že je Max stále ve hře. Kdyby se neobjevil, snad bych si v záchvatu lítosti Liesel adoptovala…

Zlodějka knih/ The Book Thief

Drama / Válečný

USA / Německo, 2013, 131 min
Režie: Brian Percival
Předloha: Markus Zusak (kniha)
Scénář: Michael Petroni
Kamera: Florian Ballhaus
Hudba: John Williams
Hrají: Geoffrey Rush, Emily Watson, Sophie Nélisse, Ben Schnetzer, Nico Liersch, Joachim Paul Assböck, Kirsten Block, Rafael Gareisen, Adolf Hitler (a.z.)

Hodnocení: 85%

Zdroj foto: www.csfd.cz